Proč se nám texty a projevy pocházející z Evropské unie často zdají být podivně vzdálené? Proč se tolik spoléhají na fráze a obecná klišé? Žádná reforma, kampaň ani směrnice to nespraví. Je to vlastnost, která vyplývá z podstaty evropské integrace. Kombinace velmi vysokých cílů a absence společné historické zkušenosti, na jejímž základě by se daly prosadit, nutně vede k nekonečnému pátrání po „společných evropských hodnotách“ a po „vybudování nové evropské identity“, hojně zastoupeného takřka v každém unijním materiálu.

Unii schází rozměr politického společenství, a tak tu ani nemůže probíhat skutečná politická debata. EU zahrnuje řadu samostatných států, které nesdílejí ani historickou paměť, ani kulturní prostor. Protože pokusy o zavedení nějakého společného jazyka jsou čistě teoretické a nikdy neměly naději na úspěch, zbývá Unii jediná možnost: používat minimální společný základ a mnohokrát překládaný jazyk oproštěný od jakéhokoli kulturního obsahu, od všech souvislostí a odkazů – jazyk zbavený patiny, která mu v každé kultuře dává jinou příchuť. Jinými slovy, jediným východiskem Evropské unie je jazyk nestranných technokratů.

Politický systém sui generis

Politika nemůže existovat bez veřejné komunikace. Demokracie odumře, pokud z ní odstraníme její evolučně nejstarší součást – tržiště odlišných názorů, které soupeří o souhlas politického společenství. Politika je neoddělitelná od konfliktu, který se za všech okolností musí podrobovat pravidlům hry, jinak je však nelítostný a krutý. Právě tento střet skýtá naději na maximalizaci lidské svobody.

Evropská unie nic podobného nenabízí, je totiž bytostně konsensuální. Hlavní evropské síly se vždy shodovaly na podstatných otázkách, a do čela unijních institucí se podle nejrůznějších klíčů zastřeně dostávali kompromisní, složitě vyjednaní kandidáti. A pokud se podíváme na projevy představitelů obou největších evropských frakcí, lidovců a socialistů, nalezneme v podstatě stejná klíčová slova. Francouzka Simone Veilová, první předsedkyně Evropského parlamentu, ve svém inauguračním projevu zdůraznila, že bude usilovat o soudržnost různých politických sil, která parlamentu zajistí relevanci. Byla by prý „chyba, pokud by se parlament zvrhnul v prostor soupeření a nesouhlasu“. Konzervativec i klasický liberál nutně zpozorní: Jak může existovat parlament bez konfliktu? Co tedy bude dělat? Ovšem, taková míra konsensuality by byla naprosto v pořádku, kdyby EU zůstala čistě mezinárodní organizací, ale tak to není. Minimálně od konce 80. let pracuje na tom, aby se stala superstátem, přebírá kompetence národních států a podstatně tím zasahuje do životů Evropanů.

Politický diskurs je jazyk přesvědčování. Politici se snaží přesvědčit lid, že jejich vize je správná. Toto je v Evropské unii možné jen do zanedbatelné míry. Nejde přitom zdaleka jen o technikálie, jako je artikulace požadavků a celkový vztah mezi politickou nabídkou a poptávkou – jde o samotnou evoluci národa coby politického společenství s vlastní historickou pamětí, zkušenostmi, modely jednání a důvěrou v politickou třídu. Funkční politická komunikace je podmínkou toho, aby lidé považovali stát za svůj, aby za něj nesli svůj díl odpovědnosti. To v současné EU není možné vůbec. Pokud je tradiční charakteristikou politického diskursu to, že se obrací na nepřítomného posluchače, tj. spíše na masová média než na konkrétního člověka, v Evropě se z logiky věci neobrací na nikoho a vyznívá do ztracena.

