O Rogeru Scrutonovi osobně
18. března 2020, Petr Fiala
Po lednovém úmrtí Sira Rogera Scrutona jsem měl několik příležitostí s vděčností připomenout v médiích, na Masarykově univerzitě i jinde jeho dílo, a především jeho význam pro konzervativní myšlení a pro naši zemi.
Když přemýšlím nad těmito řádky, napadají mě osobnější vzpomínky a souvislosti. Vždyť Roger byl v posledních 35 letech v různé míře propojen s tím, co dělám. Stál v pozadí brněnské podzemní univerzity, které jsem se účastnil od jejího počátku v roce 1984 až do sametové revoluce. Tehdy byl pro mě Roger mytická postava. Věděl jsem o něm, ale neznal jsem ho osobně, protože to už nesměl jezdit do socialistického Československa. Díky podzemní univerzitě jsem si ujasnil, že jsem konzervativec, nejen ustrojením a rodinnou výbavou, ale racionálně, na základě poznání a z přesvědčení. O to více jsem se těšil na setkání s Rogerem, kterých bylo po listopadu 1989 posléze nepočítaně. Ta přátelská, plná radosti z poznávání a z filozofie se uskutečňovala především v bytech Petra Oslzlého a Miroslava „Mikina“ Pospíšila, kde se ostatně předtím odehrávaly i přednášky podzemní univerzity.
Na Masarykově univerzitě jsem se snažil vybudovat politologii a jedna z prvních knih, kterou jsme vůbec měli v češtině k dispozici, byl Scrutonův Slovník politického myšlení. Při Rogerových návštěvách Brna jsem ho často požádal o přednášku pro naše studenty. Nikdy neodmítl. Přednášel česky, náš jazyk se naučil, aby nám lépe rozuměl. Bylo to důležité, znalost angličtiny byla tehdy velmi slabá, přednášky profesora Scrutona měly velký význam. Nemluvil ale jen o politice, právním státu a institucích, ale třeba i o tom, jak má vypadat kvalitní univerzita.
Roger byl v 90. letech také členem redakčního kruhu časopisu Proglas, na který teď navazují naše Kontexty. Přetiskovali jsme jeho texty a články z The Salisbury Review, kterou řídil. Postupně jsme začali vydávat i některé jeho knihy. A já se stále více učil vážit si Rogera Scrutona nejen jako politického myslitele a klíčové postavy konzervativního myšlení, ale také jako filozofa, estetika, člověka nejen reflektujícího, ale především žijícího kulturou.
V roce 2004 slavil Roger šedesátiny a brněnská oslava se konala při jeho návštěvě v bytě u Petra Oslzlého. Chtěli jsme mu dát nějaký neobyčejný dárek. Obrátili jsme se na našeho kamaráda, významného hudebního skladatele Pavla Zemka Nováka, aby pro Rogera Scrutona složil skladbu. A Pavel ji vytvořil. Složil „Sixty steps pro klavír. K narozeninám Rogera Scrutona“. Myslím, že Roger z toho měl opravdu radost, nakonec kdo může říct, že přímo pro něj bylo vytvořeno hudební dílo. Připomínám to však hlavně proto, abych ukázal další rozměr Scrutonovy osobnosti: byl výborný klavírista, nepochybně si Pavlovu skladbu sám přehrál, a hudbu také skládal.
Stále více jsem se učil vážit si Rogera Scrutona nejen jako politického myslitele a klíčové postavy konzervativního myšlení, ale také jako filozofa, estetika, člověka nejen reflektujícího, ale především žijícího kulturou.
