Posledních deset let se výdaje českého státu do školství téměř zdvojnásobily. Oblast školství je jednou z mála, kde peníze rostou i navzdory výraznému šetření státu. Nadprůměrně ohodnocení a méně vytížení jsou konečně i čeští učitelé. Přesto to ke spokojenosti evidentně nestačí — pedagogové i nepedagogičtí pracovníci jsou frustrovaní a jejich zástupci nejsou nikdy daleko od hrozby stávkou. Jinými slovy, čelíme vleklé krizi v době a za podmínek, kdy bychom jí podle objektivních dat čelit neměli, a to je přinejmenším zvláštní. Proč tomu tak je? Změní na tom něco úspěch digitalizace přijímacího řízení? A co další kroky ministerstva? 

 

V roce 2015 nás vzdělávání stálo 138 miliard, letošní rozpočet je vyšší než 270 miliard. Do regionálního školství šlo letos o pět miliard více než v roce minulém. Poměrně dobře si vedeme i v porovnání s ostatními evropskými zeměmi. Průměrně evropské vlády do školství investují 4,7 svého národního HDP. Česká republika je v tomto mírně nadprůměrná, do školství investujeme 4,9 % HDP. Pro srovnání naši nejbližší sousedé investují méně než my: Slovensko a Německo 4,5 %, Polsko 4,6 %, Rakousko 4,8 %, více investuje pouze Maďarsko, které je na částce 5,1 % HDP. Pro srovnání, evropskými premianty jsou Švédsko a Belgie s 6,3 % HDP, nejméně státních peněz pak investuje Irsko 2,7 %, Rumunsko 3,2 %, Řecko a Bulharsko 3,8, respektive 3,9 % HDP. Tato čísla představil v únoru letošního roku evropský Eurostat, lze na nich jasně ukázat, že stále opakovaná mantra o neobvykle výrazném podfinancování českého školství není obhajitelná, i když bychom si nepochybně všichni přáli, abychom do českého školství mohli investovat ještě více, ale hlavně efektivněji.  

Od roku 2018 vzrostl počet zaměstnanců regionálního školství o 40 260 (o 15 %), za stejnou dobu přibylo 109 000 studentů (7,5 %). Počet učitelů tedy roste výrazně rychleji než počet žáků, což dokládají opět i údaje z Eurostatu. Aktuálně na jednoho českého učitele na základní škole připadá 10 dětí, na střední 12 studentů. Přitom ještě v roce 2017 to bylo 19 žáků či studentů (stejně jako například ve Francii či Rumunsku). Pro srovnání, nejméně vytížení jsou učitelé v Řecku, Lucembursku či Litvě (9 žáků) a unijní průměr se drží zhruba kolem 14 žáků na učitele. Údaje se v různých statistikách sice mírně liší, ale ze všech vyplývá, že zatímco před pár lety patřili čeští učitelé k nejvytíženějším, dnes tomu tak již zdaleka není, což je nepochybně další dobrá zpráva, kterou ale opět neumíme ocenit. 

Víme také, že si české školství nestojí špatně ani co do kvality výuky. Celkem pěkných výsledků dosahuje například v testování PISA (Programme for International Student Assessment), které probíhá jednou za tři roky u patnáctiletých dětí, přičemž střídavě klade důraz na jednu ze tří oblastí – matematickou, čtenářskou či přírodovědnou gramotnost. Naposledy se žáci testovali v roce 2022, tentokrát se kladl důraz na matematiku. Unikátní je, že šlo již o osmý cyklus šetření a Česko je jednou ze 43 zemí, které jsou zapojeny od samotného začátku v roce 2000. Máme tak jedinečnou možnost sledovat vývoj kvality českého školství v porovnání s mnoha dalšími státy světa (aktuálně 81 zemí a regionů). 

