Polsko, středovýchodní Evropa a Evropská unie

27. prosince 2018, Andrzej Bryk

Aktuálně panující napětí mezi špičkami Evropské unie a Polska, kterému od voleb v roce 2015 vládne strana Právo a spravedlnost, je navzdory odlišným příčinám i cílům projevem širšího jevu – vzpoury demokratických společností v západním světě. Po Brexitu, vítězství Donalda Trumpa ve Spojených státech, jednoznačném vítězství Viktora Orbána v Maďarsku, volbách v Itálii, Švédsku a Rakousku, politickému přelomu ve Francii a otřesech doposud solidního německého politického konsenzu nastoleného po druhé světové válce se politická situace v Evropě výrazně proměnila. Tuto vzpouru je možné popsat jako odpor demokratických národních států proti oligarchizaci Unie a pokus najít vlastní subjektivitu tváří v tvář krizím generovaným jejími elitami. Tato odpověď na strukturální problémy, s nimiž se Unie potýká, byla nevyhnutelná. Diagnózy jejích elit sdělované v uniformním žargonu „europeismu“ vedly k neplodným diskusím a iritovaly země „nové“ i „staré“ Evropy. Zároveň také z debaty vylučovaly ty politické strany, které nezavrhují svou formální ideovou identitu ve prospěch globalistického, postnárodního liberálního řádu. Po necelých dvaceti letech od vstupu do Unie „dospěly“ i země středovýchodní Evropy, unavené vnucováním nedemokratických řešení a neustálými výchovnými zásahy, jež někdy nabývaly charakteru neokoloniálního dohledu a byly v rozporu s politickými i ekonomickými zájmy a také kulturní identitou dotčených zemí.

Coby největší a geopoliticky nejdůležitější stát středovýchodní Evropy bylo Polsko mnoho let vnímáno jako modelový příklad úspěšné integrace. Podpora unijního projektu zde vždy byla silná, což vyplývalo především z touhy vymanit se z postkomunistického ekonomického propadu, ale také z přesvědčení o nutnosti vstoupit do „Evropy vlastí“ v souladu s vizí jejích zakladatelů: Adenauera, Schumana a de Gasperiho. Jejím antropologickým základem bylo antikou, judaismem a křesťanstvím vypracované pojetí člověka, bez nějž by neexistovala západní koncepce svobody a právního státu. V duchu této antropologie se formoval také evropský humanismus. Na počátku 21. století však už postkomunistické země vstoupily do Unie řízené tzv. generací ‘68, která v devadesátých letech optovala pro globální, neoliberální ekonomický řád a zároveň se soustředila na radikální kulturní revoluci. Generace ‘68 se na Evropu dívala prizmatem filozofie kulturního marxismu vypůjčené od Nové levice a využívala taktiku dlouhého pochodu institucemi. Protože revoluční marxismus se neosvědčil a kapitalismus na západě vytvořil nikoliv masy revolučních dělníků, ale masy spotřebitelů, měla se revoluce ubírat jinou cestou.

Ideologové generace ‘68 zaujali klíčové posty v politice, v médiích a na univerzitách a přetvářeli kulturu i jazyk popisující realitu, jíž vnucovali novou definici. Cílem bylo svrhnout tradiční společnost pomocí klíčové myšlenky „emancipace“, tedy osvobození od nerovných vztahů a „útlaku“, které jsou podstatou všech institucí od náboženství či národního státu až po rodinu a sexualitu. Cílem bylo vytvořit „otevřenou“ společnost, univerzální rovnost a svobodu.

