O co se hraje v britských volbách
10. listopadu 2019, Martin Fiala
Všichni si jistě pamatujete jarní měsíce roku 2017. Předsedkyně vlády Theresa Mayová vyhlásila předčasné volby s cílem získat od veřejnosti skutečně silný politický mandát pro vyjednávání brexitu s EU-27. Průzkumy ještě několik týdnů před volbami naznačovaly drtivé vítězství konzervativců. A výsledek? Premiérka ztratila třináct křesel a musela uzavřít koalici s Demokratickou unionistickou stranou.
Současné události rok 2017 zdánlivě připomínají. Boris Johnson si vymohl předčasné volby a průzkumy opět naznačují jeho výrazné vítězství. Jak to všechno může dopadnout? V čem je situace stejná a co je jinak?
Ponížený Johnson
První zásadní rozdíl mezi rokem 2017 a 2019 je samotná nutnost voleb. Theresa Mayová tehdy měla dostatečnou vládní většinu. Jistě, nemohla tušit, že se proti její dohodě později postaví část vlastních poslanců (dokonce třikrát!), ale samotné vyvolání voleb nebylo nutné. Boris Johnson oproti tomu nemá na výběr. Konzervativní strana dnes většinu nemá a scházejí i potenciální koaliční partneři. Stejné jako premiérka Mayová před dvěma lety, i Johnson ve volbách potřebuje dosáhnout přesvědčivého vítězství.
Nedělní ráno Martina Fialy
Pokud vám právě zazvonil budík, pokud jste si spláchli chladnou vodou z očí sny (a z tváře závoj šedivý), pokud vám pohled pouhý z okna řek, že nedělní je den a lenivý, vítejte!
Téměř každý týden vám v tento čas nabízím výběr toho nejlepšího z americké a britské politiky. A jednou za čas se podíváme i do Hollywoodu, jednoho z nejdůležitějších epicenter kulturní války.
Jistě nejsem jediný, u koho začal Boris Johnson ztrácet sympatie, když odmítl příležitost stát se premiérem už po referendu v roce 2016. Nakonec předvedl nepříliš zářivý výkon jako ministr zahraničí, a ještě „házel klacky pod nohy“ Therese Mayové. Když ji pak během posledních měsíců jednání konečně nahradil, myslel si, že „slízne všechnu smetanu“. A definitivně se v očích mnoha lidí odrovnal, když se velmi netaktním způsobem zbavil řady svých názorových oponentů uvnitř strany.
Ať už je váš názor na Johnsona jakýkoliv, bylo bolestivé sledovat poslední dva měsíce jednání britského parlamentu. Moc se tam totiž nejednalo o podobě brexitu, jak tomu bylo v minulých letech. Poslanci z řad labouristů, skotských nacionalistů a liberálních demokratů se spíše dlouhé hodiny předháněli v tom, kdo dokáže lépe ponížit Johnsona. Dokonce i sám předseda parlamentu John Bercow několikrát poukázal na nezvykle nepřátelskou atmosféru v dolní sněmovně.
Johnson nicméně dodržel požadavky parlamentu a i když byla jeho vyjednávací pozice výrazně oslabená (parlament zablokoval možnost tvrdého brexitu), vyjednal novou dohodu, která byla nakonec v principu všeobecně přijata. K jejímu finálnímu schválení by však musel být nejprve schválen harmonogram schvalovacího procesu, a ten už většinu nenašel. Protlačit dohodu o brexitu parlamentem bez jasné většiny se ukázalo jako nemožné. Johnson a jeho (nyní de facto menšinová) vláda se ocitli v patové situaci a volby se zdají být jediným řešením.
Skrytá esa levice?
Urgentnost a význam těchto voleb nahrávají spíše pravici. Britové vědí, že nové volby jsou fakticky druhým referendem o vystoupení z EU. A větší část společnosti (ať už volili leave, nebo remain) chce nejistotu kolem brexitu konečně hodit za hlavu. Pokud vyhrají konzervativci, zajistí ratifikaci dohody, Británie vystoupí z EU a začne dlouhý proces vyjednávání dílčích detailů. Pokud vyhrají labouristé (v koalici se Skotskou národní stranou a Liberálními demokraty), můžou voliči očekávat další referenda (o brexitu, o dohodě i o nezávislosti Skotska) a další odklady. Jinými slovy, žádný brexit nebude. Kdo z celé situace už vůbec netěží, je strana Nigela Farage, který se stal naprosto bezvýznamnou postavou a zatím to vypadá, že se to jen tak nezmění.
Pro konzervativce je zásadní udělat z hrozby druhého referenda a nekonečných odkladů jádro kampaně. Mayová kampaň chybně postavila na démonizaci Jeremyho Corbyna. Nedokázala tím pádem ve voličích navodit dojem důležitosti voleb, zatímco Corbynovi se to podařilo. Postavil totiž kampaň primárně na domácí agendě – např. podfinancování škol a bezpečnostních složek. Jeho popularita sice od roku 2017 výrazně klesla kvůli jeho častým antisemitistickým výrokům a dnes už naplno odhalenému radikálně socialistickému smýšlení. Konzervativci ale tentokrát paradoxně potřebují získat část umírněných a euroskeptických voličů labouristů, které přepjatou kritikou Corbyna nepřilákají.
Boris Johnson musí získat nejméně o osm křesel více než předtím Theresa Mayová. To se na základě aktuálních průzkumů může zdát jako poměrně jednoduchý úkol, ale faktem je, že se v posledních letech dlouhodobě proměňuje volební mapa Británie. Konzervativci ztratí křesla v místech, kde tradičně vítězili a kde se voliči staví proti brexitu (Cornwall, Wiltshire, Gloucestershire). Aby zvítězili, musí přetvořit volební potenciál ve volební úspěch na severu Anglie a ve Walesu.
Labouristé mají poměrně dost šancí, jak kampaň obrátit ve svůj prospěch. Za prvé mohou hrát kartu ruského vlivu. Po incidentu v Salisbury je Británie citlivější na ruský vliv a Johnsonovi rozhodně nepomáhá, že zatím odmítá zveřejnit závěry tajných služeb (ať už jsou jakékoli). Další výhodou labouristů jsou sociální sítě a větší schopnost mobilizovat na nich své voliče.
V nadcházejících volbách se hraje nejen o brexit, ale i o to, jestli v čele Británie stane otevřeně antisemitský radikální marxista. Volby tedy budou nejen nepředvídatelné, ale v mnoha ohledech osudové. Pro Británii a v důsledku i pro celou Evropu.
