Neznám nikoho, kdo by nechtěl svým rodičům a prarodičům v důchodu přilepšit. Všichni bychom své milované blízké rádi obdarovali a třeba každý den, čím více, tím lépe. Jenže oslíček, co se otřese a padají z něj zlaťáky, je jenom v pohádkách. Obyčejný svět je bohužel komplikovanější. Ať se to někomu líbí, nebo ne, důchody tvoří ve státním rozpočtu největší výdajovou položku. Člověk ani nemusí být příliš znalý rozpočtové politiky, aby pochopil, že současný stav penzijního systému je neudržitelný. Kde nic není, ani čert nebere. Každý seriózní ekonom, od Evy Zamrazilové po Mojmíra Hampla, upozorňuje na nutnost hasit, protože to pálí.

Může se to zdát provokativní. Ale není nic snazšího než zvýšit důchody. Pokud je ale zvyšování důchodů hlavním cílem české politiky, pak nemusíme ani chodit k volbám. Stačí nastavit extra štědrý automat, který nebude dělat nic jiného než ze státní kasy rozdávat. Hloupý, kdo dává, hloupější, kdo nebere. Přesně tuto politiku jsme zdědili po vládách Andreje Babiše. Jenom se přetahovat o to, kdo dá víc. Jakýkoliv rozumný návrh na udržitelnost důchodového systému je považován za drzost. Jakákoliv odpovědná politika se přirovnává k únosci, který si bere důchodce jako rukojmí. Jak řekl kdysi Mojmír Hampl, současná vláda bohužel zdědila „pacienta s těžkou závislostí. Pacient si zvykl na to, že dostane dávku fiskální drogy, a když ji nemá, tak má abstinenční příznaky a chce zase.“

Přestaňme úspěšnost vlády posuzovat podle toho, kolik rozdá

Učená vláda z nebe nepadá. Proto je dobře, že máme opozici. Ta má vládu kritizovat za špatné kroky. Ale současná opozice se pouze snaží lidi rozeštvat a postavit dnešní důchodce proti těm zítřejším. Populismus už za léta dosáhl takového vrcholu, že z té výšky často lidé přestávají rozlišovat, co je vládnutí dobré, a co špatné. Jako bychom zapomněli, co znamená slovo odpovědnost. Kvalitu vlády automaticky spojujeme s mírou rozhazovačnosti. Než se necháme úplně oklamat touto iluzí, připomeňme si pár jednoduchých zásad. Kdo je odpovědnější člověk? Ten, co všechno utratí, nebo ten, kdo umí šetřit a myslet na zadní kolečka? Je lepší rodič ten, kdo dá svým dětem, co si jen zamanou? Rozmazlovat je zdánlivě lehčí než vychovávat. Ale odpovědný rodič ví, že musí umět říkat ne. Proč by to mělo být s vládou jinak? Odpovědná vláda musí také umět říkat ne.

Chceme volit vlády, které nedělají nic jiného, než bezhlavě zvyšují důchody? Chceme od vlády toto laciné „rozmazlování“? Nechceme raději odvážnou politiku, kdy se politik nebojí říct nepříjemnou pravdu? Pokud se omezíme na přetahovanou typu „kdo dá víc“, naše země nemůže nikdy vzkvétat.

 

---