Podfinancování české dopravní infrastruktury je znatelné všude – od dálnic přes železnice až po silnice I. třídy. Dle odhadů expertů v ní  v rozmezí let 2001–2019 chybí dva biliony korun. Proč jsou investice do dopravní infrastruktury u nás tak obtížnou disciplínou? A blýská se na lepší časy?

Silnice jsou v České republice velkým tématem. Na jejich technický stav nadává kdekdo a dnes už legendární D1 se ve své době vysmívali lidé snad v každém koutu republiky. Není tedy divu, že spokojenost, tedy spíše nespokojenost, s kvalitou silnic se odráží i v nejrůznějších žebříčcích. Například podkategorie Světového indexu konkurenceschopnosti věnující se dopravě zařadila české silnice na 76. místo ze 144 zemí, přičemž hůře si ze států Evropské unie vedla už pouze Litva, Bulharsko a Rumunsko.

Nejhorší na tom je, že ve špatném stavu nejsou pouze silnice, ale celá dopravní infrastruktura. Podle odhadů k roku 2019 český stát za 18 let investoval do rozvoje dopravní infrastruktury pouze 1,128 bilionu korun, přičemž dle expertů by měla být tato suma v daném časovém období minimálně o dva biliony vyšší. Důvodem je celá řada překážek, se kterými se stát při rozvoji infrastruktury potýká. Nejenže naše administrativní procesy jsou velmi zdlouhavé, odpor ekologických organizací a místních obyvatel může blokovat výstavbu klíčové infrastruktury dlouhá léta a častý apel na co nejnižší cenu ne vždy přináší kvalitní výsledky. Rychlejší výstavbě pak nepomáhá ani způsob financování. Alokace prostředků, která se většinou schvaluje z fondů SFDI na rok, totiž znesnadňuje tolik potřebné dlouhodobé plánování. Situaci nepomáhá ani fakt, že objem financí se díky různým prioritám vlád odraženým ve státním rozpočtu v čase mění (SFDI je z podstatné části financován právě ze státního rozpočtu). Česká dopravní infrastruktura je kvůli tomu podfinancovaná a snadno v ní chybí klíčová dálniční spojení jako třeba D3, velký pražský okruh či vybudovaná síť vysokorychlostní železnice, což má značné dopady na ekonomiku.

Dobrá dopravní infrastruktura je s ní totiž velmi pevně svázána. Nejen, že umožňuje snadnější přepravu zboží, ale usnadňuje i pohyb pravděpodobně úplně nejdůležitější komodity – lidského kapitálu. Občané díky všeobecně dostupné a kvalitní dopravní infrastruktuře mohou nacházet lepší pracovní místa, vzdělání či zdravotní péči a zlepšovat si tak kvalitu života. Tzv. „za lepším“ se už nemusí stěhovat, stačí sednout každé ráno do auta či vlaku a na dané místo se přepravit. Díky tomu můžeme říci, že každá miliarda investovaná do dopravní infrastruktury má na ekonomiku pozitivní efekt ve výši 300 milionů korun. Investice do dopravní infrastruktury však nekončí pouze u pozitivních dopadů na ekonomiku – za vhodného nastavení mohou mít i výrazné příznivé dopady na životní prostředí a udržitelnost, což je v době výrazných změn klimatu více než důležité.

Abych však nekončil negativně: i v české dopravní infrastruktuře se zejména v posledních letech udála celá řada pozitivních událostí. V roce 2024 se otevře rekordních 114 kilometrů dálnic, zároveň započne výstavba dalších 164 kilometrů dálnic a silnic I. třídy, v prosinci bude dokončen první úspěšný PPP projekt a prosazená novela liniového zákona výrazně usnadní výstavbu dopravní infrastruktury. Zdá se tedy, že by se Česká republika mohla v dalších letech zbavit titulu „černé ovce dopravní infrastruktury“ a další rozvoj silnic a železnic by ji mohl posunout blíže k větší konkurenceschopnosti.

---