Připomeňme si, že v České republice se do šetření zapojilo 430 škol všech typů a téměř 11 000 žáků. Co se týče samotných výsledků: v matematické gramotnosti klesla úroveň českých žáků z 516 bodů v roce 2003 na 487 bodů v roce 2022, přičemž průměr zemí OECD i EU byl 472. V přírodovědné gramotnosti klesla úroveň českých žáků z 513 bodů v roce 2006 na 498 v roce 2022, průměr zemí OECD byl 485 a průměr EU 481. Ve čtenářské gramotnosti jsme klesli z 492 bodů v roce 2000 na 489 v roce 2022, průměr OECD byl 476 a EU 469. Ve všech sledovaných ukazatelích se tedy čeští žáci postupně zhoršili, i když se zároveň vždy udrželi nad průměrem OECD i EU. Pro srovnání, mezi tři nejlepší země, a to ve všech zkoumaných oblastech, patří Japonsko, Korejská republika a Estonsko, jednou (ve čtenářské gramotnosti) je doplnilo Irsko. Naopak poměrně zarážející je propad Finska, které bylo dlouho považováno za etalon kvalitního evropského vzdělávacího systému, ale zdá se, že jeho systém, postavený na rozsáhlé reformě sahající až do sedmdesátých let, se již částečně vyčerpal a i finské vzdělávání musí reagovat na aktuální výzvy. 

 

Je překvapivé, že objektivně se zlepšující finanční situace českého školství (a s tím související narůstající kvalita vybavení, pomůcek, stejně jako podmínek práce učitelů) nekoresponduje s kvalitou znalostí. Naopak, z výše uvedeného je zjevné, že čím více peněz české školství spotřebovalo, tím horších výsledků čeští žáci dosáhli. Zjednodušeně řečeno, čeští žáci měli lepší znalosti, když v systému bylo o více jak 100 miliard méně. Nechci tuto situaci nijak dramatizovat, ale rozhodně stojí za hlubší úvahu. Je totiž evidentní, že obecně přijímaný předpoklad – více peněz, více kvality – se zde prostě nepotvrzuje. Problémy českého školství se tedy nedají jednoduše vysvětlit pouhým podfinancováním, nedostatečným ohodnocením nebo nedostatkem učitelů, jak často slýcháme například v médiích. Myslím, že cestou ven z tohoto bludného kruhu je přestat se soustředit pouze na hledání dalších peněz a zaměřit se na soubor skutečných důvodů, s nimiž mnohem více souvisí „blbá nálada“, která ve školství panuje.

Kde je zakopaný pes?

Školy a vše, co je na ně navázáno, jsou nejen jednou z přirozených priorit každé rodiny, ale také každé obce, městské části, kraje, každého zřizovatele. Udržet školu v sebemenší vesničce, rozšířit ji, opravit, zlepšit zázemí pro volnočasové aktivity, je to, s čím se každý starosta rád chlubí. Je to tak v pořádku, a být starostou, dělám to stejně. Bohužel je to však paradoxně i jeden z důvodů, proč české školství klopýtá. 

V České republice máme 11 000 škol všech stupňů, z toho více jak 4 200 základních. Ovšem 40 % těchto škol má méně než 100 žáků, a 24 % dokonce méně než 50 žáků. Celá čtvrtina (!) našich základních škol nemá ve všech devíti ročnících ani 50 žáků, to znamená, že v každém ročníku je průměrně pět dětí – to je téměř neuvěřitelné. Ale i ta nejmenší školička má svého ředitele, zástupce, pedagogický sbor, asistenty, školníka, kuchařky, topí se v ní, svítí, opravuje… S tím také souvisí poněkud úsměvný fakt, že v České republice je každý patnáctý učitel ředitelem. Kromě toho, že to celé zní spíše jako vtip od skupiny Monty Python, není asi třeba vůbec dodávat, že tento nesmírně fragmentovaný systém je také mimořádně nákladný a málo efektivní. 

Ministerstvo školství sice rozděluje peníze a udává celkový rámec, ale školy nezřizuje a nemá nad nimi tedy ani kontrolu. Zřizovatelem základních škol jsou jednotlivá města, městské části či obce, zřizovatelem středních škol pak kraje. Vedle toho existují ještě školy soukromé a církevní. Celý systém je proto velmi fragmentovaný a nepřehledný. Neexistuje tedy ani žádný způsob zpětné vazby, který by školy hodnotil jak po stránce kvality výuky, tak třeba i efektivity vynaložených peněz. Jediným „hodnocením“ je pouze případná neochota rodičů dát dítě do zařízení, které nemá dobrou pověst. Ale díky specifickému systému přidělování peněz nikoliv na žáka, ale zjednodušeně řečeno za odučené hodiny (to je onen často citovaný PHmax, kterému však bez jakéhokoliv přehánění plně rozumí opravdu málokdo) ani výrazný úbytek žáků nenutí školu ke změnám a zlepšení. Velmi zjednodušeně řečeno, to, zda škola odučí deklarované hodiny ve třídě s jedním dvěma žáky, nebo před učebnou narvanou k prasknutí, je vlastně jedno, peníze dostane tak jako tak. Část peněz ve školství tak doslova vyhazujeme oknem. 

