Texty

O putinovském jazyce

Vladimir Putin se již pár let snaží vstoupit do dějin jako reformátor ruského jazyka. Po dvou letech usilovné práce jazykové komise podepsal v únoru letošního roku Zákon o státním jazyce Ruské federace. Co se lze z tohoto zákona, jenž reguluje jazyk jako nástroj lidské komunikace, dozvědět o dnešním i minulém Rusku?

Hlavním posláním Zákona o státním jazyce Ruské federace je očistit ruský jazyk od nánosů cizích slov a vulgarismů. Zmíněné lexikum nesmí být používáno v masových sdělovacích prostředcích, v dokumentech, korespondenci či veřejných projevech orgánů státní správy. Cizí slova, k nimž v ruském jazyce neexistuje ekvivalent  –⁠ jedním z nich je např. slovo prezident –⁠ budou uspořádána do seznamů a podchycena v normativních slovnících. V rozhovoru pro MIR24.TV členka odborné rady Totálního diktátu Julia Safonova vysvětluje, že přijetím zákona „konečně de iure skončí lexikografické bezpráví“. Lze očekávat, že zcela v intencích Putinova režimu se působnost tohoto jazykového zákona brzy rozšíří i na další oblasti života společnosti. Zatím je používání cizích slov dovoleno učitelům na školách při výuce odborných předmětů. 

Zajímavou stránkou Putinova Zákona o státním jazyce Ruské federace je to, že zakazuje užívání vulgarismů v médiích. Přitom vulgarismy byly tradičně mocnou zbraní v rukou ideologické propagandy. Stačí připomenout, že bezuzdná sprostota je nedílnou součástí Leninova stylisticky nudného „literárního“ dědictví. Najdeme v něm  imperialistické sračky, děvky liberalismu, bastardy, svině, kastráty a desítky dalších vulgarismů. Občas Lenin nadával i „vlastním“:  pozatýkat prašivé čekisty, pozavírat komunistickou svoloč, postřílet čekistickou svoloč. Kdo měl někdy v rukou alespoň jeden z pětapadesáti svazků Iljičových sebraných spisů, ví, že jde o interesantní encyklopedii ruských nadávek a sprostých slov. 

Sprostota, na rozdíl od lži, nepřekrucuje realitu. Není informativní, ale performativní. Sprostá slova slouží symbolicky k vyjádření silné touhy, že objekt, k němuž směřují, chce mluvčí zlikvidovat. Lhaní je vlastností rozvinutého intelektu, který dokáže rozlišovat mezi pravdou a nepravdou, realitou a fikcí, a záměrně používá lži k dosažení svých cílů. Někdy je lež považována za největší neřest Ruska. Оdtud také Solženicynův recept na záchranu Ruska: Nežít ve lži! (stať z roku 1974). Dávno před vypuknutím války, v roce 2018, fyzik a publicista Alexej Burov ve své úvaze Zásadní problém Ruska napsal, že největší problém spočívá v nadvládě lži: „Lež, stejně jako špína, je všude, ale Rusko, myslím, trhá všechny rekordy.“ S vypuknutím války se lež v Rusku stala gigantickým monstrem. Člověk má místy pocit, že jazyk jako nástroj šíření lži, se ve vyšinuté ruské realitě stal součástí magie, rituálu, jímž se primitivní kmen pokouší zaplašit nepřátele. Těžko soudit, zda se Zákonem o státním jazyce Ruské federace zvýší účinnost ruské propagandy. Ano, z ruského jazyka zmizí slova cizí provenience, připomínající, že za „vysokou zdí“ ruského státu existují další země.  Na druhou stranu, co si počne putinovská rétorika a propaganda, nebude-li moci používat jadrné výrazy, aby jimi častovala nepřítele — celý civilizovaný svět? Nebo zcela přejde na „sakrální jazyk“ podobný tomu, jaký užil Dmitrij Medveděv ve svém památném projevu ke Dni národní jednoty? Přichází se Zákonem o státním jazyce Ruské federace nová éra, v níž ruská propaganda bude posílat všechny nepřátele do pekelného ohně a vybízet občany, aby naslouchali Stvořitelovým slovům ve svých srdcích? Stát se to může, uvážíme-li, že Putinův režim má v pravoslavné církvi mocného spojence.


Ryčlová Ivana

Ivana Ryčlová

analytička
štítky: #