Totálnost, a tedy bezalternativnost, pro unijní projekt tak typická, je v rozporu s polským chápáním svobody. Řada Poláků je přesvědčena, že realita EU nenabízí žádné alternativy. Platilo to pro otázku připojení k EU i dnes v rámci integrace.

„Polsko je zemí svobody a musí jí zůstat, i kdybychom měli být ostrovem svobody v Evropě nebo na světě. To je náš historický úkol. Svoboda je esencí naší identity, polskosti.“ – Jarosław Kaczyński¹

Hymnou Evropské unie (která je oficiálně pouze quasi-hymnou quasi-státního projektu) je Óda na radost z Deváté symfonie Ludwiga van Beethovena. Báseň Friedricha Schillera se původně měla jmenovat Óda na svobodu, ale německá cenzura považovala tento nápad za nebezpečný, trochu podvratný, namířený proti Ordnungu, proti posvátnému vládnímu pořádku. Otištění díla bylo dovoleno teprve po změně „svobody“ na „radost“. Tehdy bylo všem jasné, jaké slovo by mělo být tím prvním slovem ódy – radost totiž v kontextu tohoto díla nedává žádný smysl. Dnes bychom tyto informace hledali spíše u muzikologů a literárních vědců než v obecném povědomí.

Pro drtivou většinu Poláků (a bezpochyby také Evropanů) je Evropská unie symbolem určitého politického a ekonomického blahobytu, nikoli nezávislosti nebo suverenity. Je to celkem logické, často slýcháváme, že právě zřeknutí se některých aspektů suverenity představuje cenu, kterou musíme zaplatit za výhody plynoucí z unijního členství. Je to také dokonalá alegorie určitého politického řádu, kde je volnost nahrazena radostí, svoboda ustupuje spokojenosti, válku o nezávislost střídá bezstarostnost. Nicméně řídíme-li se touto logikou, pak je vstup do struktur EU motivován chladným výpočtem zisků, ztrát a radostí, nikoli však hodnot. To vše znamená, že je členství v EU zachováváno, protože se „vyplatí“, a bude zachováváno tak dlouho, dokud se to jen bude vyplácet národním zájmům – což skvěle znázornila veřejná debata ve Spojeném království ohledně referenda o setrvání v EU.

V době, kdy se do popředí před ideje dostává pragmatismus, bychom měli připomenout, že – jak psal Paweł Rojek – „Polsko je spíše ideou než místem, obyčejem nebo národem. (…) Kdyby Polsko nebylo ideou, už by dávno nebylo.“ Pokud je ale Polsko ideou, pak právě ideou svobody symbolizovanou třemi hlavními pilíři: sarmatismem, romantismem a solidaritou, které jsou třemi tvářemi polské svobody. Polská hymna Mazurek Dąbrowskiego je písní o pochodu vstříc svobodě.

Pro Poláky je svoboda (nebo, ve státní rovině, suverenita, pokud bychom o našich úvahách měli mluvit jazykem mezinárodních vztahů) zárukou existence, cílem, zájmem státu. Velká část novodobých polských dějin představuje boj o získání nezávislosti nebo boj o její udržení a posílení. Právě toto chápání svobody, která se nedá porovnat s ničím jiným, svobody jako nejvyšší hodnoty hodné těch největších obětí, zapříčinilo, že během druhé světové války bojovali polští vojáci za „naši i vaši svobodu“, za svobodu celé Evropy. Jak vysvětloval Dariusz Gawin, v kontextu polské historie „je svoboda vždy, v historickém smyslu, především kořistí, věcí, kterou je třeba nejprve vybojovat“.²

Je ale potřeba bojovat o radost, vyžaduje si hrdinství? Nahrazení svobody radostí představuje určitou změnu chápání celého politického řádu stejně jako smysl jeho struktury. Evropská unie totiž není ani zdrojem ani garantem svobody, je něčím, co dává radost, potěšení vyplývající z účasti v určitých institucionálních strukturách, pro něž je hybnou silou rozvoje nikoli rozšiřování svobody, nýbrž prohlubování integrace, která často znamená zřeknutí se svobody realizace nezávislých rozhodnutí v dalších oblastech života.

Je ale potřeba bojovat o radost, vyžaduje si hrdinství? Nahrazení svobody radostí představuje určitou změnu chápání celého politického řádu stejně jako smysl jeho struktury.