Je potřeba říci, že tento systém (PHmax) nebyl zaveden se zlým úmyslem a ani obrovská rozdrobenost českého školství do obecních, městských, krajských, církevních či soukromých rukou nebyla nějakým promyšleným útokem na české školství. Zničit naše školy a přivést na pokraj zhroucení mnohé pedagogy neměla ani přepálená inkluze, stejně jako Cermat jistě netoužil po tom, aby se ti, co chtějí jít na obor s maturitou, třásli strachem z nesmyslně nastavených jednotných přijímaček, zatímco ti, kteří jdou „jen“ na učební obory, doslova proflákali celou devítku. Rodiče ani žáci se také jistě neradují z toho, že na zkoušky je třeba se speciálně připravovat, což znamená buď hodiny strávené s dítětem nad učivem, nebo tisíce korun investovaných do různých doučovacích kroužků. Když se ale všechny jmenované a mnohé další nepříjemné faktory sečtou, dostaneme se k důvodům, proč toho už máme všichni dost. Dlouhodobá frustrace je prostě výsledkem mnoha dílčích nedokonalostí a není vůbec snadné říci, kde začít s jejich odstraňováním. 

Jedno je ale jisté, a vyplynulo to s velkou naléhavostí právě tehdy, když musel stát šlápnout na brzdu a radikálně snížil neudržitelné tempo zadlužování – český systém vzdělávání je v současné podobě téměř bezedný a nenasytí jej ani miliardy meziročního růstu. Situace, kdy ostatním ministerstvům peníze zmrazíte, či dokonce seškrtáte, a školství naopak jako téměř jedinému přidáte, ale přesto si právě zde vykoledujete velice rozsáhlou stávku, je prostě podivná. 

Skutečně smutná je však jiná okolnost, a sice to, že se tomu dalo předejít. Zákon, podle kterého školství nyní funguje, se začal připravovat v roce 2015 za vlády ČSSD, hodně za něj bojovala paní ministryně Valachová, platit měl od roku 2018. Tehdy, jak je nezbytné, se připravila i RIA, čili dopadová studie, a ta jednoznačně poukázala na to, že taková podoba financování není efektivní, nebude školy vést k racionalizaci a kvalitě, naopak (nechtěně) pomůže školám slabým, malým a nekvalitním a vše to povede k nekontrolovatelnému růstu nákladů. Financovat školství bez vazby na počet vzdělávaných dětí se zdálo být absurdní, ostatně nikde jinde v našem okolí takový systém nenajdete. Poslanecká sněmovna tehdy dala od zákona ruce pryč. Na stůl se opět vrátil až v roce 2020 za vlády ANO, kdy pan ministr Plaga prosadil výjimku, že se k dopadové studii nebude přihlížet. (Více se dozvíte například na Pravém podcastu v díle s paní poslankyní Zajíčkovou.) Co bylo dál, všichni víme. Následovala tučná léta, kdy se v mnoha případech peníze rozhazovaly beze smyslu, ale hlavně na dluh. Ve chvíli, kdy jsme se rozhodli, že takto už to dál nejde, že nemůžeme stát donekonečna jen zadlužovat, se ukázalo přesně to, co předpokládala ona dopadová studie. Kruh se uzavřel. Ale jak z toho ven? 

Nabízí se zdánlivě jednoduché řešení – zavřeme školy o pár dětech a ušetříme. To by ale udělal jen hlupák. Škola má v každé obci svoji nezastupitelnou roli, kromě vzdělávání dětí plní spoustu dalších funkcí, které nelze vyjádřit penězi. Jako starosta bych se něčemu takovému bránila zuby nehty. Řešením by však mohlo být sdružit menší školy v blízkém okolí pod jednoho ředitele, jednu administrativu, správu budov, školní jídelnu, ale také jim pak dopřát psychologa, preventistu sociální vyloučenosti a další „nadstandardy“, které si malá škola nebude moci nikdy sama dovolit. A jsou to přitom často právě tyto školy dále od center, kde ztrácíme velký potenciál, protože místní šikovné děti ke studiu a využívání jejich schopností téměř nic nemotivuje. Zdá se, že svazy územních samospráv jsou nyní ochotny se o tom začít bavit, protože vidí, že současný stav je neudržitelný. V některých oblastech k takovému řešení dokonce již samy přistoupily a testují pilotní projekty.