Dominující liberalismus, který byl ideology generace ‘68 obviněn z toho, že dopustil kolonialismus a totalitarismy dvacátého století (ačkoli ty fakticky vznikly v opozici vůči liberalismu), tuto prométheovskou formuli akceptoval. Současný liberalismus akceptoval neolevicovou filozofii emancipace a stal se hegemonickým postmoderním či levicovým liberalismem, ideologií dominujících elit, které ji chtějí coby základ politické kultury implantovat i do postkomunistické středovýchodní Evropy. Dobře to odráží poznámka belgické feministky Chantal Mouffe z roku 1990, podle níž bude po svržení komunismu třeba v těchto společnostech vykonat gigantickou práci, jelikož je třeba oprostit je od útlaku národního státu, náboženství, rodiny a dalších tradičních struktur, stejně jako to proběhlo v předchozí generaci v západní Evropě.

Nejednalo se o politický či ekonomický útlak, ale o přetvoření náboženské a kulturní identity, a dokonce, jako v případě ideologie genderu, i samotné přirozenosti s cílem vytvořit rovnostářskou, spravedlivou společnost. Došlo také k odmítnutí klasické definice pravdy ve prospěch postmoderního „měkkého“ způsobu definování reality a k zákazu hodnotových soudů, nejsou-li pronášeny v souladu s kritérii liberálně-levicové politické korektnosti. Silné identity spojené s národem, náboženstvím, tradicí, rodinou a pohlavím (v negenderovém smyslu) měly být oslabeny a přetvořeny coby zdroje nezávislých norem, které není možné regulovat pomocí nových procedur a institucí, jejichž úkolem je formovat spravedlivou ideologii „europeismu“. Této transformaci nebyla podrobena pouze paměť o komunismu, protože ta – ač neobratně – odpovídala oné logice emancipace, přetváření společností, byť bez fyzického teroru, edukace či psychoterapie prostřednictvím privatizace ostatních normativních řádů.

Na počátku 21. století postkomunistické země vstoupily do Unie řízené tzv. generací ‘68, která v devadesátých letech optovala pro globální, neoliberální ekonomický řád a zároveň se soustředila na radikální kulturní revoluci.

Program této emancipace se soustředí hlavně na emancipaci trhu, práva a morálky. První z nich znamená, že máme být výhradně spotřebiteli, vybírat si podle svých individuálních potřeb. Emancipace práva činí podstatou spravedlivé společnosti rovnost na všech úrovních existence vyjadřovanou právními úmluvami včetně lidských práv. To posílilo roli soudnictví. Emancipace morálky pak znamená, že neexistuje univerzální, objektivní morálka, ale pouze subjektivní hodnoty. Společenský řád má stát budovat prostřednictvím expertní správy těchto oblastí. Podstatou těchto emancipací je zásada soukromého úsudku a definování vlastní koncepce života jakožto nesjednatelného imperativu, který nepodléhá žádné autoritě artikulující takové požadavky, např. náboženství či rodině. Každý slouží sám sobě. V důsledku to vede k vynucování hegemonického jazyka sociální komunikace, hranic političnosti, kultury a antropologie.

Novou ideologii „evropeismu“ poháněla vina za hříchy minulosti, s nimiž se západní Evropa nakonec ztotožnila. Dospělo se k závěru, že cesta k Osvětimi nezačala nacismem a Německem – a tedy neměla historické příčiny –, ale procházela skrz celou evropskou kulturu, jejímiž součástmi byly křesťanství, národní stát a další instituce útlaku, které vytvořily psychické podhoubí násilí. Kanonicky to shrnul filosof marxistické frankfurtské školy Theodor Adorno v Autoritářské osobnosti (1950), pro nějž byla emancipace od násilí obrozujícího se v tradiční kultuře klíčem ke spravedlivé společnosti. Zároveň je ztotožnil s konservatismem a pravicí, k nimž přičetl i nacismus a fašismus a celkově je tím delegitimizoval ve veřejné diskusi. V základech „europeismu“ tedy opět ležela odvěká chyba – vnímání politiky jako nástroje, který má opravit lidskou přirozenost – a konstrukce spravedlnosti jako neokantovské, rovnostářské organizace společnosti prostřednictvím práv a procedur, jejichž výsledkem bude blahobyt a nový Evropan, „nový Adam“. Osvětim se neměla nikdy opakovat. Tento vrcholný předpoklad se během procesu budování nové společnosti stával čím dál více prométheovský a ahistorický. Uvedenou myšlenku dobře ilustruje nový Dům evropských dějin v Bruselu. Sdělení expozice je jasné: dějiny kontinentu deterministicky směřovaly ke katastrofě, teď ale naštěstí máme Unii.

