Normalizace není mrtvá. K výročí 21. srpna 1968 a 1969
19. srpna 2019, Jiří Hanuš
21. srpen nám dává možnost se zamyslet nad jistými historickými událostmi: nad tehdejším sovětským impériem a komunistickým panstvím ve střední Evropě, nad neschopností našich tehdejších politických elit, nad koncem iluze socialismu s lidskou tváří, nad počtem a významem obětí v pražských, brněnských i jiných ulicích, nad povahou začínající normalizace. Výročí oněch dramatických událostí je také příležitostí se zamyslet nad naší současností, a to v roce, kdy si zanedlouho budeme připomínat i výročí radostnější, výročí sametové revoluce v roce 1989.
V roce 1969 byla ještě stále živá představa, že může existovat reformovaný socialismus, který bude představovat spravedlivý společenský řád, na rozdíl od řádu kapitalistického. Tuto nesprávnou a naivní představu nevykořenily bohužel ani tanky armád Varšavské smlouvy, ani třicet let svobodného vývoje. Dodnes jsme pod náporem mnoha socialistických nápadů, které přicházejí z dílny domácích politiků: amorfního a amorálního Andreje Babiše, který nepochopil podstatu zastupitelské demokracie; stoupence keynesiánství, „třetích cest“ a navíc mstivého prezidenta Miloše Zemana; vnitřně rozvrácené sociální demokracie, v níž převažují myšlenky nepřijatelných sociálních experimentů; a neuvěřitelně drzé KSČM, která se dravě hlásí o svůj podíl na moci a svými názory připomíná své nezměněné postoje z doby před padesáti lety.
Odmítáme opakování historie, bohužel se ale zdá, že některé aspekty normalizace se jakoby navracejí. Snad se navrátí i odpor těch statečných a odpovědných občanů, kteří se začínající normalizaci nepoddali.
Stříleli i Čechoslováci
Bohužel, některé staré i nové nápady ze socialistické dílny přicházely nejen z domácích politických sekretariátů, ale i ze západních evropských mocenských center. Ty pro nás byly před padesáti lety nedostižným snem, místem svobody, které jsme chtěli spolubudovat a kam jsme chtěli patřit – namísto návratu do ideologicky i hospodářsky nepřijatelného „sovětského míru“. Evropské státy poskytly navíc mnoha našim občanům po okupaci azyl, pracovní místa a možnost nového začátku, za což bychom jim měli být vděčni.
21. srpen 1968 a 1969 v Brně
21. srpen 1968 byl v Brně plný spontánního vzdoru obyvatel. Sovětské jednotky postupně od ranních hodin obsadily celé město. Pobouření lidé se shromažďovali v ulicích a skandovali protiokupační hesla. Vojáci na několika místech do tisíců shromážděných lidí stříleli a usmrtili nevinné oběti. Takto zemřel šestnáctiletý Josef Žemlička z Omic (Jihlavská). Střela z vojenského samopalu zabila toho dne i třicetiletého Viliama Debnára, v Líšni u Malé Klajdovky.
Protestní demonstrace o rok později představovaly největší projev odporu veřejnosti proti režimu před rokem 1989. Lidové milice, SNB i vojsko rozháněly davy demonstrantů za pomoci vodních děl, tanků s radlicemi, ale i střelbou. Té padli za oběť dva mladí lidé Danuše Muzikářová a Stanislav Valehrach, dalších osm bylo těžce zraněno, desítky lidí utrpěly lehčí zranění.
Dnes si ale uvědomujeme, že i západní evropský svět, k němuž jsme vzhlíželi v roce 1969, byl různě postižen a deformován naukami, které svým původem kořenily právě v šedesátých letech: kulturním marxismem, aktivním antiamerikanismem a přehnaným komunitarismem. Socialismus „sovětského typu“, který jsme mohli na vlastní kůži opět plně zakoušet po roce 1969, jako by v levicovém liberalismu prožíval svou zeslabenou verzi, což bylo navíc přítomno v různých politických teoriích konvergence. O mnohém by mohli svědčit tehdejší exulanti, kteří se na Západě pokoušeli vysvětlovat skutečnou povahu sovětského systému.
V roce 1969 nás sice okupovala cizí vojska, s politickou opozicí si však už účty vyřizovaly československé represivní složky; tehdy to byla nejen armáda a politice, ale pověstné Lidové milice, „pěst dělnické třídy“. Na tuto okolnost bychom neměli zapomínat – demonstranty v ulicích našich měst nestříleli a nepronásledovali příslušníci zahraničních vojsk, jakkoli garantovali ideovou i zabezpečovací stránku věci, ale naše vlastní pořádkové složky.
To samozřejmě mnoho vypovídá nejen o charakterových vlastnostech tehdejších komunistických představitelů, ale o povaze tehdejšího režimu. Ten už volil pouze mocensky-pragmatické cíle, s odůvodněním záchrany českého národa a jeho cesty k socialismu. Nastoupil „gulášový komunismus“, výměna demokracie za systém výhod pro vyvolené s doprovodnou lží „bratrské pomoci“, která se stala kritériem určujícím postavení československého občana v novém společenském řádu.
Praktické lži versus nevýhodné pravdy
Výročí roku 1969, které navazuje na výročí jara i léta 1968, je výročí tragické. Připomínáme si jím oběti komunismu, druhou velkou českou exilovou vlnu po druhé světové válce, začátek dvacetiletí v rámci agresívního sovětského „ochranného deštníku“, o který jsme již většinově nestáli, nový začátek upadlé „lidové demokracie“ jakobínského typu. A připomínáme si je především proto, abychom si byli vědomi nebezpečí, která na nás čekají v dnešní době.
V roce 2019 se musíme potýkat s novými problémy, které zčásti odkazují i k událostem před padesáti lety: s odmítáním principů zastupitelské demokracie, s utopickými socialistickými idejemi, s pragmatickou nezodpovědnou politikou čiré moci, s antipolitickou politikou různého střihu, s vlivovou politikou velkých mocností ve středoevropském regionu, s preferováním „praktické lži“ nad „nevýhodnou pravdou“.
Všechna tato společenská negativa nestačí vyjmenovat a připomenout jejich historické souvislosti. Je zapotřebí se proti nim postavit: jasným a přesvědčivým politickým programem, odborností, obranou ústavnosti, odmítnutím účelových lží i „newspeaku“, a v neposlední řadě osobní statečností. Je to obtížná cesta, jiná však neexistuje.