To je ale jen jeden z mnoha a mnoha kroků. Obrovská fragmentace českého školství totiž také znamená obrovskou fragmentaci problémů. To, co trápí maličkou jednotřídku, naprosto nezajímá městské školy s tisíci žáky, to, co je životně důležité pro školy ve vyloučených lokalitách, je úplně nepodstatné pro elitní gymnázia. Už nyní lze s určitostí říci, že jakékoliv celostátní plošné opatření udělané s tím nejlepším úmyslem a řešící palčivý problém určitého typu škol, nebude vyhovovat jiným. Tak to prostě je. Proto je důležitý dialog. Proto je tak klíčové nepanikařit, nehrozit hned radikálními kroky, ale jednat, pracovat, poslouchat argumenty všech zúčastněných stran, přinášet kompromisní řešení a dívat se do budoucnosti. 

Martyrium ročníku 2008

Jako matka loňského deváťáka jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, jak to vypadá, když se žije jen z podstaty a na budoucnost se nemyslí. Pro děti narozené v roce 2008 byl problém najít volné místo v porodnicích, nebylo pro ně dost míst ve školkách, náročně se hledaly kapacity na základních školách a kupodivu nejinak tomu bylo i na školách středních, hlavně gymnáziích a kvalitních školách s maturitou. Celá naše rodina stejně jako tisíce dalších prošla loni martyriem, kdy už měsíce dopředu z mnoha stran přicházely zprávy, že se žáci silného ročníku 2008 na vybrané střední školy prostě nedostanou a že mnoho z nich zůstane dokonce mimo vzdělávací systém. Odhlédněme od toho, že tato děsivá představa se nakonec ukázala jako značně přehnaná, což ale neznamená, že by neexistovaly jiné vážné problémy. Nervozita mezi rodiči, žáky i učiteli byla přímo hmatatelná a vše vyvrcholilo samotným procesem přihlašování na střední školy. 

Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem vyplňovala několikastránkové papírové přihlášky, které musela naše základní škola následně všechny zkontrolovat a razítkem potvrdit pravdivost uvedených údajů. Přihlášky jsme poté s dcerou osobně nesly na vybrané střední školy (šlo je poslat i poštou), kde je úřednice v kanceláři opět zkontrolovala a následně přepsala do místního školního informačního systému. Protože se dcera hlásila i na uměleckou školu s talentovými zkouškami, nesly jsme takhle ještě její umělecké portfolio a sháněly další potřebná potvrzení (od lékaře, o umístění na olympiádách, o aktivním působení ve skautu, v Sokole atd.). Měla jsem neodbytný dojem, že se nemůže psát rok 2023, protože nějak takto se na školy muselo přihlašovat už v době Marie Terezie. 

Vrchol všeho však nastal, když se dcera po úspěšném přijetí na uměleckou školu dostala o pár měsíců později také na vysněné gymnázium. Byla to v porovnání s těmi, jejichž děti se na vybrané školy nedostaly, samozřejmě ta mnohem lepší a radostnější varianta, ale i tak to znamenalo celý další pracovní den k vyřizování. Musela jsem osobně jet na onu uměleckou školu, v kanceláři si vystát frontu, vyzvednout zápisový lístek a osobně jej předat, opět po vystání fronty, v kanceláři gymnázia. Bohužel tam zjistili, že na zápisovém lístku chybí razítko původní školy v „odhlašovací části“, takže ji prostě nemohou zapsat. Celé jsem si to tedy ještě jednou zopakovala a správné razítko do správné kolonky obdržela. Naštěstí jsou obě školy v jednom městě, neumím si představit, jak frustrovaní byli ti, kteří něco podobného absolvovali u desítek kilometrů vzdálených škol v různých městech. A už vůbec si nechci představovat náladu těch, kteří obdobným způsobem objížděli školy, podávali odvolání a stáli fronty v naději, že zde snad budou moci podat přihlášku alespoň do druhého kola přijímacího řízení. Trvalo týdny, než bylo jasné, kolik dětí které školy nakonec přijmou a kam se ještě někdo má šanci dostat. Bylo nutné ručně zapisovat děti do školních seznamů, vyškrtávat ty, které se dostaly na více škol, doplňovat čekající pod čarou… To vše v době, kdy téměř každý z nás vlastní osobní počítač a chytrý telefon, na kterém lze nesrovnatelně náročnější operace provést pomocí pár kliknutí. Všem bylo jasné, že tady pohár trpělivosti skutečně přetekl a že tento systém je prostě neudržitelný. Frustrace tisíců rodičů, nesmyslné přetížení a stres školních úředníků a panika mnoha dětí, které netrpělivě počítaly, kolik míst jim ještě chybí k umístění do vybrané školy, byly naprosto legitimní. Ministr školství oznámil, že dojde k radikálním změnám, že české školství potřebuje konečně vstoupit do 21. století a že prvním výrazným krokem bude digitalizace přijímacího řízení.