Když však do Unie vstupovalo Polsko, jeho představa o společné Evropě byla mnohem tradičnější. Převážná většina společnosti vnímala Evropu klasicky dle modelu jejích otců zakladatelů, tj. jako projekt nabízející hospodářskou integraci, otevřené hranice a vstřícnost vůči křesťanství, v němž národní stát funguje jako politický a republikánský organismus. Po vstupu se však ukázalo, že tato vize Evropy již neexistuje. Po pádu komunismu chtělo Polsko znovu vybudovat stát, ekonomiku, pohřbít dříve utajované či záměrně přehlížené oběti a dosáhnout spojení coby odvěká legitimní součást Evropy. Velká část elit se domnívala, že Evropa je stále zakořeněna v étosu křesťanského přirozeného práva, který ležel v základech obnovy kontinentu po druhé světové válce. Polská opozice vůči komunismu, Solidarita i Jan Pavel II. se odvolávaly k tomuto universalismu, tj. objektivnímu morálnímu řádu, jenž měl být zároveň řádem moderní Evropy, k níž jsme se připojili se zpožděním daným nikoli jakousi chybou v kulturním genetickém kódu, ale dějinnými překážkami. Toto přesvědčení však bylo ve skutečnosti chybným pochopením situace.

Značná část polských liberálně-levicových elit, především v kruzích postkomunistické inteligence, však stála také na té straně opozice, jež ovládla vyjednávání s moci se vzdávajícími komunisty. Právě oni formovali dominující jazyk veřejné debaty v Polsku po roce 1989 a také model integrace s Unií, přičemž se orientovali na postnacionální, postmetafyzický, postnáboženský a jednoznačně postkřesťanský étos roku 1968. Unie představovala šanci přetvořit podle jejich názoru zastaralou společnosti – šanci, které primitivní komunismus nedokázal využít. Byla to také šance pro postkomunisty napojené na veřejný majetek, kteří se báli vyrovnání, a polský kompromis uzavřený u kulatého stolu v roce 1989 byl ve svých cílech spojenectvím s liberální levicí. Oba tyto tábory se zajímaly o transnárodní řízení; postkomunisté spíše proto, aby chránili své zájmy, zatímco liberální levice byla vedena více ideologickými důvody a zároveň zavrhla svůj tradiční elektorát kulturně konzervativních nižších vrstev, které postupně přešly ke konzervativním stranám jako Právo a spravedlnost.

Právě tento spor dělí Polsko dodnes; aktuálně probíhající ústavněprávní spor je pouze jedním z jeho projevů. Jeho strany se neshodnou na definici podstaty polské modernizace. Ta liberálně-levicová se vnímá jako vlajkonoš pokroku a „evropskosti“, zatímco druhá strana je podle ní nacionalistická, xenofobní, antisemitská a určená k přestavbě. Konzervativní či spíše na polskou subjektivitu orientovaná strana definuje cíle té první jako ideologické, západ imitující a v důsledku totalitární a uvědomuje si, že její elity jsou loajálnější vůči transevropským či transnárodním elitám než vůči svým společnostem.

