Září nezačalo jen otevřením škol, ale také tím, že EU schválila český národní plán obnovy. Rada EU vcelku nepřekvapivě následovala doporučení Evropské komise, která český plán, jak utratit přibližně 180 miliard korun, podpořila už o prázdninách (s poznámkou, že je nutné lépe ošetřit střet zájmů). K jásotu ale důvod není a spokojená by neměla být ani samotná EU.

O českém rozměru národního plánu obnovy, stejně tak jako o celém kontextu post-kovidové podpory, již na Pravém břehu řeč byla. Problematický obsah českého plánu se od té doby nezměnil, poměrně dost se toho ale událo na úrovni Unie. Evropská komise totiž k začátku září schválila všechny předložené národní plány s výjimkou maďarského a polského. V prvním případě Komise rozhodla, že projednávání odloží, protože v plánu neshledala dostatečné protikorupční záruky. Polský záměr do začátku září nebyl projednán vůbec (bez uvedení důvodů).

Je patrné, že odložení schválení obou plánů je pokračováním hodnotové války, kde na jedné straně stojí zejména nadnárodní instituce EU a na druhé Polsko a Maďarsko. Zvláště u druhé země například poslanci EP během léta Evropskou komisi opakovaně vyzývali, aby pro nesoulad hodnot – v nejnovějším vydání kvůli obsahu sexuální výchovy v Maďarsku – plán odmítla a Maďarsku čerpání znemožnila. V případě Polska je tlak unijního mainstreamu subtilnější, pozici v Bruselu má ovšem Varšava podobnou jako Budapešť.

A Česko nic?

V tomto kontextu je vcelku bezproblémové odklepnutí českého NPO pokrytecké. Nutnost do poloviny příštího roku lépe ošetřit střet zájmů je podmínka, za kterou by se nemusela stydět ani slavná obutá-neobutá královna Koloběžka. O střetu zájmů se totiž EU s Andrejem Babišem – personifikace je na místě, protože právě v osobě českého premiéra tkví problém – dohaduje už několik let. Během nich přilétly ze Strakovy akademie na hlavy evropských institucí jen urážky a odmítavá gesta.

Přitom jen povrchní znalec české politiky a trendů, které v ní panují, může sázet na to, že v červnu 2022 Andrej Babiš ani ANO už na českou legislativu nebudou mít vliv. Pikantní pak je, že pokud by se do vyřčeného termínu nic nezměnilo, peníze zaslané do Česka bude potřeba vrátit. A jelikož se některé jistě proinvestují, zaplatí je, stejně jako v případě jiných kontroverzních projektů, český daňový poplatník. O EU a její schopnosti spravovat finance si přitom jistě pomyslí jen to nejlepší…

Slouží EU většině občanů – daňových poplatníků –, nebo aktivistickým a hlasitým menšinám?

Odhlédneme-li od specifických dopadů, odkývnutí českého čerpání v kontextu tanečků kolem Polska a Maďarska formuluje také širší otázku: Komu vlastně EU slouží a o jaké skupiny obyvatel chce opírat svou legitimitu? Jde o většinu občanů členských států, v jejichž zájmu je transparentní a racionální využití finančních prostředků? Je totiž třeba mít na paměti, že post-covidový restart EU do značné míry zaplatí daňoví poplatníci hlavně bohatších členských států EU. Nebo snad EU slouží především aktivistickým a hlasitým menšinám?

Jinými slovy, je pro koherenci a normální fungování EU větší problém obsah sexuální výchovy v maďarských školách, respektive reformy polského soudnictví, nebo cynické čachrování s evropskými fondy pod Řípem? Jakkoliv se vyřčená dichotomie může jevit jako manipulativní, v očích běžných voličů nemusí jít o umělý problém. Srozumitelnější a palčivější pro ně bezesporu budou finance a jejich transfery.

Ne tak pro EU. Místy až křečovitou snahou vyjít vstříc požadavkům sebemenší menšiny, v čemž vyniká zejména nadnárodní část evropské integrace, se evropská integrace dostává do legitimizační krize. Žádný politický projekt, ať už stát či mezinárodní organizace, totiž nemůže dlouhodobě uspokojivě fungovat, pokud nemá podporu a zájem většiny. A tu stále představuje spíše daňový poplatník z konformního mainstreamu než nějaký organizátor queer festivalu.

---