 

Školství po digitálních přijímačkách

Kdo tomu ale věřil? Já, upřímně řečeno, spíše ne. A ne proto, že bych nevěřila, že máme schopné lidi, kteří to dokážou, ale proto, že znám některé rozhodovací mechanismy a vím, že nejsou nastaveny tak, aby se něco dalo rychle změnit. Realita mi dala nejprve za pravdu. Vyhlášené výběrové řízení napadl jeden z neúspěšných účastníků, a i když bylo více než pravděpodobné, že jeho stížnost neuspěje, bylo zároveň jasné, že nové výběrové řízení se už nestihne. V tuto chvíli se do hry vložil Cermat (Centrum pro zjišťování výsledků ve vzdělávání), často kritizovaná a troufnu si říci všeobecně ne moc oblíbená instituce, která již léta zajišťuje celostátní přijímačky a maturity. Bylo to napětí do poslední minuty: pozastavení spuštění systému o jeden den, problémy se státními registry, chyby na straně ředitelů, a do toho články o tom, jak je vše neprofesionální a od základu špatně a jak ředitel Cermatu Krejčí dokonce zaměstnal svého nezletilého syna, jistě ve snaze co nejvíc se na tom napakovat. Nakonec však vše dobře dopadlo, systém se osvědčil. Z nenáviděného a médii pronásledovaného Krejčího byl ze dne na den národní hrdina, který za pár měsíců „zadarmo“ a „na koleně“ vybudoval něco, co stát nedokázal několik desítek let. To je naše povaha. 

Ale pojďme k faktům: 94 % žáků z devátých tříd základních škol se dostalo na střední školu hned v prvním kole, 75 % z nich dokonce na školu, kterou si přáli nejvíce. Šéf Cermatu byl podle svého vyjádření spokojený na 100 % a spokojený byl i náměstek ministra školství Jiří Nantl: 

Je to úspěch. Mám radost. Studenti v době, kdy loni teprve začali nosit zápisové lísky, už nyní ví, kam jdou, a drtivá většina ví, že jdou na školu, kterou chtěli. Ale stále nás někde – typicky v Praze – trápí problém kapacit a celorepublikově pak máme problém spojený s oborovou strukturou. A to je právě to, co musíme nyní ještě změnit a k čemu nám právě digitalizace výrazně pomůže, protože poprvé máme v reálném čase k dispozici jasná data. Vidíme, kam žáci chtějí, kam se dostali, co si přejí a kde jsou slabá místa. Změna bude rychlá a velká. Jinými slovy, ve školství jsme nyní v přímém přenosu svědky konce reálně­socialistické myšlenky, že osud člověka se má podřídit nějaké materiální představě kolektivu, že potřebujeme nějaký počet „něčeho“ a že ti lidé tam prostě musí, ať chtějí nebo nechtějí. 

Problémy však, jak zmiňuje i Nantl, přetrvávají v rámci nevyhovující školské struktury a také geografického rozložení. Problematickým místem tak například zůstává Praha, kde se 16 % dětí na žádnou školu v prvním kole nedostalo, a to dokonce ani ti, kteří testy Cermatu zvládli na 80 bodů, což je celorepublikově velmi slušný výsledek (v Kadani, Bruntálu či Rumburku stačilo k přijetí na gymnázium méně než 30 bodů z téhož testu). Všichni víme, a je to asi logické, že problém hlavního města se vždy stane celostátně probíraným tématem, takže značná část veřejnosti, která se o organizaci českého školství jinak příliš nezajímá, tuto situaci opět vnímá především jako selhání ministerstva. To je v tom však opravdu nevinně. 

Zřizovatelem středních škol, jak jsem již zmínila výše, jsou totiž jednotlivé kraje. Těch máme celkem 14 včetně hlavního města jako samostatné správní jednotky. Je jasné, že mezi nimi panují značné rozdíly jak v počtu obyvatel či jejich složení, tak v samotné velikosti území, v zatížení z minulosti či dalších místních specifikách. V jejich čele stojí zástupci různých stran a hnutí, často opozičních k současné vládě. Ovšem běžného člověka hranice a možnosti jednotlivých krajů příliš nezajímají. A tak asi půl milionu lidí, kteří žijí mimo hlavní město, do Prahy pravidelně dojíždí za prací, kulturou, k lékaři a podobně. Nikdo je v tom pochopitelně neomezuje, nikdo jim nebrání, ale pro jejich děti najednou platí jiná pravidla. V případě našeho hlavního města se spolu prostě nedokážou domluvit pražští radní a středočeští krajští zastupitelé. Praha argumentuje tím, že má pro „své“ studenty míst dost a že problém vytvářejí ti „přespolní“. A Středočeši tvrdí, že na jejich školách přetlak není, tak proč by měli řešit „pražský“ problém. Obě strany mají svoji pravdu, ale jejich cílem by mělo být, aby se domluvily. Volání po tom, aby každý zůstal tam, „kam patří“, je jak z jiného století. 

Je však také dobré si uvědomit, že zatímco na pražských středních školách bude v prvních ročnících studovat „pouze“ 59 % Pražanů, v Brně, které je také přirozeným centrem pro své široké okolí, bude Brňanů ve školách dokonce pouze menšina, a přesto jsme zde takové množství neúspěšných uchazečů nezaznamenali (oproti 16 % v Praze se zde na střední školy nedostalo jen 6 % přihlášených dětí). Je tedy jasné, že Praha prostě potřebu středních škol dlouhodobě podceňovala a bohužel stále podceňuje. 

S touto problematikou úzce souvisí i další problém – nevyhovující oborová struktura. Jednoduše řečeno, míst na středních školách máme na papíře dost, ale o část z nich prostě není a už nikdy nebude zájem. Volání po tom, aby se nedostatek řemeslníků řešil větším počtem dětí na učebních oborech a tedy menším počtem studentů gymnázií, kteří „nic praktického neumějí“, je naprosto nesmyslné. Myšlenka, že vyšší počty řemeslníků zajistíme tím, že určitému počtu dětí de facto zabráníme se vzdělávat, je dokonale zvrácená. Vychovali bychom tím jen další lidskou hmotu pro montovny a továrny, které slouží jako subdodavatelské firmy produktů bez přidané hodnoty. Řemeslníci, po kterých skutečně toužíme a kterých je opravdu nedostatek – šikovní stolaři, malíři, elektrikáři, automechanici apod., musejí v dnešní době zvládnout mnohem víc než jen své řemeslo. Kvalitní řemeslník či živnostník, majitel malé firmy, prostě musí být relativně všeobecně vzdělaný. Pokud není, nemůže v dnešním rychlém a náročném světě dost dobře uspět, a brzy se z něj stane jen nekvalifikovaný nádeník či špatně placený tovární dělník. 

Nový fenomén – lycea

Velmi rozumnou cestu, jak společnosti zajistit více vzdělaných lidí, tak představují nově koncipovaná lycea. Tedy školy, které stojí někde na pomezí mezi „akademickými“ gymnázii, která připravují studenty k dalšímu studiu na univerzitách, a učebními obory s maturitou, které připravují řemeslníky či živnostníky. Student lycea také – a to je velmi rozumné – posune rozhodování o svém budoucím povolání z 15 let na pozdější dobu a podle průběhu studia a svých preferencí se rozhodne, zda mu lépe vyhovuje složit maturitu a třeba pokračovat na některé z vysokých škol, nebo ukončit své studium například výučním listem. 

V dohledné době několika málo let by přibližně čtvrtina deváťáků (vedle čtvrtiny gymnazistů) mohla studovat právě na lyceích. Tím bychom také zároveň odbourali onu nechtěnou a přísnou selekci v podobě současných středoškolských přijímaček, která je právem kritizovaná. Jednou z ministerských novinek je totiž možnost zřizování lycejních oborů bez kapacitní náhrady. Dřívější pravidla říkala, že pokud chtěl kraj na nějaké škole zřídit nový lycejní obor, musel ve stejném rozsahu zrušit jiný maturitní. Toto pravidlo už naštěstí neplatí a vzniku dalších lyceí tak nic nebrání. 

V neposlední řadě je nutné zmínit, že právě lycejní obory zapadají do plánu ministerstva, které si vytklo za cíl výrazně zvýšit podíl všeobecného vzdělávání na středních školách. O co konkrétně jde? Momentálně v rámci českého školství zaznamenáváme velice znepokojivý fakt: 60 % (!) českých učňů nematuritních oborů je funkčně negramotných, což znamená, že umějí sice číst a psát, ale text či matematickou operaci nechápou a neumějí aplikovat v praxi. Tato skutečnost, která také vyplynula z již citovaného šetření PISA, je opravdu mimořádně alarmující. Není třeba dodávat, že tato funkční negramotnost se následně propisuje do všech dalších oblastí života – od nutnosti vykonávat pouze podřadné nekvalifikované práce přes neschopnosti řídit vlastní finance až po vysokou manipulovatelnost extremistickými či populistickými stranami ve volbách. 

Rozjíždíme změnu, kterou chceme Česko dostat z 30 na 50 % středoškoláků ve všeobecném maturitním oboru. Tedy na průměr Evropské unie. Zároveň pracujeme na reformě oborové struktury, která přinese snížení počtu nabízených oborů a vydefinování vzdělávacích programů pro nová lycea. Výsledkem bude systém odrážející potřeby moderní doby. … Pokud toto kraje dobře implementují, a já věřím, že ano, tak to bude skutečně zásadní změna toho, jak vůbec vnímáme podobu středního školství,“ dodal k tématu lyceí již zmiňovaný náměstek Nantl.

Lycea jistě nejsou všelékem, ale mohla by v mnohém pomoci. Když se podíváme například na data z Jihomoravského kraje, který mimochodem jako jediný v republice otevře i nové gymnázium (s jeho přípravou se začalo v roce 2020, první studenti zde zasednou v září 2024), lycea zde fungují již na 21 školách. Kromě Brna jde o menší města, jako je Břeclav, Nové Veselí či Tišnov. A právě pro menší centra to znamená i nové příležitosti a přínos místní komunitě. Pro lyceum se mnohem lépe než pro méně prestižní školy daří získat kvalitní pedagogy, kteří dříve třeba dojížděli učit do velkého centra. Mít v místě kvalitní a vzdělané lidi a umět si je udržet, je přitom pro menší města naprosto klíčové. Rozšíření nabídky kvalitního všeobecného vzdělávání tedy může výrazně pomoci vyrovnat rozdíly v kvalitě života jak v rámci jednotlivých krajů, tak i celé republiky. Jinými slovy, místní lycea by mohla být i jedním z léků, jak pomoci lokalitám, které trpí odlivem schopných lidí i kapitálu. Mohl by to být i lék na zlepšení situace některých „problematických“ krajů jako je kraj Ústecký či Karlovarský. 

Držme si pěsti, ať se tento záměr skutečně podaří dotáhnout do zdárného konce, a my si v oblasti českého školství po úspěšné digitalizaci přijímacího řízení budeme moci připsat další malý „zázrak“ v podobě výrazného navýšení počtu mladých lidí s nezbytným všeobecným vzděláním, které jim umožní snazší orientaci ve stále složitějším světě. Tato vláda postupuje uvážlivě, je nakloněná jednání, ministerstvo školství naslouchá odborné veřejnosti, do přezkumu RVP (Rámcový vzdělávací program) dokonce přizvalo i veřejnost, což je dosud nevídaný krok. Skutečná reforma školství, na rozdíl od pouhého bezhlavého přidávání peněz, je a nadále i musí zůstat jednou z vládních priorit, aby Česká republika neztratila krok se zbytkem vyspělého světa. 

---