Deficit demokratický i komunikační

Existují dvě hlavní fáze vývoje evropské politické debaty. První se shoduje s krystalizací a rozšiřováním Evropských společenství do 70. a 80. let 20. století, druhá nastává se založením současné Evropské unie v první polovině 90. let a pokračuje dodnes. V 70. a 80. letech se debata o evropské identitě zcela jasně obracela ven, směrem do mezinárodního systému. Evropská společenství sama sebe vnímala jako unikátní prostor ve světové politice, konkurující zavedeným mocnostem. Spadá sem vydání Deklarace evropské identity (1973), kde se píše: „Devítka je přesvědčena, že její partnerství prospěje celému mezinárodnímu společenství, neboť ustanoví ekvilibrium založené na spolupráci všech zemí…“¹

V 90. letech se situace mění. Poté, co si EU odhlasovala vlastní vlajku a hymnu, jako by ustrnula a začala introspektivně řešit vlastní podstatu, zejména ve vztahu k budování demokratického systému a k problémům s legitimitou. Tato fáze přirozeně souvisí i s érou vleklých krizí (šokové východní rozšíření, vnitřní krize eurozóny atd.). Snaha vyrovnat se mocnostem proto ustupuje do pozadí a nastává dlouhé období nejistoty, spekulací a snahy dobrat se alespoň vágních definic evropských kořenů, unikátních evropských hodnot a cílů evropské integrace. Objevují se otázky jako: Co je Evropa? Jaké jsou její vnitřní hodnoty? Jak je co nejlépe vyjádřit politicky? Tato éra nejistoty trvá dodnes.

Co je největší riziko politické komunikace v dnešní západní civilizaci? Je to patrně stále znatelnější neodpovědnost následovaná populistickým politickým marketingem. Západ oslabuje infantilizace, attention economy, sociální bubliny, komnaty ozvěn a z nich vyplývající polarizace. S těmito problémy se však na úrovni EU paradoxně vůbec nesetkáme! Její problém je přesně opačný – technokracie, determinismus a prázdné fráze vyplývající z absence politiky. Síly, které v EU dlouhodobě disponují efektivní většinou, nemusejí své pravdy obhajovat. Krize evropské integrace je přímo spojena s krizí komunikace. Čím jasnější je hegemonie evropského main­streamu, čím urputněji se Evropská unie ujišťuje o své výjimečnosti a konečnosti, tím prázdnější a vyčerpanější je jazyk, kterým se portrétuje.²

Poté, co si EU v 90. letech odhlasovala vlastní vlajku a hymnu, ustrnula a začala řešit vlastní podstatu. Tato fáze přirozeně souvisí i s érou vleklých krizí. Nastává dlouhé období nejistoty a snahy dobrat se evropských kořenů a unikátních evropských hodnot. Tato éra nejistoty trvá dodnes.

Jednotný evropský akt (1986), vznik společného trhu a především Maastrichtská smlouva (1992) odstartovaly současnou fázi evropské integrace, v níž EU cíleně směřuje ke stále hlubší integraci hospodářské i politické. Mění se status evropských institucí a rozdělení kompetencí mezi Unií a členskými státy, které mají podstatný vliv na fungování evropské politiky. Přechod od mezinárodní organizace k svého druhu superstátu byl z mnoha hledisek úspěšný bezprecedentní krok, který si zasluhuje odbornou pozornost. Byla to však také změna, která v Evropě problematizovala roli státu a legitimitu jeho institucí. Během devadesátých let 20. století proto zesiluje debata o „demokratickém deficitu“. Evropská komise však nezpomalila, naopak si v Lisabonské strategii (2000) stanovila závazek stát se „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa“, což si vyžádalo další tlak na harmonizaci politik. Problémy však nikam nezmizely, naopak se zvýraznily s příchodem ekonomické krize kolem roku 2008, kdy už bylo jasné, že se Lisabonskou strategii nepodaří naplnit. Krize pak plynule přešla v krizi dluhovou a následně migrační a bezpečnostní a nakonec se spolu s brexitem obloukem vrátila zpět k nedořešeným základům evropské legitimity a kompetencí, takže v podstatě trvá dodnes. A právě tyto vratké základy EU mají největší vliv na její komunikaci.

