Byl projev Petra Piťhy náhodným výstřelkem, nebo znamením hlubšího trendu?

Jako kulturní boj se označuje nikoli boj o kulturu, ale spor o podobu společnosti mezi takzvanými pokrokáři a konzervativci. Historicky se týkal především náboženství, tedy křesťanství, a v Evropě se projevoval „vnitřními válkami“ – například v Rakousku (od 60. let 19. století), v Německu za Bismarckovy vlády, v Československu hned po vytvoření státu zápasem o prosazení odluky státu od církve. Ušetřeny nezůstaly ani společnosti západní. Kulturní boj zkrátka zasáhl všechny země, kde se mohly projevit ideové rozpory a různé pohledy na úlohu náboženství ve společnosti.

Kdo byli jeho aktéři? Na jedné straně stáli antiklerikální liberálové (v českých zemích například mladočeši), sociální demokraté, někteří představitelé „moderní“ inteligence – vědci, učitelé, umělci. Oponovali jim zejména ultramontánní – prořímští – katolíci a konzervativci či nacionálové různého střihu a povah. Jistého vrcholu dosáhla vlna kulturních bojů v Evropě na přelomu 19. a 20. století v souvislosti s velkými revolučními předěly ve společnosti a s moderními objevy v technice i společenských vědách. V současné době se zkoumá vznik ideologií moderní doby, které přinesly popularizaci nových vědeckých myšlenek (například darwinismu) a jejich uplatnění v sociální oblasti a poskytly tak vhodné střelivo zbraním užívaných ve zmíněných bojích.

Tolik historický úvod. Otázka ale zní jinak: Patří kulturní boje minulosti, nebo zažíváme jejich nový restart? A pokud je pravda, že se objevily znovu, jakou mají nyní podobu? A kdo jsou jejich aktéry?

Starý boj o nová témata

Domníváme se, že projev Msgre. Petra Piťhy o tzv. Istanbulské úmluvě není pouze ojedinělým výstřelkem zmateného kněze. Je spíše znamením nové fáze kulturního boje, v němž jsme se ocitli. Podobně jako před sto lety i tato vlna rozděluje především evropské společnosti, i když mnohé je zjevně importováno z USA. Zdá se však, že se tu přece jen vyskytují nové prvky, neboť historie se neopakuje. Co je tvoří?

V první řadě se jedná o posun v tématech. Prioritní již nejsou spory o úlohu náboženství ve společnosti a o politické angažmá církve. Centrum současných bojů je zapotřebí hledat hlouběji: v oblasti lidské přirozenosti a prosazování jejích změn. Institucionální církve dnes liberálně a socialisticky orientované lidi příliš nezajímají, zůstala však potřeba ještě hlubšího projevení rovnosti ve vztahu společenských „většin“ a „menšin“ (politizace homosexuality), požadavky na rozšíření lidskoprávní agendy a především kreativita v chápání člověka a jeho možností. Dnešní linie kulturního boje se tudíž vede v oblasti antropologie – tedy chápání člověka, jeho svobody a hranic.

Naši předkové se hádali o to, zda jim církve nebrání projevovat svobodně víru, zda mají právo jít po individuálních cestách podle svědomí, zda mohou být ateisty a tuto svou poznanou pravdu prosazovat, zda se mohou bez potíží rozvádět a nosit krátké sukně. Dnešní pokrokáři ve většině evropských společností už všeho dosáhli, proto vytáhli těžší kalibr. Cílem se zdá být lidský jedinec bez jakéhokoli společenského omezení, plný možností a zcela svobodný nejen ve svém uplatnění, ale i ve své „přirozenosti“. To, co bylo dříve politováníhodnou výjimkou, se dnes stává běžnou skutečností. Typickým příkladem je požadavek „manželství pro všechny“. Manželství se stává „vyprázdněným“ slovem, a může se proto naplnit novým obsahem. Je použito v politickém zápase za prosazení menšinových práv, bez ohledu na obrácenou stranu práv – totiž povinností.

Dnešní pokrokáři ve většině evropských společností už všeho dosáhli, proto vytáhli těžší kalibr… Dnešní linie kulturního boje se vede v oblasti antropologie – tedy chápání člověka, jeho svobody a hranic.

Dalo by se říci, že se do jisté míry změnili i aktéři. Před sto lety byla na straně „starých pořádků“ především římskokatolická církev. I moderně uvažující členové tohoto společenství se nakonec většinou loajálně přidávali ke své domovské organizaci, pokud ji neopustili – z domácího prostředí zmiňme například členstvo Volné myšlenky, z jisté části rekrutované i z bývalé katolické inteligence. Dnes je však situace jiná. Celosvětově se římská církev totiž proměnila, a to v 60. letech minulého století, která se ukazují jako klíčová ve změně pohledu na místo člověka ve společnosti a například v oslabení křesťanských principů v právních kodexech. Církev sice zůstala římská, ale samotný Řím se pokusil pootočit výhybkou a přiblížil se modernímu světu a jeho hodnotám. Je to jisté zjednodušení, ale tento přesun znamenal, že církev již nevystupuje jako „jednolitý aktér“ kulturních bojů, zastupující konzervativní řád. Je dnes spíše mnohohlasem s mírnou převahou politicky středových pozic, které hledají usmíření v rámci rozvaděných stran. V českém milieu je tato situace symbolizována jmény Dominik Duka a Tomáš Halík.