Šéfredaktor největších polských liberálně-levicových novin prohlásil v roce 1989 více méně toto: „Já se nebojím postkomunismu, bojím se, co z ruin tohoto postkomunismu vzejde; strašná tvář polského antisemitismu, nacionalismu, xenofobie atd.“ „Polskost“ byla definována jako problém, jejž nevyřešil primitivní komunismus a s nímž bylo třeba znovu zahájit komplexní, také morální modernizační úsilí podle osvědčeného vzorce (stanoveného již generací ‘68) posthistorické, postnárodní a postnáboženské Evropy. Tento viditelný strach z vlastní společnosti, na kterou je potřeba bedlivě dohlížet, aby nespáchala jakousi strašnou špatnost, definuje způsob, jakým tato strana sporu vnímá realitu dodnes. Cílovým bodem má být jakási univerzální ideologie europeismu založená na liberálních lidských právech, procedurách a neomezeném spotřebitelském výběru s odmítnutím jakýchkoli autorit a závazků vůči společenství. Takový způsob myšlení souzněl s liberální emancipační narací, která již tehdy dominovala na západě. A proto právě tato strana sporu v Polsku (i díky své výrazné mediální převaze) monopolizovala komunikační kanály s liberálními elitami EU, díky čemuž je právě její vnímání polské situace těmito elitami akceptováno. Obě strany mluví stejným jazykem a svým protivníkům upírají jakoukoli legitimitu.

Novou ideologii „evropeismu“ poháněla vina za hříchy minulosti, s nimiž se západní Evropa nakonec ztotožnila. Dospělo se k závěru, že cesta k Osvětimi nezačala nacismem, ale procházela skrz celou evropskou kulturu, skrz instituce útlaku, které vytvořily psychické podhoubí násilí.

Pro liberální elity jsou úběžníkem identity nového „europeismu“ do velké míry abstraktní pojmy, na jejichž základě je obtížné vytvořit společenství a v těžkých časech se pro ně obětovat. Historie ale ještě neskončila. Metaforicky řečeno: umíráme nikoli za zákony nebo spotřebu, ale za svobodu, možnost bránit svět pevných hodnot, za něco, co milujeme. Evropská unie, která svou etickou nevinnost založila na útěku od svého domněle zkompromitovaného kulturního a náboženského dědictví, chce vytvořit novou etiku na bázi práva a procedur, které však budují etiku požadavků, nikoli společenství solidarity. Je to civilizace, která dala každé jednotce-spotřebiteli právo hledat smysl na vlastní pěst bez jakýchkoli metafor společenství, jež by budovaly vazby založené na spoluodpovědnosti; lidská práva, tolerance a právní stát jsou totiž nástroje, jimiž je možné smysl uspořádávat, ale samy o sobě nejsou jeho nositeli.

Nová vize Evropy elit je spekulativní svět, v němž „nový Evropan“, jež je zároveň vzorem globálního „nového Adama“, buduje budoucnost na permanentní kritice evropské totožnosti. Je to revolta proti skutečné podstatě života jako takového ve jménu etické nevinnosti. Detailněji se jedná o vymazání všeho, co má v kultuře, zvyklostech a morálce křesťanské kořeny, ačkoli právě na této půdě se zrodila koncepce nedotknutelnosti lidské bytosti a dozrávala idea svobody, unikátní ve srovnání s jinými civilizacemi. Doktrína lidských práv, která není vztažena ke společnému dobru, pojmu širšímu, než je ekonomický blahobyt, se stává nástrojem nihilistického ničení mezilidských vazeb a činí život nesmyslným a brutálním.

Zdálo se, že takovým úhelným kamenem solidarity by se mohla stát pomoc uprchlíkům. Šlechetné morální úmysly těch, kdo chtěli pomoci pronásledovaným, jsou evidentní. Jenomže ti, kdo křičeli nejhlasitěji, zároveň chtěli, aby za imigraci platili jiní, tedy nikoli ti, kdo žijí v izolovaném světě privilegií. Příliš mnoho ideologických předpokladů a zájmů se skrývalo také za přístupem Německa: korupce jazyka ztotožňujícího převládající imigranty s uprchlíky, smazání hranice mezi legální a nelegální migrací, pohrdání vlastní kulturou, touha rozbít národní stát a absence politické představivosti, pokud jde o následky, spojená s egoistickou neschopností porozumět tomu, že pokud se nepomáhá na místě, imigrační země přicházejí o své elity. Zároveň byl zavržen postulát kulturní asimilace v přijímající zemi ve prospěch utopické multikulturnosti s imigranty, kteří se nemají k čemu asimilovat. Kulturní nabídka Evropanů s „úředně zavedenou“ identitou a potížemi se sebedefinicí pro ně nemůže být atraktivní. Výsledkem je uzavírání se v ghettech s protektivní sociální pomocí, jež vyvolává chtivost a pohrdání vůči přijímající zemi.