Takový důraz na sjednocení by nás neměl překvapovat, obzvláště když se hybnou silou celého integračního projektu velmi rychle stalo Německo, v jehož historii právě sjednocení (nikoli boj o nezávislost jako například v případě Polska) rozhodovalo o „bytí“ a „nebytí“ jeho státnosti, ale také o jeho významu na mezinárodní scéně. Neméně důležité je rovněž to, že evropská integrace od samého počátku vznikala jako předem daný plán načrtnutý a realizovaný elitami bez konzultací s občany. Evropská unie nevznikla z vůle lidu, ba naopak. S každým dalším integračním krokem byly evropské národy poučovány o nevyhnutelnosti a nezbytnosti dalších a dalších ekonomických a politických změn, jež byly neustále prezentovány v kontextu rozšiřování a prohlubování pospolitosti chápané jako nadřazený a konečný cíl.

Elitářství evropského projektu a rozhodování seshora je v tomto kontextu důležité, protože Polsko je země s republikánskou tradicí, ve které se po dvě stě let politika točila kolem sporu o omezování nebo rozšiřování občanských svobod, jejichž pilířem bylo liberum veto, tedy možnost nesouhlasit. Polský republikanismus a láska ke svobodě se nejenže doplňují, ale jsou na sobě závislé.

Podle Dariusze Gawina je polská svoboda spíše liberty než freedom, protože „nejde ani tak o zejména individuální nezávislost, ale o širší smysl – stav svobody ve významu absence podmínek omezujících přirozenou důstojnost nejen jednotlivce, ale rovněž celku“,³ protože „bez svobody ve sféře toho, co je politické, nemůže být realizována svoboda toho, co je společenské; bez svobody veřejného a občanského života neexistuje svoboda v soukromí ani v životě jednotlivce“.⁴ V jeho pojetí je svoboda „suverénním, etickým aktem, díky kterému získávají jednotlivci přirozenou důstojnost a dav se mění v občanskou společnost, v lid-národ, tedy v aktéra politické vůle.“⁵ Tento rozměr polského chápání svobody očividně uniká organizátorům debat o Polsku v Evropském parlamentu.

Je paradoxní, že politické kruhy, které po roce 1989 ovlivňují osudy Polska, hledají možnosti záruky bezpečnosti státu (čili toho, co podmiňuje jeho existenci, tedy nezávislosti) ve vnějších krocích na mezinárodním fóru. Tento vnější zdroj a současně garanta svobody nejlépe popsal bývalý prezident Alexander Kwaśniewski výrokem: „kdysi jsme jezdili do Moskvy, dnes jezdíme do Washingtonu a Bruselu“.⁶ Takováto diagnóza představuje radikální odklon od ideového opodstatnění politické kultury v jejím republikánském pojetí, „jejíž základy představují přesvědčení o samoúčelné hodnotě občanského života“.

Politická realita totiž může vzniknout a existovat pouze díky pospolitosti svobodných občanů. Pouze svobodní občané se mohou účastnit politických procesů na lokální, vnitrostátní nebo mezinárodní úrovni; zotročený člověk není ovlivňovatelem života, nýbrž předmětem, dalo by se říct nástrojem pro realizaci určitých idejí. Politická samostatnost se svým způsobem stává další přirozenou částí svobody, nikoli pouze privilegiem několika málo vyvolených, ale povinností mnoha. Samotná Rzeczpospolita je překladem latinského res publica – věc veřejná, týkající se všech. Bohužel však jazyk současné politiky nahrazuje přídavné jméno „veřejná“ slovem „masová“, a to i přes to, že má tento pojem spíše negativní zabarvení a je spojován spíše s bulvarizací politických procesů a populismem než s vědomým a zodpovědným vymáháním své občanské svobody.