Texty pocházející z EU často vnímáme jako složité, a dokonce i používání národních jazyků v kontextu EU vykazuje specifické, nepříliš přívětivé rysy: převládá úřední styl a akronymy, složitá pravidla a občas i zavlečení některého obecného slova do evropského žargonu, kde získá naprosto specifický význam, který omezuje jeho používání v jiných kontextech.³ Souvětí bobtnají a prodlužují se, překladatelé musejí ponechávat jednotlivé věty na neobvyklých místech a rezignují na skutečný překlad opakujících se frází. Nejvíce je to přirozeně patrné na právních textech (normy, doporučení, stanoviska), kde roste délka vět, počet vět v souvětí, zastoupení krkolomných větných konstrukcí nebo složitých termínů.⁴

Problémy s jazykem evropské politiky jsou systémové a vyplývají z podstaty budování nadnárodního technokratického impéria. Málokdo si totiž dokáže představit, jak mimořádný a komplexní systém Evropská unie je, a to i z lingvistické perspektivy. Není to tak, že by se Evropská unie otevřeně snažila komunikovat nepřehledně, její snahy otevírat se a neustále zjednodušovat své texty jsou nepopiratelné. Z principu ale nemůže uspět vzhledem k tomu, jaký úkol si předsevzala.

Od podobenství k frázím a klišé

Samostatnou kapitolou evropského politického diskursu je fenomén metafor. Metafora je silná řečnická zbraň, protože dokáže přitáhnout pozornost a zdůraznit palčivost politického tématu. Pro politika se tak stává zkratkou do médií, a tedy k pozornosti voliče. Volič zase často uvažuje v metaforách, aby si udělal pořádek v měnící se realitě. Čím je EU složitější, tím víc přijde vhod výstižnější metafora (Společný evropský dům, Evropský chrám a jeho tři pilíře, dvourychlostní Evropa…), neboť Unie pro většinu lidí zůstává jakousi vzdálenou, mýty a předsudky zahalenou Laputou, kterou nikdo nikdy nespatřil vcelku.

Metafory v komunikaci jednotlivých evropských národů odhalují zásadní rozdíly, které kdysi předznamenaly současné krize. V 90. letech bylo třeba naprosto běžné portrétovat jednotlivé členy EU jako členy jedné domácnosti (metaforický rámec „EU je jedna rodina“), ale ještě častější bylo hovořit o Francii a Německu, dvou nejvíce motivovaných proponentech evropské integrace, jako o páru (s jasnými implikacemi: oba jsou odpovědní za ostatní, a má-li společenství přetrvat, musejí mít harmonický vztah). Zajímavou dynamiku do této konstrukce vnáší společná měna euro, často představovaná jako potomek, který z německo-francouzského partnerství vzešel.⁵ Britská média ovšem brzy nato přišla s metaforou rozvodu, tentokrát Británie a kontinentu. Metaforických rámců bylo samozřejmě víc, velmi častý byl např. ten rámec, že EU je organismus stižený chorobou (demokratickou krizí), kterou je třeba co nejdříve vyléčit vhodnými léky (reformami), aby nezemřel. Podobná choroba už dokonce v minulosti získala konkrétní jméno, euroskleróza.

Klíčové role metafor v evropské politice si všimla i Margaret Thatcherová, jež ve svých pamětech píše: „V debatě se používala zavádějící přirovnání jako například ‚Evropský vlak, který už už vyjíždí ze stanice‘… Pokud tento vlak jede špatným směrem, je snad lepší v něm vůbec nesedět…“ Tehdy populární metafora vlaku vyjadřovala britské obavy, že chladnějším přístupem ke zrychlující se integraci něco propásnou. Dnes lze najít řadu analogií: Češi například často říkají, že „spadnou z kola, pokud přestanou šlapat“ nebo že budou v Evropě „příbuzní druhé kategorie, pokud s ostatními nebudou sedět u jednoho stolu“, tj. pokud se nestanou členy eurozóny. Thatcherová ovšem pochopila, že hrátky s metaforami nejsou nevinné: „Každý, kdo vyjednává s Evropskou unií, by si měl dávat pozor na metafory. My v Británii jsme měli sklon nepovažovat je za důležité… tvrdě jsme se poučili, že přitakání očividně prázdnému zobecnění nebo vágně vyjádřenému cíli bylo později považováno za závazek účastnit se politických struktur, které odporovaly našim zájmům.“

