Téma migrace je v posledních letech spojováno s oblastí severní Afriky a především Blízkého východu. Nejlidnatější stát afrického kontinentu stojí stranou. Nigérie sice čelí obdobným výzvám jako většina států střední Afriky, odlišuje se však tragickou kombinací snad všech myslitelných problémů, které jako rozvojová země může mít. Patří sem dlouhodobá přelidněnost, environmentální problémy, vysoká míra korupce, náboženské rozdělení společnosti a obrovská sociální nerovnost.

Podle odhadů OSN má dnes Nigérie okolo 200 miliónů obyvatel, její populace roste rychlostí 2,5 % ročně a průměrný věk je velmi nízký. Kvůli tomu se v roce 2060 přiblíží téměř půl miliardě obyvatel a pravděpodobně se stane třetím nejlidnatějším státem světa. Takový nárůst obyvatelstva by měl problém efektivně zvládnout jakýkoli stát. Populační exploze vyvolává tlak na školství, zdravotnictví, dopravní a městskou infrastrukturu, životní prostředí a mnoho dalšího.

Špatné místo pro život půl miliardy

Právě environmentální hledisko je zásadní, protože se může stát spouštěčem dalekosáhlých konfliktů (stejně jako jsme to viděli v Sýrii před občanskou válkou, kdy se venkované houfně stěhovali do měst kvůli dlouhodobému suchu). Frustrace velkého počtu lidí na malém prostoru v neutěšených podmínkách městských slumů je tím nejlepším předpokladem pro vznik konfliktů. Nigérie má navíc dost složitou pozici, protože se nachází na okraji Sahary. Údaje z roku 2015 uvádějí, že 60 % území země je zasaženo desertifikací. Intenzivní zemědělství spojené s rozsáhlým odlesňováním, které bude vlivem překotného přírůstku populace ještě narůstat, tento proces jen urychlí.

Přírodní bohatství, tj. zásoby ropy a drahých kovů, by z Nigérie měly formálně dělat bohatou zemi, vlivem korupce z něj ale valná většina obyvatel nic nemá. Bohatství se kumuluje u velmi malé skupiny lidí, mnohdy úzce napojených na politické struktury. Těžba surovin také často neprobíhá ohleduplně pro obyvatelstvo, takže ještě více prohlubuje environmentální problémy.

Nigérie je také nešťastně rozdělena mezi křesťanství a islám. K oběma náboženstvím se hlásí zhruba polovina obyvatel, křesťanství je rozšířenější na jihu, islám na severu. V severovýchodní Nigérii operuje známá islamistická teroristická organizace Boko Haram, spojená s dnes již poraženým Islámským státem. Nad rozsáhlým územím, které ovládá, centrální vláda v hlavním městě Abuji nemá žádnou kontrolu. Jak předpovídal už Samuel Huntington ve svém slavném Střetu civilizací, větší náchylnost ke konfliktům v éře po studené válce najdeme v pásmech, kde se střetávají rozdílné civilizace. Nigérii můžeme uvést jako modelovou ukázku tohoto případu a renesance náboženského pojetí konfliktů tomuto trendu jen nahrává.

Zastaví EU obava z neokolonialismu?

Jako obrázek možného budoucího scénáře nám může opět posloužit Sýrie. Z té podle zprávy UNHCR kvůli občanské válce dosud odešlo 6,7 milionu lidí, tj. téměř třetina obyvatel. V hypotetické situaci, kdy by se podobným způsobem a kombinací uvedených faktorů zhroutila půlmiliardová Nigérie, by počet utečenců mohl snadno dosáhnout až stamilionových čísel. To by znamenalo bezprecedentní humanitární katastrofu, jakou si dnes stěží umíme představit. A při pohledu na mapu Afriky je jasné, kam by část těchto lidí zamířila: do Evropy.

Přihlédneme-li k tomu, jak politickou scénou a celou evropskou společností zahýbala migrační vlna v roce 2015, kdy se do Evropské unie dostalo „pouze“ jeden a čtvrt milionu lidí, je jasné, že dopad řádově větší krize by byl fatální. Očekávat bychom mohli vzestup extremismu na obou stranách – té, která by volala po jednoduchých a silových řešeních, ale i té, která by požadovala nekontrolované otevření hranic. Znamenalo by to zvýšení bezpečnostních rizik, ať už jde o organizovaný zločin spojený s pašeráctvím, nebo přenášení problémů a konfliktů ze země původu. Stejně tak by se dále prohloubil rozkol mezi jižními nárazníkovými státy a zbytkem EU.

I kdyby k tomu byla politická a společenská vůle, zvládnout se postarat o takové množství lidí, natož je integrovat do evropské společnosti, s velkou pravděpodobností nikdy nebude v kapacitách evropských států. Jak se tedy připravit? Tím by se měla zabývat především zahraniční politika Evropské unie. Návrhy evropských států, které by mohly pomoci snížit rizika humanitární a migrační krize, jsou však často kritizovány jako pokusy o zavedení „neokolonialismu“. Kritika míří ze strany samotných rozvojových států, nevládních organizací, ale i třeba od Číny, která si od konfliktu slibuje především posílení svého vlivu. Potřebujeme proto představitele, kteří by dokázali převzít odpovědnost za bezpečnost v Evropě. Který z nich to dokáže?

---