Nicméně právě z důvodu odlišného chápání toho, co je pospolité, a toho, co je pouze masové, je Evropská unie coby projekt elit tvořený tak trochu za zády průměrných občanů a realizovaný bez jejich účasti v konfliktu s polským chápáním politické svobody. Evropská unie je často vnímána a představována jako nereprezentativní politický projekt odtržený od reality vytvořený elitami pro elity.⁷ Elitářství evropského projektu by v kontextu svobody nebylo až tak problematické, kdyby ho neprohlubovaly dva opravdu důležité prvky, a to politická reprezentace a participace. Klíčový pojem potřebný k pochopení fungování současných demokratických států je politická reprezentace v nejširším možném významu, tedy jak faktická, tak formální – ta totiž znamená, že jsou lidé reprezentováni svou vládou, je tak možné říct, že pokud je u moci vláda, vládnou rovněž lidé.⁸

Nehledě na analýzy, reprezentace se vždy týká otázky důvěry – jednoduše řečeno, voliči musí důvěřovat těm, kteří jejich jménem uskutečňují politická rozhodnutí. Důvěra není vyslovena jednou provždy a je možné ji vzít zpět, například v situaci, kdy představitel zneužívá svou moc nebo jedná ve svém zájmu nebo zájmu někoho jiného než těch, které slíbil zastupovat.⁹ Získání důvěry není rozhodně jednoduché, vyžaduje si to čas a snahu, a to dokonce i pokud se jedná o blízké okolí. V rámci důvěry mezi politiky a jejich voliči se navíc objevuje napětí vyplývající z odstupu, který musí mezi reprezentantem a reprezentovaným existovat.¹⁰

Polsko je země s republikánskou tradicí, ve které se po dvě stě let politika točila kolem sporu o omezování nebo rozšiřování občanských svobod, jejichž pilířem bylo liberum veto, tedy možnost nesouhlasit.

Rostoucí rozpor může částečně pramenit z toho, co Philippe C. Schmitter popsal jako „profesionalizace role politiků“,¹¹ kteří stále častěji žijí z politiky, nikoli pro politiku, pramenit ale může i z přízemnějších záležitostí, tedy toho, co ve skutečnosti zastává samotný politik (např. demos, ethnos, soubor hodnot, politických idejí nebo abstraktní cíle typu válka s globálním oteplováním nebo dosažení sociální spravedlnosti).

Tyto problémy viditelné již na vnitrostátní úrovni se ještě zvětšují v kontextu Evropské unie. Situaci navíc komplikují výroky unijních špiček, které staví evropské zájmy v opozici těm národním, namísto aby poukazovaly na jejich průniky. Dokonalým příkladem je předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, který prohlásil, že premiéři musí přestat poslouchat své voliče a místo toho by měli začít rozhodovat jako „skuteční Evropané“.¹² Zdá se tedy, že není možné být dobrý Polák a Evropan současně, je nutný výběr na základě dichotomického buď-nebo.

Neustále se rovněž objevuje otázka, koho reprezentují unijní lídři, europoslanci, komisaři a jiní vysoce postavení úředníci nebo další byrokraté. Evropské státy? Evropské národy? Nebo třeba poněkud zamlženou a nejasnou ideu Evropy nebo ještě obtížněji definovatelné Evropany? Evropské společenství vzniklo na základě koncepce „Evropy národů“,¹³ později „Evropy občanů“, což mělo zcela konkrétní společensko-kulturní důsledky a ovlivňovalo to i identitu.¹⁴ Pokud ale mluvíme o Evropě lidí, kdo jsou ti lidé? Čí zájmy a na jaké bázi jsou reprezentovány a na čí úkor? Zahrnuje tento pojem rovněž druhou a třetí generaci migrantů? Nebo možná všechny, kteří na tomto kontinentu pobývají? Týká se to rovněž lobbistů velkých firem? Není to zanedbatelná záležitost, uvědomme si, že na nejvyšší unijní úrovni pracuje 1700 lobbistů finančního sektoru, což znamená, že jsou čtyři na každého úředníka, a každý rok utrácí přes 120 miliónů eur na lobbing v unijních institucích, tři čtvrtiny poradců, kteří zasedají v expertních skupinách Evropské komise a jsou zákonodárnými odborníky, jsou bezprostředně napojeni na finanční sektor (nejvýraznějším příkladem těchto vazeb může být José Manuel Barosso, který po skončení svého mandátu šéfa Evropské komise získal lukrativní místo v bance Goldman Sachs).¹⁵

Pokud se na Evropskou unii díváme z tohoto pohledu, máme co do činění s meritokratickou diktaturou stojící na technokratech, kteří jsou hluboce přesvědčeni, že legitimním dárcem svobody je určitý právní pořádek a institucionální struktury, které mají pečovat o občany od narození až do smrti. Myslí si také, že vědí lépe než samotní občané, co pro ně je dobré, a proto mají nejen právo, ale dokonce povinnost místo nich rozhodovat a omezovat tak jejich svobodu a subjektivitu. Od samého počátku je integrační proces postaven na obráceném populismu, názoru, jehož esencí je určité pohrdání nevzdělanou a politicky nekompetentní masou. Dle tohoto přístupu jsou lidé (masy) sebrankou ignorantů neschopných plně pochopit a zacházet s občanskými právy a plnit povinnosti, což v důsledku znamená, že elity nejenže mohou, ale dokonce by měly rozhodovat, protože vědí lépe, co je dobré.