Problém nastává i tehdy, pokud metafora nevede ke skutečné politické akci, ale naopak ztratí svůj význam a stane se z ní prázdná fráze. I to se v Evropské unii, která často a ráda hledí vstříc světlým zítřkům, děje více než pravidelně. Spoléhání na klišé a fráze samozřejmě není novinkou naší doby a ani na ně nemá patent Evropská unie. Vždyť dopisy a oznámení, které občan dostává od českého státu, nejsou o moc kvalitnější než evropské dokumenty. EU však k tomuto problému přispívá svou podstatou: zatímco úřednickou češtinu můžeme pomalu vymýtit, jako se to postupně daří u jazyků v Británii, Dánsku, Finsku a jinde, u eurospeaku by to byl téměř marný úkol. Eurospeak je jazyk žádostí o granty, projektových dokumentací, průběžných a závěrečných zpráv a podobných útvarů, které se píšou buď s tím, že je nikdo nebude číst, anebo že stačí, aby obsahovaly správnou sadu klíčových slov.

Evropa a konec dějin

Synergie technokracie a levicového liberalismu v Evropské unii vedla k hlubokému přesvědčení o vlastní výjimečnosti, o předurčené roli v lidských dějinách. Nejde o nic menšího než o domnělý konec dějin. Počátky moderní evropské spolupráce se datují do raně poválečné Evropy, kdy evropské státy vstávaly z trosek a přemýšlely, jak něčemu podobnému jednou provždy zamezit, zatímco její aktuální podoba je produktem optimistické éry „konce dějin“ na přelomu 80. a 90. let 20. století. Obě přelomová období měla zásadní vliv na to, jak se Unie vnímá a jakým jazykem utváří svůj obraz.

Evropský mainstream se považuje za zosobnění evropské demokracie; všechny ostatní cesty domněle vedou zpět do Osvětimi. Postmaastrichtská EU je prý také vrcholem boje za progresivní hodnoty čili jakési finále osvícenství, což opakuje např. nedávný předseda Evropského parlamentu Martin Schulz. Opozice „stále užší unii“ je podle této logiky „antievropská“ a její kořeny analogicky antiosvícenské. Tato ahistorická konstrukce ukazuje, jak lákavé je ohýbání dějin ve službách ideologie.

Unijní politický diskurs má obecně sklon k argumentaci předurčenou cestou a unikátní rolí EU v lidských dějinách. Příkladů predeterminace v evropském osudu je bezpočet. Bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer je např. přesvědčen, že Evropa kráčí „kupředu, směrem k dokončení evropské integrace, neboť každý krok zpět, či snad jen zastavení a spokojenost nad tím, čeho jsme už dosáhli, by si od všech členských států Evropské unie – i od těch, kdo o členství teprve usilují – vyžádalo fatální cenu“. Stejní lidé se také v neposlední řadě ztotožňují s tím, že je třeba přestat vykládat svět a začít jej měnit. Viz výzvy, že při budování společné Evropy „neexistují problémy při poznávání, ale při realizování“ (bývalý spolkový prezident Roman Herzog), nebo za „nový evropský narativ“, díky němuž by si Evropané uvědomili smysl Evropské ústavy (bývalý předseda EK Manuel Barroso). Přesvědčení o dějinném poslání se dobře ukazuje třeba při procházce Muzeem evropských dějin v Bruselu, v jehož pojetí Evropská unie představuje vyvrcholení bojů za svobodu člověka v 18. a 19. století, jakákoli opozice je jen dočasná, všichni to nakonec pochopí a zavládne všeobecné štěstí.