Imigrace se zároveň stala rukojmím ideologie, jedním z beranidel, která pomáhají rozbíjet strukturu národních států coby překážek pro tekutou, „otevřenou“ společnost řízenou technokratickými liberálními elitami v zájmu globalizujícího se hospodářství, mocí nepodřízenou demokratické kontrole. Tyto elity již nechtějí pouze vyrovnávat volby demokratického suveréna, ale chtějí ho z rozhodovacího procesu vyloučit, přičemž populismus odporující těmto meritokratickým expertům, kteří jsou přesvědčeni o svém právu vládnout, odmítají jako iracionální. Když Angela Merkel porušila unijní zákony a otevřela schengenské hranice masové imigraci, vyprovokovala tím dramatickou otázku: Kdo je v Evropě suverénem přijímaných rozhodnutí? Jsou jím demokratické společnosti, nebo nekontrolovatelné elity s dominantním Německem? Přineslo to s sebou také ztrátu důvěry vůči odborníkům, protože ti neustále dělali chybná rozhodnutí ve finančních, imigračních či měnových otázkách. Jako řešení byl vždy předkládán tentýž recept: ještě větší integrace čili podřízení slabších států ekonomické logice silnějších (casus Řecka či Portugalska).

Odvolávat se v tomto kontextu na USA je projev nepochopení. Americkou federaci vytvořil americký národ, který mluvil stejným jazykem a sdílel koloniální kulturu, historii, judeo-křesťanskou antropologii, demokratickou praxi a zkušenost války za nezávislost. Evropa nemá démos, jeden lid, který by pro ni mohl specifikovat společné cíle, a nemá už ani společnou antropologii. Ve výsledku je federace vytvářena technokraticky shora, vynucována regulacemi, procedurami, ale také liberálně-levicovou politickou korektností a prostřednictvím expertních těles bez demokratické kontroly, která nenesou jakoukoli odpovědnost. Byla totiž ustavena v zájmu silnějších.

Každý pokus odvolat se na společenskou legitimitu je dnes označován jako populismus. Toto slovo už v podstatě nic neznamená, má jen diskreditovat protivníka. Evropští propagandisté se odvolávají na negativní konotace plynoucí z propojení populismu s pojmy, jako je rasismus či nacionalismus. S demokratickým populismem je však spojen i egalitarismus a rovnost před zákonem. Populismus je ztotožňován s tyranií většiny, ačkoli evropské demokracie fungují v houštině nejrůznějších pojistek a tzv. populistické strany požadují pouze zkorigování oligarchizujího se systému v rámci demokratický procesů. Tito žalobci se neobávají diktatury většiny, ale kontroly činnosti institucí, které organizují životy lidí shora a proti jejich vůli. Populismus ostatně v USA znamená něco jiného než v Evropě. Tam označuje tradiční obrodu demokracie prostřednictvím odporu vůči elitám, které přestaly sloužit národu. V Evropě má však populismus emotivní náboj, protože asociuje období, které vedlo k nastolení autoritářských režimů – fašismu a komunismu. Odpovědí na tento historický strach je však vyloučení společnosti z rozhodování ve prospěch byrokratických expertních těles vybíraných na základně mlhavých kritérií. Právě ona mají racionálně vládnout, a přitom neutralizovat demokratickou kontrolu, přesouvat rozhodování do administrativních těles a soudů a nenést za ně žádnou odpovědnost. Dnešní vzpoura je vzpourou ve snaze o návrat k političnosti, k debatě ve prospěch společného blaha, nikoli podle kritérií, která globální liberální experti uznali za jediná a legitimní.