Když vzdálení (a často také anonymní) úředníci prohlašují, že vědí lépe než samotní Francouzi nebo Nizozemci, jak vládnout francouzské nebo nizozemské společnosti, chtějí rozhodovat o maďarské migrační politice namísto Maďarů, o Ústavním tribunálu ve jménu Poláků a o úsporách namísto Řeků, přičemž národní vlády jsou buď neschopné, nebo vůči intervencím lhostejné, hledá společnost způsob, jak vyjádřit svou nespokojenost.¹⁶ Centralizace unijního plánu ukazuje, že postupným rozmělňováním národních států v unijním roztoku ožívají démoni vyvolaní nedostatkem zastupitelské demokracie, což je ještě zvýrazněno omezením toho, co je nejpřirozenějším vyjádřením politické svobody, tedy politické participace.

Jean-Claude Juncker prohlásil, že premiéři musí přestat poslouchat své voliče a místo toho by měli začít rozhodovat jako „skuteční Evropané“. Zdá se tedy, že není možné být dobrý Polák a Evropan současně.

Zdá se, že společenská smlouva v moderní evropské verzi spočívá v tom, že se lidé zříkají určitých práv nejen ve prospěch národních vlád, ale i té unijní s cílem zachovat a prohloubit určitý společensko-politický řád, avšak když se ukáže, že to, co v oné smlouvě bylo napsáno drobnými písmeny, přináší více škody než užitku, nemohou protestovat, respektive všechny jejich protesty se zdají být k ničemu. V této souvislosti je dobré připomenout problémy s ratifikací Smlouvy o Ústavě pro Evropu (referenda ve Francii a Nizozemsku) nebo kontroverzní vynucené irské referendum týkající se Lisabonské smlouvy. Zavrhnutí obou dokumentů bylo jediné řešení, které unijní lídři nebrali vůbec v úvahu, ba naopak. Vymýšlely se různé fígle, aby se vyhnulo přímému hlasování občanů, nebo, pokud již nebyla jiná možnost a v důsledku přímé demokracie byla odpověď občanů odmítavá, byli nuceni hlasovat tolikrát, až bylo dosaženo požadovaného výsledku (stejně tomu bylo v Dánsku, kde se v roce 1992 hlasovalo o Maastrichtské smlouvě).

Politickými elitami neústupné prosazování ratifikací znamená, že je lid možné odradit od hlasování „ne“ vyvíjením tlaku nebo donucením. Kapitulace je navíc pravděpodobnější, pokud jste jediným záporným prvkem v celé skládačce. Pro pořádek, z ostudného unijního soupisu ignorovaných referend je třeba ještě zmínit řecké hlasování týkající se dohody s mezinárodními věřiteli. Všechno to způsobuje, jak poukázal Simon Hix,¹⁷ že Evropská unie připomíná spíše osvícenský despotismus než opravdu svobodný a demokratický politický organismus. Je to spojeno s problémem zodpovědnosti za rozhodování uvnitř EU.

Popíráním legitimity a důležitosti rozhodnutí, které jsou přijímány na členské úrovni, Brusel narušuje procesy a mechanismy, na kterých na jedné straně stojí demokracie, na té druhé zase likviduje procesy umožňující nápravu chybných rozhodnutí. A právě nemožnost nápravy nebo zastavení centrálně plánovaných a nařízených rozhodovacích procesů je charakteristickým rysem systémů, které nazýváme totalitními. Sovětský disident Vladimir Bukovskij předvídal, že Evropané skončí v diktatuře EU neboli, jak sám psal, „EUSSR“. Podle něj Evropský parlament připomíná Nejvyšší sovět a Evropská komise je totožná s Politbyrem, třebaže má Komise v současné době 28 členů a politické byro jich obvykle mělo 13 nebo 15. Kromě toho je ale považuje za totožné, tedy pro každého nepochopitelné, nezvolené přímo a nezodpovídající se nikomu.¹⁸

