Oscaři začínají být pěkná nuda. Může za to levice
27. ledna 2019, Martin Fiala
Na udílení cen Filmové akademie už mnoho let není nic zajímavého. Jejich sledovanost také plynule klesá a minulý rok dosáhla historického minima. Oscaři však stále zůstávají výkladní skříní hollywoodské smetánky.
V Hollywoodu vždy existovaly dva diskursy: Buď skrze filmy vyjadřovat autorský názor či národní hodnoty, nebo divákům umožnit na chvíli vypnout a dobře se pobavit. Ty nejlepší velkorozpočtové filmy (blockbustery) umějí obě stránky skloubit – je v nich pro každého něco a nic nepůsobí příliš rušivě. (Ukázkovým příkladem blockbusterů opravdu pro každého jsou komiksové filmy od studia Marvel, kde si někdo najde digitální efekty a choreografii a někdo jiný univerzální příběh.)
Vždy, když se tahle důležitá rovnováha poruší, má Hollywood problém – cílová skupina diváků se zmenšuje a filmy tolik nevydělávají. A to se velmi zjednodušeně děje právě teď. Vzniká stále více blockbusterů bez obsahu a s minimální uměleckou hodnotou a na druhou stranu stejně tolik malých, intimních, politicky orientovaných filmů, určených primárně pro filmové festivaly. Takové filmy téměř nikdo nevidí, tím pádem jim nikdo nefandí, a ceremonie tedy přitahuje stále méně diváků.
Zatímco ještě někdy před deseti lety platilo, že moderátor musel být vtipný, dnes musí být hlavně politicky uvědomělý.
Nemůžeme ale opominout ani druhý problém, kterému showbyznys aktuálně čelí, a to politiku. Hollywood už jedno temné období zažil, McCarthyismus v 50. letech. Pokud jste tehdy pracovali ve filmovém průmyslu a byli názorově orientovaní doleva, hrozilo vám, že budete označeni za komunistu a ocitnete se na černé listině vyšetřovacích komisí. Víc než na kvalitě filmu záleželo na vaší politické orientaci (jak by mohl vyprávět jeden z postižených, Charlie Chaplin).
Nedělní ráno Martina Fialy
Pokud vám právě zazvonil budík, pokud jste si spláchli chladnou vodou z očí sny (a z tváře závoj šedivý), pokud vám pohled pouhý z okna řek, že nedělní je den a lenivý, vítejte!
Téměř každý týden vám v tento čas nabízím výběr toho nejlepšího z americké a britské politiky. A jednou za čas se podíváme i do Hollywoodu, jednoho z nejdůležitějších epicenter kulturní války.
Děsí mě představa, že by se dnes mohlo dít něco jen náznakem podobného, jen s opačným znaménkem. Dnes platí, že pokud jste pravicově-konzervativní, čelíte ze strany hollywoodského establishmentu podobné hrozbě. Zde bych s dovolením odkázal na rozhovor s Andrewem Breitbartem.
Hledá se moderátor bez minulosti
Začátkem prosince bylo oznámeno, že moderátorem 91. udílení cen Akademie bude americký komik Kevin Hart. Za dva dny ale bylo všechno jinak.
Hart totiž kdysi udělal věc, která se neodpouští – špatně tweetoval. Na povrch se dostaly jeho komentáře z roku 2011, kdy si v různých situacích dělal legraci z gayů a z LGBT komunity. Dokonce napsal, že by nechtěl, aby z jeho syna vyrostl gay. Nikoho dnes nezajímá, že komik s podobnými výroky před osmi lety přestal a že se za ně už několikrát omluvil. Moderování prostě bylo vyloučené.
Není proto divu, že se do toho nikomu dalšímu nechce. I celebrity, které se poslušně přizpůsobily nové době, si nemůžou být ničím jisté. Každý někdy napsal nějaký nevhodný tweet nebo řekl nevhodnou větu v rozhovoru, kterou na ně může kdokoliv kdykoliv vyhrabat a na věky je zdiskreditovat.
A to je další důvod, proč zájem o Oscary upadá: Ceremonie už nejsou zábavné. Zatímco ještě před deseti lety platilo, že moderátor musel být vtipný, dnes musí být hlavně politicky uvědomělý. Schválně se podívejte na úvodní monolog Jimmyho Kimmela z minulého roku a srovnejte si to s libovolným starším ročníkem před rokem 2009. Nebo třeba s uváděním britských filmových cen BAFTA, které mnoho let skvěle moderoval Stephen Fry.
Hart kdysi udělal věc, která se neodpouští – špatně tweetoval.
Abych byl spravedlivý, každý rok se na Oscarech najde nějaký světlý bod. Minulý rok získal cenu Gary Oldman za velmi slušné herecké ztvárnění Winstona Churchilla ve filmu Darkest Hour. Letos se zase několika nominací dočkalo skvělé dílo bratrů Coenů The Ballad of Buster Scruggs. Zmínku si zaslouží i snímek Alfonse Cuaróna Roma, film, který svou politickou stránku inteligentně ponechává v podtextu a nechává prostor pro interpretaci. Jsou to malé vlnky naděje v moři zoufalosti.
Situace kolem Kevina Harta a moderování Oscarů slouží jako dobrý obrázek toho, co se v Hollywoodu děje a kam vede současná radikalizace americké levice. Členům hollywoodského establishmentu by prospělo, kdyby svoje politické názory nechali doma. Za pár let totiž budou stát před zásadním rozhodnutím: Chtějí diváky bavit, nebo poučovat? Chtějí oslovovat širokou veřejnost, nebo budovat stále uzavřenější a obsahově vyprázdněnou sektu?
