Málokteré slovo je v evropské politice tak zprofanované a vyprázdněné jako „solidarita“. Z pojmu, jenž původně odkazoval k dobrovolnému altruismu, se stal termín, směrující spíše k povinné, automatické a nárokové redistribuci. V nedávné době jej unijní politika nejvíce používala v souvislosti s migrační krizí. Zcela aktuálně pak hraje roli v reakci EU na válku na Ukrajině.

Konkrétně jde o dodávky plynu z Ruska, respektive hrozbu jejich přerušení. Pro některé státy by úplné odstavení ruského plynu znamenalo ekonomickou a společenskou pohromu. Jelikož je mezi nimi také Česko, začalo – a to nejen jako aktuálně předsednická země – volat po „solidárním“ řešení. Za což to pěkně schytává. Leč neprávem.

Důvod pro kritiku Česka, které stejně jako jiné země požaduje, aby si v případě vyhrocené krize státy v rámci evropského řešení pomáhaly a plyn redistribuovaly, je dřívější český postoj k již zmíněné migrační krizi v roce 2015. V ní naše země, stejně jako například Maďarsko a Slovensko, tvrdě oponovala plánům na povinné kvóty a redistribuci migrantů. Státy podporující kvóty, de facto všechny tradiční země EU, přitom povinné kvóty a redistribuci rámovaly právě evropskou solidaritou. Kvóty nakonec (za velkého skřípění hlavně západoevropských liberálních zubů) jako funkční nástroj neuspěly.

Střih, rok 2022, plyn a jeho možné odstřižení, solidarita. Příruční analogie tak snadno sklouzne ke škodolibému postřehu, že Česko nyní ochutnává vlastní medicínu a náhlým voláním po solidaritě sklouzává k prospěchářskému pokrytectví.

Těžce kulhající srovnání

Analogie nicméně kulhá ve všech směrech. Za prvé, migranti jsou bytosti a plyn je komodita, které lze lidské vlastnosti připisovat snad jen ve velmi odvážné sci-fi. Jakákoli redistribuce druhého je z morálního hlediska něco naprosto jiného než kvótování a přesouvání prvního.

Za druhé, migrační vlnu si EU, respektive její část, způsobila sama. Naivní idealismus politiků typu Angely Merkelové, který dobře symbolizoval známý výrok tehdejší německé kancléřky „wir schaffen das“, k pohybu povzbuzoval a povzbuzuje řadu lidí, jejichž motivy jsou striktně utilitární. S vědomím, že integrace odlišných kultur a etnik do západních společností neprobíhá hladce – a paradoxně hůře u generací, které se již v EU narodily – tak odpor ke kvótám představuje preferenci jiného politického řešení, a nikoli odmítání solidarity.

U plynu je toto vše jiné. Oproti migraci nemá EU v ruce žádné rychlé alternativní nástroje – kromě úspor – a ruské chování ovlivnit nemůže. Jakýkoli appeasement směrem k Moskvě výměnou za dodávky plynu by totiž byl prvním krokem na cestě do pekel. Historie, zvláště ta moderní, se bohužel často opakuje… Plyn a jeho případná solidární redistribuce navíc neobsahuje nic z kulturně-identitární výbušnosti, která je vlastní migrační politice a o které by se daly popsat stohy papíru.

Ekonomiky v EU jsou natolik provázané, že případný kolaps států, které jsou na ruském plynu závislé, poškodí také ty, které se nacházejí v lepší a výhodnější situaci.

Třetí důvod, pro který je volání po plynové solidaritě něčím jiným, než byla solidarita během migrační krize, je čistě utilitární. Ekonomiky v EU jsou natolik provázané, že případný kolaps států, které jsou na ruském plynu závislé, poškodí také ty, které se nacházejí v lepší a výhodnější situaci.

Představa, že desetiletí budované vzájemné závislosti lze jedním politickým řešením přerušit, je možná lákavá (a v zásadě technicky možná), ale měla by zásadní ekonomické následky. Nelze totiž zapomínat, že evropská integrace dosáhla největších a nejhmatatelnějších úspěchů právě v hospodářské oblasti.

Trochu cynicky řečeno, oproti vrtkavé, problematické a těžko vyčíslitelné politické integraci (zvláště pak v identitárních politikách) v ní dává solidarita smysl. A proto je české volání po jejím případném uplatnění logické a nelze je srovnávat s používáním solidarity v migrační krizi.

---