Svým způsobem tato reflexe Bukovského koresponduje s již citovanou politickou diagnózou bývalého polského prezidenta, který taktéž zdůrazňoval paralelu mezi Moskvou a Bruselem. Jelikož byla Evropa, nacházející se na západní straně Berlínské zdi, popisována jako protiklad oblastí ve východní části kontinentu, zvykli jsme si na některé falešné dichotomie. Západ je svoboda a liberalismus, východ zase diktatura a reálný socialismus. Přesto krizí zastupitelské demokracie zapříčiněná krize svobody v Evropské unii, kterou nyní pozorujeme, prozrazuje, že určitý totalitarismus seshora protlačovaných politických, ekonomických a sociálních vizí není výhradní doménou totalit 20. století. Je to přívětivý totalitarismus, který ve svých knihách popisuje Paul Gottfried.¹⁹

Totálnost, a tedy bezalternativnost, pro unijní projekt tak typická, je v rozporu s polským chápáním svobody. Bezalternativnost je spojena s absencí volby nebo její iluzorní povrchností. Realita EU totiž nenabízí žádné alternativy. Tak tomu bylo v otázce připojení k unii (týkalo se to Polska stejně jako ostatních kandidátů), alternativy neexistují ani v rámci integrace, jejíž neprohlubování často představuje synonymum politické katastrofy, nebo v otázkách vynucených politických řešení nejen v hospodářských záležitostech, ale také například v rámci imigrační politiky.

Tváří v tvář stále složitější, obyčejnému člověku vzdálené byrokracii jsme svědky požadavku k návratu k samosprávě, k právu na sebeurčení kolektivu, který už nechce být řízen anonymními unijními úředníky.

Když se jednotlivým společnostem přestanou líbit byrokratické nápady prosazované bez jejich podpory, začnou občané hledat metody dokazující, že politici nejsou jediní, kdo může ovlivnit budoucnost Evropy, a že právem svobodných občanů je rovněž odpor vůči procesům, které vnímá jako hrozbu. Tváří v tvář stále složitější, obyčejnému člověku vzdálené byrokracii, která neustále přebírá kontrolu nad dalšími aspekty lidského života, jsme svědky požadavku k návratu k samosprávě, k právu na sebeurčení kolektivu, který už nechce být řízen anonymními unijními úředníky.

Tato pro některé kruhy revoluční myšlenka, že lidé by si ve svých lokálních komunitách měli řídit svůj osud sami a měli by mít právo tvořit aliance na základě společného dobra založeného na kulturních vazbách, je univerzální i univerzalistický návrh. Veřejné mínění je jediným faktorem, který evropští vůdci neberou v potaz. Takový postoj zrovna nevzbuzuje důvěru veřejnosti v evropskou politiku, protože stojí na předpokladu, že lidé mohou být přinuceni ke změně svého postoje buď nátlakem (politickým, finančním) nebo prostě donucením. Ačkoli by měli důvody hlasování pro nebo proti určitým řešením podléhat běžné otevřené debatě, nikdo by neměl zpochybňovat samotné právo volby nebo skutečnost, že vůle lidí je závazná; nikdo to také nedělá, tedy alespoň ne na národní úrovni.

Teprve když se rozhodovací procesy přesunou na evropskou úroveň, umožňuje poměrně slabá sociální soudržnost Evropany ignorovat.²⁰ Vnímání Evropské unie jako výtvoru ve svém totalitním aspektu velmi podobnému Sovětskému svazu se neobjevilo zničehonic, rostoucí euroskepticismus naopak potvrzuje, že se nejedná o fenomén, který bychom mohli přejít bez povšimnutí nebo který by se týkal výhradně Polska.