Od listopadu 1989 uběhla více než dvě desetiletí, a já měl stále silnější pocit, že věci v naší zemi nejdou dobrým směrem. Rozhodl jsem se vstoupit do politiky, už ne jako nezávislý odborník, ale přímo do té stranické a parlamentní. V roce 2013 mi Roger napsal krásná slova veřejné podpory, v nichž mimo jiné uvedl: „…nadšený student na našich podzemních seminářích se stal jednou z předních postav při založení filozofie a politických věd na Masarykově univerzitě. Pozval mě, abych promluvil k jeho třídě na univerzitě, a já byl okamžitě ohromen rozsahem jeho vzdělání a jeho oddaností misi znovuvybudovat vzdělávací instituce v této zemi. Jeho politickou kariéru sleduji s velkým potěšením, protože není jen kultivovaným a vzdělaným myslitelem, ale také patriotem. Pro svou zemi chce v době, kdy tento stát prochází dlouhodobým procesem obnovy, udělat to nejlepší.“ Vždy, když jsme se potkali, se k mému politickému působení vracel. Měl radost, že konzervativní intelektuál vstoupil do praktické politiky, a opakovaně zdůrazňoval – i při našem posledním setkání –, jak je nesmírně důležité, aby v politice byli vzdělaní lidé, kteří věcem rozumí. Ale současně si více než jiní dobře uvědomoval, jak je to složité a jak se znalosti, zdrženlivost a racionalita, to co vzdělance opravdu zdobí, těžko spojují s dnešní mediální scénou, která je viditelným prostorem politiky. O to více mi držel palce. A já si toho vážil a povzbuzovalo mě to.
Dvě setkání se mi hluboce vryla do paměti, protože jsou spojena s důležitými událostmi v naší zemi. Dne 12. června 2013 jsem byl jako ministr školství na návštěvě ve Velké Británii. Měl jsem za sebou krásný den v Londýně, mj. výborný rozhovor s tehdejším britským ministrem školství Michaelem Govem. Večer uspořádal velvyslanec Michael Žantovský na naší ambasádě přátelské setkání s Rogerem Scrutonem a několika britskými přáteli naší země. Bylo to příjemné, dlouho jsme si povídali u dobrého vína a rozešli se chvíli před půlnocí. O pár hodin později vtrhla v Praze na Úřad vlády policie a padla nejen vláda, jejímž jsem byl členem, ale změnil se také politický systém a politická kultura v České republice. Byl to pro mě definitivní impulz pro aktivní vstup do politiky. A bylo osudově zvláštní, že tento kritický večer jsem prožil právě s Rogerem.
Naše poslední setkání se konalo v předvečer oslav 30. výročí naší svobody v listopadu 2019 v Praze. Roger byl zesláblý, viditelně poznamenaný fyzickou bolestí, navenek změněný – dříve bych si ho nikdy nedokázal představit bez jeho typických bohatých vlasů. Ale v rozhovoru to byl starý dobrý Roger, plný zájmu, myšlenek a pozornosti. Za pomoci své obětavé manželky Sophie přijel do Prahy i ve velmi nepříznivém zdravotním stavu za svými četnými přáteli. A mně zůstane společná fotografie a velká radost z toho, že právě s ním jsme ještě mohli oslavit výročí naší svobody, pro niž toho tolik udělal.
Mého syna Martina nejprve zaujaly Rogerovy texty, poté si spolu začali psát a nakonec se i setkali. A nebyl by to Roger, kdyby toho „nevyužil“ v náš prospěch. Za Martinem poslal své bývalé studenty působící na Oxfordské univerzitě, aby společně připravovali zapojení našeho Centra pro studium demokracie a kultury do širšího projektu věnovaného filozofii a teologii ve střední Evropě. Nemusím dodávat, že z tohoto generačního předání „štafety“ naší spolupráce jsem měl samozřejmě velkou radost.
Ve svém posledním textu pro britský The Spectator loni o Vánocích Roger Scruton mimo jiné napsal: „Přes všechno, co se mi líbilo na Polácích, Maďarech či Rumunech, své srdce jsem ztratil u plachých a cynických Čechů a už nikdy si je nevzal zpět.“ To je pro nás velká pocta od velkého filozofa a výjimečného člověka. Nenechal nám tu ale „jen“ své srdce. Také to, co nás učil a co nám předával: svou víru ve vzdělání, úctu k poznávání, obdiv ke kultuře, respekt k institucím, péči o skutečné hodnoty a lásku k člověku. Nepřestanu být vděčný za to, že jsem Sira Rogera Scrutona mohl poznat a že jsem jím byl inspirován.
Tento článek najdete v časopise Kontexty.