Pro liberální elity jsou úběžníkem identity nového „europeismu“ do velké míry abstraktní pojmy, na jejichž základě je obtížné vytvořit společenství a v těžkých časech se pro ně obětovat. Historie ale ještě neskončila.

Nepřemožitelný vliv na podobu dnešní Evropy má Německo, které využívá Unii ve svém zájmu, čímž zpochybňuje samotnou ideu evropského společenství, jež má učinit národní stát přebytečným. Německo, hlavní beneficient zavedení eura, disciplinované a s centrálně řízeným myšlením, prosazuje vlastní představu, čím by Evropa měla politicky, hospodářsky a ideologicky být. Současná podoba Unie je pro mentalitu Němců ideální. Vzhledem k paměti o katastrofě, jakou Evropě přivodili, jim perfektně vyhovuje tvrzení, že jsou více Evropany než Němci. Jiným národům je tento způsob myšlení cizí. Jiné národy jsou Evropany právě proto, že jsou Poláky či Maďary. Jde za tím přesvědčení, že je třeba se osvobodit od historické identity, protože v ní nebylo nic dobrého. Unie je pro takový způsob myšlení ideální, protože je projektem pro budoucnost bez historie organizovaným výhradně kolem ústavního patriotismu a práv jednotlivců.

Ačkoli v Polsku se takový způsob myšlení obecně setkává s odporem, německý způsob myšlení o Evropě přijala za svůj velká skupina elit včetně právníků. Němci po záruční době se chtějí dívat do budoucna coby vzor morálky. Když v Polsku vypukl spor kolem zákona o Institutu národní paměti, Německo se do něj vložilo s prohlášením, že celou vinu za Holokaust bere na sebe. Mělo to však druhé dno, prvek německé morálně nadřazené soft power: Ano, byli jsme srdcem zla, ale protože jsme se s ním totálně vypořádali – to je mimochodem lež –, jsme naprosto očištěni. Máme proto právo stát se cenzorem dobra v Evropě; jak to popsal jeden z německých novinářů: jsme „morální impérium“ a budeme „definovat dobrého Evropana“ podle našich kritérií liberálně-levicové narace. Nejedná se tu však o kritiku konkrétních reforem např. v Polsku, ale o zrušení rozhodovací subjektivity. Německo si usurpovalo právo přetavit vyrovnání se svými ostudnými dějinami v politicko-ekonomické vedení Evropy, nové vtělení politiky „kulturtrégra“ zejména vůči „neosvíceným“ národům středovýchodní Evropy.

Německý nacionalismus si uchoval svou podstatu spočívající v povýšeném přesvědčení o vlastní vůdčí roli. Odmítl rasismus i antisemitismus a stal se nyní dokonalou inkarnací „europeismu“. Je však stejně jako předtím založen na prométheismu mísícím pragmaticko-politicko-ekonomické otázky s morálními, což znemožňuje jakoukoli diskusi na rovině faktů. Vidět je to např. v německé debatě o údajném „narušení právního státu“ v Polsku. Tento německý pocit nadřazenosti může Evropu opětovně destabilizovat.

Začalo vychovávání středovýchodní Evropy. Přímo to ční z ignorantské a arogantní, ideologickým odporem motivované kritiky zaznívající v Evropském parlamentu na účet polské snahy o udržení vlastní subjektivity i z diskuse o polské historii a právním státu. Protože my, Němci a Západoevropané, jsme na vyšším stupni vývoje včetně morálního, musíte se nám přizpůsobit. Je to nová forma násilí. Politika sjednocování, jak řekl Jürgen Habermas, založená na právní, kulturní a ekonomické kolonizaci východoevropských států těmi západoevropskými.