Určitý paradox představuje fakt, že navzdory výše analyzovaným jevům a určitému antievropskému obrazu (vytvořenému spíše na jednáních ve Štrasburku a Bruselu než v médiích), jsou Poláci jedním z nejvíce proevropských národů.²¹ Pro srovnání, podle průzkumů Eurobarometru si v roce 2015 více než 60 % Poláků myslelo, že členství v EU je dobré, stejný názor sdílelo jen 40 % Čechů.²² Zdá se, že se svoboda a radost dostala na rozcestí, zvláště když se čtyři hlavní pilíře svobody Evropské unie (služby, kapitál, zboží, osoby) nachází v ekonomické sféře, zatímco v té politické (a částečně i kulturní) dochází mezi svobodou v evropském a polském chápání k určitému napětí, jehož vrchol je možná teprve před námi. V určitém smyslu se tak projevuje hranice mezi těmi politickými záležitostmi, o kterých se může vyjednávat, a těmi, u nichž je dosažení kompromisu asi nemožné.

Přeložil Lukáš Skraba

Text vznikl v rámci projektu Od Włodkowice a Chelčického až po Havla a Jana Pavla II. Svoboda národa a jednotlivce v českém a polském politickém myšlení a kultuře, který má za úkol přiblížit kulturu, historii a intelektuální tradici obou národů na základě jejich vztahu ke svobodě. Vybrané texty napříč epochami poodhalují nejdůležitější otázky a spory o svobodu jednotlivce nebo celých národů od dob husitských válek a budování polské šlechtické republiky přes éru budování moderních národů a moderních států až velikánům konce 20. stoleti jako Jan Pavel II. či Havel. To právě oni pomyslně shrnují dlouhou cestu, kterou ušly jejich národy vstříc osobité politické identitě, jejímž odrazem jsme dnes my všichni. V tomto tematickém bloku prezentujeme vybrané texty polských autorů, které poskytuji vhled do pochopení pojmu svobody v polské politické tradici a její vliv na současnost. Celek projektu bude v knižní podobě publikován nejprve v polštině. Organizátorem projektu je krakovské Středisko politického myšlení (OMP), partnerem Centrum pro studium demokracie a kultury v Brně. Projekt vznikl za podpory Ministerstva zahraničních věcí Polské republiky z prostředků Polsko-českého fóra. Více textů o dějinách polského politického myšlení v anglickém překladu najdete na stránkách PolishIdeas.pl. Stránky vznikly díky podpoře polského Ministerstva zahraničních věcí v rámci zadání Veřejná diplomacie 2017.

Bibliografie

Konserwatyzm, państwo, pokolenie. Tom konferencyjny pamięci Tomasza Merty. 2013. Teologia Polityczna.

Biehl, J.K. (30 maja 2005). “France Says No To European Constitution: Chirac Gets French Fried”, Der Spiegel. Źródło: http://www.spiegel.de/international/0,1518,358226,00.html

Blanco Sío-López, Cristina. 2015. “Dialogues beyond the ‘Fortress Europe’: Tracing back the Genesis and Evolution of the ‘Free Circulation of Persons’ Concept through European Parliament Schengen Area Debates, 1985-2015.” W Alice Cunha, Marta Silva and Frederico Rui (red.) The Borders of Schengen, 33-51. Brussels: PIE Peter Lang.

Europe Datablog, Is Britain the most Eurosceptic country? Na podstawie Eurobarometer 84. Zdroj: https://www.theguardian.com/news/datablog/2016/jun/23/is-britain-most-eurosceptic-country oraz http://ec.europa.eu/COMMFrontOffice/PublicOpinion/index.cfm/Survey/getSurveyDetail/instruments/STANDARD/surveyKy/2098

Gawin, Dariusz. 2009. Blask i gorycz wolności. Ośrodek Myśli Politycznej.

Hanula-Bobbitt, Katarzyna. 2016. “Financial stability as a key to EMU integration. Is Europe ready for more reforms.” Referát přednesený na workshopu “Europe and its crises” na fakultě politologie a mezinárodních vztahů (POLIS), University of Cambridge, 30 czerwca -1 lipca 2016.

Hix, S. (2013). What’s Wrong with the Europe Union and How to Fix it. John Wiley & Sons.

Holehouse, Matthew. 5. května 2016. “Prime Ministers listen too much to voters, complains EU’s Juncker”. The Telegraph. Źródło: http://www.telegraph.co.uk/news/2016/05/05/prime-ministers-listen-too-much-to-voters-complains-eus-juncker/

Katz, Richard S. 2001. “Models of Democracy Elite Attitudes and the Democratic Deficit in the European Union.” European Union Politics 2.1:53-79.