Další změny v konzervativním táboře již nejsou tak významné. Objevují se – podobně jako na konci 19. století – nacionálně orientované politické strany a hnutí, které se zaštiťují obranou křesťanských hodnot. V praktické politice to znamená boj s pokrokáři, pokud je ovšem vyhodnocen jako politicky přínosný. Středopravicové tradiční strany jsou na rozdíl od moderních populistů většinou zaměřeny proti zneužívání „antropologické agendy“, mají ale ve svých řadách mnoho liberálů, kterým některé moderní či postmoderní změny nevadí nebo jim nepřipadají podstatné.

Pokrok je nevyhnutelný (pokud mu pomůžeme)

Na druhé, „pokrokářské“ straně, se objevili noví aktéři v podobě různých nevládních skupin, a to vedle tradičních stran a hnutí především socialistického střihu. Ideologie těchto skupin někdy nepostrádá racionální základ, většinou je však docela nemoderně spjata s tradicí „ideje pokroku“, totiž představy, že vývoj jde nutně dopředu a že mu v tom musíme napomoci. Někdy se používá výrazu „lobbyistické skupiny“, což je občas nadávka konzervativců, ale někdy docela výstižné pojmenování pro politické angažmá těchto skupin v médiích a vágních politických hnutích. Je příznačné, že významné spojence dnes nalézají také u některých poslanců a poslankyň ideologicky bezbřehého hnutí mocného oligarchy a premiéra v jedné osobě.

Pokud se mluví o rozdělení společnosti, není pochyb, že k němu dochází právě prostřednictvím kulturního boje. Nepřátelé druhé strany jsou většinou líčeni jako „nepřátelé lidstva“. V jednom případě jako nepřátelé pokroku a lidských práv a svobody, ve druhém případě jako nerozumné bytosti, nechápající povahu lidské přirozenosti a nutnou hierarchii tu „křesťanských“, tu „západních“ hodnot. Není vůbec divu, že jde o boj častokrát na úrovni nikoli reálné, ale virtuální, což umožňují internetové sociální sítě. S ohledem na historický vývoj kulturních bojů by nás neměla překvapovat míra emocionality na obou stranách. Vždyť jde o naprosto zásadní témata. Spor o budoucí podobu naší společnosti je vážná věc a nelze jej brát na lehkou váhu. Pokud se jedni obávají, že dnes děti a dospívající jedinci nemohou svobodně rozpoznávat vlastní sexuální orientaci nebo volit své pohlaví bez předsudků ze strany většinové společnosti, pak druzí celý spor prožívají se zděšením jako útok na tradiční model rodiny a strachují se o budoucí výchovu dětí. Zdá se, jako by neexistovala žádná možnost rozumného řešení. Obě perspektivy natolik stojí proti sobě, že spor bude pravděpodobně rozhodnut silou. Zvítězí ti, kteří nakonec budou disponovat větší mocí a vlivem.

Takzvaná pokrokářská strana přináší témata změn, k jejichž řešení je v prvé řadě zapotřebí nikoli emocí, ale vhodné kombinace racionality, citlivosti a obezřetnosti.

Ať už zápas dopadne jakkoli, nemůže být sebemenších pochyb o tom, že takzvaná pokrokářská strana přináší témata změn, k jejichž řešení je v prvé řadě zapotřebí nikoli emocí, ale vhodné kombinace racionality, citlivosti a obezřetnosti. Oblast lidské přirozenosti (jakkoli lze vést duchaplné debaty o tom, co to vlastně ta přirozenost je) a biologických daností člověka je podminovaným polem, kde hrozí výbuchy s nedozírnými následky. Je zajímavé, že obě strany hájí své pozice tím, že jim jde také o děti a jejich právo na šťastný a naplněný život. Je to skutečně tak? Nejsme mnohem častěji svědky spíše debat o právu na vlastní dítě? Budou se tohoto práva stále hlasitěji dožadovat páry stejného pohlaví? A po nich třeba lidé, kteří na základě vlastní volby odmítají život s jakýmkoli partnerem či partnerkou a chtějí žít raději sami? Každý má jistě právo žít, jak chce a jak potřebuje. Pokud ale chceme přijmout jeden z největších darů života, tedy dítě, pak jsme všichni povinni respektovat alespoň nejzákladnější biologické danosti. Nebo nás má současná fáze kulturního boje osvobodit i od tohoto „břemene“? Představivost zde už takřka selhává.

Vraťme se proto zpět do každodenní společensko-politické reality. V aktuální debatě jde o zcela praktické a konkrétní věci. Na prvním místě se týká pojetí manželství, dále oddělení sexuality od rozmnožování, a tedy existence potomstva, problematické kreativity v oblasti „technického“ plození dětí a praktik s tím spojených, chápání potratů jako technického problému, zrušení bipolárního chápání světa na mužský a ženský element a otázky genderových „vyvažování“ – to vše se velmi blíží pokusům o vytváření „nového člověka“. S tím mají Středoevropané jisté zkušenosti, které je opravňují k pozornosti a dobrému rozlišování. S člověkem si lze jistě pohrávat. Důležité je, aby z něj něco zbylo.

---