Brexit elity liberální Evropy, fixované na sjednocení a nenaslouchající druhým, šokoval. Odtud se bere diktát, že vstup do Unie znamená vyloučení jakékoli diskuse. Pokud se tedy středovýchodní Evropa bouří a klade odpor při zavádění federalizačního programu, je třeba vynutit si toto podřízení brutálním politickým nátlakem, nebo je z Unie s odvoláním na mlhavé „unijní standardy“, s použitím dvojího metru a cenzorského jednání mimo veškeré dohody vyloučit. Vzpoura některých zemí Evropy evropský establishment zaskočila. Mnoho let panovalo přesvědčení, že tento řád ustavený v 90. letech vydrží. Společnosti se však začaly rozpomínat, že politický národ je i nadále suverénem, a uvědomovat si, že model prosazovaný eurokraty je oligarchický a generuje krize.

V základech demokratické revolty však leží odpor proti filozofii práva coby nástroje oslabování veškerých vazeb v rámci společenství a stesk po zakořeněnosti. Proto dnes sledujeme návrat k národnímu státu a dědictví. Liberální politická kultura po roce 1968 nemá nástroje, aby tuto populistickou vzpouru, strach z bezdomovectví, pochopila, a tak ji místo nálepkuje primitivním pojmem „nacionalismus“. Národní solidarita není návratem ke kmenovým formám organizace, ale revitalizací politické formy. Je to vzpoura proti tomu, co Milan Kundera nazval „nesnesitelnou lehkostí bytí“. Evropané dramaticky hledají oporu v osobním i společenském životě. V Evropě byl takovou oporou republikanismus, občanská společnost nechápaná jako „otevřený“ dav spotřebitelů řízený experty, avšak jako společenství elit a společností propojených solidárními vazbami, čímsi, čemu se tradičně říkalo patriotismus, založené na paměti o dobré historii. Je to anatéma postnárodní mentality globálních liberálních elit.

Dnes je těžké rozhodnout, zda v Unii dojde k obrození národních států, v nichž (a pouze v nich) mohou být politické volby demokraticky rozhodovány. Jsou tací, kteří tvrdí, že návrat k myšlení v kategoriích společenství a ke kulturní identitě včetně křesťanství, s nímž generace ‘68 omámená novou utopí nadále bezohledně bojuje, je nemožný. Možná, že směřujeme ke konfrontaci, při níž budou evropské instituce, např. soudy EU, neutralizovat nebo dokonce zneplatňovat demokratické volby. Desetiletí prosazovaný integrační model se v mnoha věcech stal nefunkční. Síla Evropy spočívala vždy ve schopnosti provést sebereflexi a redefinovat svůj osud v odpovědi na objevující se výzvy. A to znamená návrat političnosti. V Evropě totiž nyní nastal politický moment. A odpor vůči oligarchizujícímu se a ideologickému modelu konstruování Unie shora je pochopitelný. Pokud jde o země středovýchodní Evropy, nemají zájem o žádný „Polexit“ nebo „Hungarexit“, ale o definování evropské spolupráce oddělené od brutálních zájmů těch nejsilnějších, kteří si z evropskosti vytvořili pohodlnou ideologii. Právě tomu slouží iniciativa Trojmoří a také plán na umístění amerických základen v Polsku, který představuje záruku transatlantického spojenectví blokujícího pro Evropu smrtící protiamerické spojenectví Německa s Ruskem, nové vydání tradičního imperialismu.

Při konstruování společné Evropy je třeba brát v úvahu neobyčejnou dynamiku a komplementární různorodost jejích zemí a odmítnout spekulativní model jejího fungování formulovaný těmi nejsilnějšími mimo demokratickou kontrolu, který je zemím středovýchodní Evropy neokoloniálními prostředky vnucován.

Z polštiny přeložila Anna Plasová.

štítky: # #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter