Už pátým rokem v řadě utrácíme o desítky procent více, než jsme schopni vydělat. Současná vláda byla občany zvolena hlavně proto, aby dala veřejné finance do pořádku. S tím  však postupuje pomalu. Na vině jsou  okolnosti způsobující nutnost nových výdajů, ale také nedostatečná rychlost zbavování se výdajů starých. Ohledně úspor vláda našlapuje opatrně, aby nikoho nenahněvala. To se ale daří čím dál tím měně a uspokojivé tak nejsou ani výsledky hospodaření a ani nálada ve společnosti. Možná je na místě přehodnotit celý přístup k veřejným financím jako takový.

Jakmile se snažíme chránit ty zranitelné, ozývá se, že je chráníme málo a že jsme na mnoho dalších zapomněli.Takhleby ale musel být ušetřen každý a hospodářství už by se nenarovnalp vůbec. Paradoxně čím jsou opatření vybírána selektivněji, tím více je společnost znesvářená. Nejsmírnějšího řešení lze tedy dosáhnout pouze tehdy, když se každý opasek bude muset utáhnout přibližně stejně. Dále platí, že úspory se jeví jako populární krok pouze do té doby, než se začne řešit jejich konkrétní podoba. Z určitého úhlu pohledu je každý státní výdaj tím nezbytný a názor, že lze ve větší míře šetřit „bezbolestně“ a bez toho, aniž by to někdo pocítil, je bohužel pouhou deziluzí.

Existují-li někde bezbolestně škrtnutelné výdaje, pak se pravděpodobně nebude jednat o objemné do očí bijící položky, kterých se zbavíte jedním tahem pera. Takový mylný dojem vytvářela předchozí vláda, když odčerpávala finance z rozpočtu na obranu, aby jimi následně mohla uplácet voliče. Jediné populární škrty jsou totiž tam, kde volič téměř netuší, o co se vůbec jedná, a má dojem, že se ho to nijak netýká. Podobným případem je i ministerstvo práce a sociálních věcí, které se mnohým může jevit jako bilion na dávky nepřizpůsobivým, takže šetřit se má rozhodně tam. Když ale rozepíšeme konkrétní výdaje, tak dotyčný rázem znejistí, protože drtivou většinu tvoří podpora důchodců a rodin s dětmi, na které se přece nesahá.

Ač se ukazování prstem do rozpočtu snaží tvářit jako precizní rozhodnutí vybírající cestu nejmenšího zla, právě takové škrty bývají často paradoxně „tupější“ než škrty plošné. Účelem plošných škrtů totiž nemá být rušení náhodných agend v objemu hledaného množství miliard, ale rozprostření požadovaných úspor mezi jednotlivé kapitoly tak, aby byla následně pokládána otázka „Co zde škrtneme a co necháme být?“ namísto současné otázky „Můžeme tady něco škrtnout nebo ne?“

Rozdíl mezi těmito dvěma přístupy se sice může zdát minimální, ale možná je právě tím důvodem, proč se současné vládě nedaří snižovat státní výdaje v takovém množství, v jakém by bylo potřeba. Ředitel soukromé firmy by již dávno stanovil ultimáta a pověřil manažery jednotlivých segmentů, aby se s úkolem popasovali nejlépe jak dovedou. Ministři se bohužel chovají právě naopak – úspěšnost ministra se dnes neodvíjí od schopnosti efektivně hospodařit, ale od schopnosti přesvědčit ostatní, že na jeho resortu žádné možnosti úspor nejsou. Takové jednání se mnohem více podobá přístupu zástupců socialistických podniků, kteří se před státní plánovací komisí snažili obhájit, že je potřeba změnit plán či přidat prostředky, místo toho, aby hledali řešení, jak za současných podmínek zefektivnit své fungování. V současné době hrají jednotliví ministři spíše roli protivníků premiéra a ministra financí, hlavními odpůrci šetření jsou totiž oni.

Důvod, proč výrobky z východního bloku neměly šanci obstát vůči konkurenci na západě, tkvěl přímo v podstatě jejich fungování. Bylo-li potřeba rozšířit výrobu, stačilo požádat centrální orgán o více zdrojů a pracná optimalizace nepřipadala v úvahu. Výroba stejného produktu u nás ve výsledku stála mnohem více než za hranicemi. Kdyby se státní služby ocitly na volném trhu, s vysokou pravděpodobností by proti konkurenci neobstály. Na základě výše zmíněného si tedy může každý sám odpovědět, zda se minulá vláda vůbec přiblížila ke svému slibu „řídit stát jako firmu“ a zda stojí za zvážení, jestli by se tuto myšlenku měla pokusit aplikovat vláda současná.

Chceme-li, aby se stát svou efektivností blížil soukromým firmám, a ne socialistickým podnikům, je potřeba na ministry vyvinout tlak, který jim zabrání při každé situaci zneužívat výmluvu „To nejde.“ Jednou z možností mohou být nekompromisní plošné škrty. Na začátku musí být určeno souhrnné kvantum úspor, které se následně podle vládních priorit závazně rozdělí na procenta jednotlivým ministerstvům. V tuto chvíli se stane nejúspěšnějším a také nejoblíbenějším ministrem ten, kterému se na svém resortu podaří vytipovat ty nejzbytečnější výdaje a zároveň ochránit to nejpodstatnější. Optimalizace by navíc neměla probíhat pouze tehdy, když chceme ušetřit na výdajích a vyrovnat tak schodek, ale stejně tak i škrtáním zbytečností, kterými se v průběhu let zanesl státní aparát.Čím více se snažíme o selektivní úspory na centrální úrovni tím méně jsme schopni řešit konsolidaci výdajů efektivně a udržitelně. Ač pojem „plošné škrty“ může znít strašidelně, ve finále představuje možnost, jak přimět stát chovat se efektivně a rozpočtově zodpovědně.

---