Konečně je tu vláda pro lidi, konečně se budeme mít dobře. Velké slevy na dopravném, někde dokonce MHD úplně zdarma. Přidáno dostanou důchodci i státní zaměstnanci. Jsou tu státní půjčky na bydlení pro mladé, k tomu erár dokonce zvažuje i výstavbu vlastních bytů s regulovaným nájemným a tak by se dalo pokračovat. Ale dost ironie. Ačkoli všechna tato opatření nejde házet do jednoho pytle, u většiny z nich můžeme vysledovat podobnou mentalitu: Stát – respektive současná vláda – se tu čím dál víc prezentuje jako velký pečovatel, zaopatřovatel a především přerozdělovatel. A své příjemce si pochopitelně zavazuje, byť to mnohým z nich nedochází. Nemluvě o tom drobném detailu, že to, co dostávají, jsou vlastně jejich peníze.

Nejde mi o nějaké salónní vzývání „pickwickovského“ kapitalismu, ultraliberální ekonomiky či společnosti bez jakýchkoli zásahů státu. Realita 21. století je samozřejmě jinde. To ovšem neznamená, že bychom měli slepě přijímat další a další pronikání státu do našich životů. Stát má být hlavně dobrým hospodářem (což ale není, vzhledem k 40miliardovému schodku státního rozpočtu v době ekonomického růstu). Má být rozhodčím při nastavování pravidel, vymahatelem jejich dodržování a pomocníkem těm, kteří si pomoct nedokáží. Současný trend je ale jiný – kromě posedlostí evidencí a kontrolami všeho možného (o tom ale jindy) se vláda snaží stále více dirigovat, regulovat, ovlivňovat – a zavazovat si tak vybrané skupiny voličů. Místo toho, aby provedla takové systémové změny, které by usnadnily chod každodenních věcí.

Místo přemrštěných 75procentních slev na vlaky a autobusy pro studenty a důchodce, ze kterých se ve finále stane dotace soukromým dopravcům, by se měly nalít peníze do nevyhovující infrastruktury. Ale koleje ani vagony k volbám nechodí, že ano…

Jen v rychlosti: Zvyšování důchodů – proč ne, zvlášť u těch nejnižších, spolu s tím ale musí být provedena penzijní reforma, se kterou se za posledních pět let, kdy je nynější vládní garnitura u moci, prakticky nepohnulo. U státních zaměstnanců je to podobně. Jsou profese, které si to bez diskuze zaslouží, například učitelé, plošné navýšení ale není ničím jiným než podbízivým rozhazováním peněz. Stačí jen připomenout, že růst platů ve státní sféře je vyšší než u mezd v soukromém sektoru.

Úplně na hlavu postavené jsou pak obří slevy jízdného či dokonce cestování zdarma. Pokud si to ze svých pokladen zavedou nějaká menší města, jsou to jejich peníze a jejich věc. Ale třeba v Praze, kde je cestování s ročním kuponem vzhledem k husté a nákladné síti už teď velmi levné, by to byl ale bezbřehý a nezodpovědný populismus. Přemrštěné jsou i nově zaváděné 75procentní slevy na vlaky a autobusy pro studenty a důchodce, ze kterých se ve finále mimochodem stane dotace soukromým dopravcům. Místo toho by se měly nalít peníze do nevyhovující infrastruktury. Ale koleje ani vagony k volbám nechodí, že ano…

Vláda chce závislé voliče

A neposlední řadě je tu bydlení, kde se zavádějí komplikovaná nesystémová opatření typu úvěrů pro mladé rodiny, místo aby se dokončením metropolitních plánů a novelou stavebního zákona ulehčila výstavba (a aby se moc neutahovaly šrouby u hypoték, což je ale v gesci ČNB). Pokud se obce rozhodnout stavět a provozovat nějaké vlastní byty pro sociálně slabé, proč ne. Proč se ale do role stavitele chce cpát stát?

Vláda si většinou těchto kroků lidi (a firmy napojené na státní toky) nejen kupuje, ale také si je čím dál víc zavazuje a činí je závislými. Málokterý politik je navíc natolik odvážný, aby všechny ty slevy rušil, takže většinou jde o nevratná opatření. Jsou s nimi spojeny další náklady a byrokracie, což zároveň moc státu dál a dál posiluje. S jistou nadsázkou by se tento trend dal popsat jedním (ne)slavným citátem: Vše ve státě, nic proti státu, nic mimo stát. To, že takto někteří lidé ze státu vysají zpět alespoň část svých daní, je bohužel jen malou a krátkozrakou náplastí. Na hodně voličů to ale zabírá, bohužel.

---