Směrem k našim vrchním politickým představitelům více či méně častěji zaznívají výtky, že málo komunikují své kroky, že odmítají při jednání o klíčových změnách zacházet do větších detailů a celkově jsou snad až příliš tajnůstkářští a nepřesvědčují dostatečně veřejnost o tom, že se danou problematikou opravdu zabývají. Pokud bychom chtěli hledat nejvýraznější a zároveň nejnebezpečnější komunikační pozůstatek osmi let vlády Andreje Babišem, pak jsme ho právě našli.

Za Andreje Babiše jsme mylně došli k názoru, že pokud o něčem politik nemluví, pokud se neohání telefonním seznamem, vytištěným grafem, či jen e-mailem nespokojeného občana a neslibuje, jak všechno zařídí, tak nedělá nic.  Přitom proces tvorby politického rozhodnutí na veřejnost nepatří, rozhodně ne v celém svém rozsahu. Medializace očekávaných kroků insidery, případně jejich přímé přiznání politickými aktéry, vždy ovlivní výsledek celého rozhodovacího procesu, protože do něj v takové chvíli vstupují i subjekty, pro které avizované řešení není atraktivní (z jakéhokoliv důvodu), a vzniká prostor pro nátlakové akce, které v lepším případě řešení oddálí, v tom horším ho zcela znemožní, což je v případě situací, jež vyžadují rychlé řešení, značně nepříjemné. Eufemisticky řečeno.

Zároveň, zdá se, zapomínáme, že bez dostatečné kompetence není možné dojít k uspokojivému řešení. Možná proto, že jsme přesvědčeni, že my přece veškeré důležité informace máme, podvědomě přistupujeme k bagatelizaci problému bez nutnosti zvážit veškeré jeho aspekty. Přitom jakékoliv emoce, ješitnost nebo i pouhé ustupování nátlaku zainteresované strany mají potenciál vyústit v nekompetentní rozhodnutí. Jednotlivec bývá přesvědčen, že ví, co je v danou chvíli nejlepší rozhodnutí, dokázal by to přece za vrcholného politika vzít mrknutím oka a udělal by to mnohem lépe. Většinou však nezohlední fakt, že jeho informace jsou nekompletní a jím kýžený výsledek je mnohdy zaměřen čistě na jeho vlastní zájem. Neuvažuje problém v širším kontextu, nemá prostředky (a třeba ani schopnosti), aby dokázal správně odhadnout veškeré negativní důsledky, předvídat nahodilé faktory a zhodnotit jejich dopad.

Podléháme tak představám, že politické rozhodování je jednoduchá záležitost, stačí si srovnat pro a proti, zavolat na pár čísel, sejít se s pár lidmi a pak dát rozhovor do médií. Chceme všechno vědět hned, hned mají být i výsledky (a ideálně přesně podle našich představ) a hlavně cokoliv se kdekoliv šustne, k tomu chceme obratem slyšet komentář vrcholného politika, do jehož agendy daná věc spadá. Asi nám to po osmi letech vládnutí na kameru připadá tak nějak přirozené.

Měli bychom si však pamatovat, že když jdeme do restaurace, také nevlezeme až do kuchyně, nekoukáme kuchaři přímo pod ruce a nechceme po něm detailní vysvětlení, proč a kterou surovinu zrovna použil. A proč nepoužil zrovna tu, kterou navrhoval třeba silničář. Máme důvěru ve schopnosti kuchaře, jakožto odborníka na výběr surovin a postupu, a čekáme na výsledek. Stejně tak bychom měli mít důvěru v proces tvorby rozhodnutí našich vládních představitelů. A stejně jako v případě návštěvy restaurace můžeme vyjádřit nespokojenost s výsledkem způsobem, který si vybereme dle svého nejlepší vědomí a svědomí. Nemá však smysl snažit se znehodnotit a kritizovat výsledek v momentě, kdy se teprve míchají suroviny.

---