Každý druhý čtvrtek v měsíci zveřejňuje Český statistický úřad nejnovější informace o vývoji růstu spotřebitelských cen v České republice. Napjatě na ně čekají ekonomové, ale v posledním roce pak především média. Novináři doslova závodí o to, kdo jako první zveřejní „to vysoké číslo“. Problémem však je, že různá tempa růstu často dezinterpretují, nerozumí jejich rozdílu a vybírají si jen to nejvyšší. Často také jako by zapomněli, odkud tato vysoká inflace přišla. Pojďme se na způsob měření inflace a její původ podívat blíže.

Běžně je vysoká inflace způsobena přehřátím poptávky. To ovšem není tak docela náš současný případ. Českou ekonomiku zasáhly v posledních dvou (či chcete-li třech) letech dva obrovské, bezprecedentní nákladové šoky.  Měnová politika se při takovém šoku, bohužel, rozhoduje mezi špatnou a ještě horší volbou. Prvním šokem byla pochopitelně pandemie covidu-19. Zavření ekonomik zpřetrhalo dodavatelské řetězce po celém světě a produkce (nabídka) se tak potýkala s obrovskými problémy. Tento ekonomický otřes se ale nemohl projevit hned, protože byla omezena i poptávka – zavřením obchodů, služeb a podobně. Babišova vláda se covidový šok snažila přetlačit masivní (fiskální) expanzí.

To ale mělo dva důsledky. Tím prvním byla velmi špatná zacílenost fiskální pomoci, kdy až 90 % výdajů s covidem nesouviselo a tedy neposkytlo zavřené ekonomice potřebnou pomoc. Druhým důsledkem rozhazování byla nadměrně zvýšená spotřebitelská poptávka, která tlačila ceny nahoru. Na tomto místě je ale potřeba říct, že Babišovo utrácení se v inflaci mohlo naplno projevit až při většinovém otevření ekonomiky. To ale podle dat nastalo až když Babišovu vládu střídala vláda Petra Fialy. Nová vláda tak zdědila po  té předchozí silně proinflační impuls. A hned se musela potýkat s druhým. Na jaře 2022, po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu, čelila Česká republika druhému nákladovému šoku. Tentokrát se v ekonomice (a na inflaci) mohl projevit hned, protože už nebyla pod lockdownem. Ceny energií, paliv, ale i potravin letěly vzhůru raketovým tempem.

Na tomto místě přichází na řadu média a jejich chuť po senzačně vysoké inflaci. Připomeňme, že Česká národní banka cíluje meziroční změnu spotřebitelských cen. Tedy o kolik ceny narostly v tomto měsíci oproti stejnému měsíci v loňském roce. Termín meziroční je zde velmi důležitý, protože se lidem snáze přemýšlí právě v ročních tempech růstu, což má i jisté důsledky pro měnovou politiku. Takové nastavení je velmi vhodné pro období nízké inflace, kdy se tak dobře formují inflační očekávání. Pro období zvýšené nejistoty a vysoké inflace, se ale meziroční inflace moc nehodí a tento údaj neříká nic o její aktuální dynamice. Meziroční inflace, tedy ta, kterou vždy jako dvojciferné číslo zveřejňují média, by se dala označit za historickou. Pro naše peněženky je tak lepší sledovat meziměsíční změnu spotřebitelských cen, která ukazuje, o kolik víc zaplatím za zboží oproti předchozímu měsíci. Srovnává snad někdo v této hektické době, kdy se dynamicky mění nejen ceny, ale i mzdy, přídavky a podobně, svoje výdaje se stejným obdobím předchozího roku? Snad jen ti novináři. Za březen letošního roku rostly meziměsíčně ceny o 0,1 %. Za stejný nákup jsme tak zaplatili jen o desetinu procenta více než v únoru.

Problém mediální, historické a meziroční inflace můžeme ilustrovat i následujícím příkladem. Kdyby od teď po celý rok rostly ceny meziměsíčně jako v březnu (tedy o 0,1 %), bude i tak meziroční inflace na konci roku v prosinci 7,6 %, tedy stále vysoko nad cílem ČNB. Kdyby už ceny nerostly vůbec, na konci roku by novináři sledovaná inflace byla stále mezi pěti až šesti procenty. Sledujme meziměsíční inflaci. Na ní vidíme, že i bez populistických opozičních receptů jako třeba zrušení DPH nebo strop na ceny pohonných hmot, má inflace klesající dynamiku. Také si pomocí ní snáze uvědomíme, o kolik víc budeme muset za nákup utratit.

---