Poznámky

^₁ Citát pochází ze článku Magdaleny Kowalczyk Kaczyński: Poprawność polityczna ogranicza wolność, „Rzeczpospolita”, 17. října 2015. Źródło: http://www.rp.pl/Wybory-parlamentarne-2015/310179957-Kaczynski-Poprawnosc-polityczna-ogranicza-wolnosc.html#ap-1
² Gawin D., Blask i gorycz wolności. Ośrodek Myśli Politycznej, Kraków 2009, s. 228.
³ Gawin D., op. cit., s. 228.
⁴ Ibid., s. 228.
⁵ Ibid., s. 228.
⁶ Citováno dle Soloch P.: Państwo niepewne swojej podmiotowości, „Teologia Polityczna”. Zdroj: http://www.teologiapolityczna.pl/pawel-soloch-panstwo-niepewne-swojej-podmiotowosci
⁷ Katz R.S. Models of Democracy Elite Attitudes and the Democratic Deficit in the European Union. European Union Politics, 2001, s. 2.1: 53-79.
⁸ Cf. Vieira M.B., Runciman D, Representation. Polity, Cambridge 2008, s. VIII, 5.
⁹ Vieira M.B., Runciman D., op. cit., ss. 74-79.
¹⁰ Ibid., s. XI.
¹¹ Schmitter P., Diagnosing and designing democracy in Europe. W Sonia Alonso, John Keane, Wolfgang Merkel (red.), op. cit., 191-211. Cambridge University Press, Cambridge 2011, s. 165.
¹² Holehouse M. Prime Ministers listen too much to voters, complains EU’s Juncker, “The Telegraph”, 5. května 2016. Źródło: http://www.telegraph.co.uk/news/2016/05/05/prime-ministers-listen-too-much-to-voters-complains-eus-juncker
¹³ Blanco Sío-López C. Dialogues beyond the ‘Fortress Europe’: Tracing back the Genesis and Evolution of the ‘Free Circulation of Persons’ Concept through European Parliament Schengen Area Debates, 1985-2015 [w:] Cunha A., Silva M., Rui F. (red.) The Borders of Schengen, PIE Peter Lang Brussels 2015, s. 33-51.
¹⁴ Obsáhlejší analýzu evoluce pojmu „Citizens’ Europe” můžeme nalézt u Rosas A., Antola E., A Citizens’ Europe. In Search of a New Order, Sage Publications, London, 1995, a także Welsh J. M., A People’s Europe? European Citizenship and European Identity, “Politics”, Vol. 13, Issue 2, October 1993, ss. 25–31.
¹⁵ Hanula-Bobbitt K., Financial stability as a key to EMU integration. Is Europe ready for more reforms. Referát přednesený na workshopu “Europe and its crises” na fakultě politologie a mezinárodních vztahů (POLIS), University of Cambridge, 30. červen–1. červenec 2016.
¹⁶ Biehl J.K. France Says No To European Constitution: Chirac Gets French Fried, “Der Spiegel”, 30. května 2005. Zdroj: http://www.spiegel.de/international/0,1518,358226,00.html
¹⁷ Hix S., What’s Wrong with the Europe Union and How to Fix it. John Wiley & Sons, 2013.
¹⁸ Belien P. Former Soviet Dissident Warns of EU Dictatorship, “The Brussels Journal”, 27. února 2007. Zdroj: https://www.brusselsjournal.com/node/865
¹⁹ Gottfried P.E. After Liberalism: Mass Democracy in the Managerial State, Princeton University State (1999) a Multiculturalism and the Politics of Guilt: Toward a Secular Theocracy, University of Missouri Press (2002).
²⁰ Cf. Setälä M.. Schiller T. (red.) Citizens’ initiatives in Europe: procedures and consequences of agenda-setting by citizens. Springer 2012.
²¹ Stokes B., Euroskepticism beyond Brexit. 7. červen 2016. Online: http://www.pewglobal.org/2016/06/07/euroskepticism-beyond-brexit/
²² Cituji dle Europe Datablog, Is Britain the most Eurosceptic country? Na základě Eurobarometr 84. Zdroj: https://www.theguardian.com/news/datablog/2016/jun/23/is-britain-most-eurosceptic-country oraz http://ec.europa.eu/COMMFrontOffice/PublicOpinion/index.cfm/Survey/getSurveyDetail/instruments/STANDARD/surveyKy/2098

---