Děláme to pro Evropu

Evropská unie hovoří složitě, technokraticky, ve frázích a vyčpělých metaforách, anebo pomocí metafor buduje nový svět, kterému málokdo rozumí. Svou složitost a neuchopitelnost násobí nejen svou multikulturní podstatou, ale i tím, že se s každou novou zakládací smlouvou a každým milníkem v primárním právu znovu a znovu vymýšlí od bodu nula, takže je vlastně neustále na začátku a nestíhá v myslích svých občanů pořádně zakořenit.

Co si počít s jazykem společenství, které politickým společenstvím (prozatím) být nemůže? EU se musí vrátit k otázkám, o kterých dlouhodobě předstírá, že jsou vyřešené. Teprve pak může nechat přirozeně vzniknout – nikoli v horizontu pouhých několika let aktivně budovat – politické společenství. Může to trvat stovky let, může i nemusí se to podařit. Evropané by chtěli měnit svět, ale mnozí z nich začínají od konce. Musejí se znovu naučit čekat. Nedávné krize ještě více zdůraznily fakt, že EU se nesmí nadále spokojit s malováním ideálních cílů, pokud současně nevyřeší otázku své legitimity.

To, že něco děláme abstraktně „pro Evropu“ nebo „ve jménu Evropy“, není novinka. Dnes se toho nicméně koná nebývale mnoho a rychle, bez ohledu na zpětnou vazbu a bez jakékoli pochybnosti, že Evropská unie ve své současné podobě musí být vrcholem lidských dějin. To se odráží i v diskursu nejvyšších představitelů EU, kteří se z historie snaží vydolovat společné evropské hodnoty. To, co příznivci konceptu stále užší unie představují jako specifickou evropskou kulturu, je nicméně tak obecné, že by se to dalo vztáhnout na celý Západ, od Spojených států po Nový Zéland. Je nanejvýš nešťastné, že Evropská unie z různých důvodů postrádá skutečnou opozici, která by tak pyšné tesání do kamene rozporovala a napravovala.

Máme vykládat svět, nebo jej měnit? Přimlouvám se za to, abychom se soustředili spíš na poznání. Ani generace studentských vůdců – dnešních seniorních eurokratů, ani generace současná nejsou vyvolené, nikdo je nevyvázal z odpovědnosti za náš osud. Otázky jako „co je Evropa“ a „co jsou evropské hodnoty“ jsou v podstatě zbytečné. Kdyby Evropská unie zůstala hospodářským prostorem sdružujícím rozmanité členy, vůbec by svou komplikovanou identitu nemusela řešit. Potíže přineslo až vlamování do politické roviny, které se nestíhá etablovat v myslích Evropanů. Za evropské krize tedy může pýcha. Výsledkem není vybudování evropského lidu, ale spíše všeobecná únava.

Krize nicméně poněkud zastřely nesporné výhody, kterých Evropská unie dosáhla. Unie přinesla nebývalé možnosti spolupráce a koordinace mezinárodních projektů. Má být na co hrdá. Většina evropských aktérů nedokázala ke krizím přistoupit s pokorou, uchopit je jako příležitost k inventuře toho, co je na kontinentální úrovni schopno reálně fungovat a co je jen idealistické přání. Važme si Evropské unie za to, čeho dosáhla, ale snažme se ji vrátit na zem z oblastí, kam nepatří. Politický diskurs a způsob komunikace odhalující tragickou absenci politiky nám při tom mohou být užitečným vodítkem.

Tento článek najdete v časopise Kontexty.

1    Evropská společenství (1973): Declaration on European Identity, Bulletin of the European Communities, December 1973, 12: 118–122.

2    Ceretta, Manuela – Curli, Barbara (Eds., 2017): Discourses and counter-discourses on Europe from the Enlightenment to the EU, Milton Park, Abingdon, Oxon; New York, NY: Routledge.

3    Dollerup, Cay (2001): Complexities of EU language work, Perspectives: Studies in Translatogy 9: 271–292.

4    Piehl, Aino (2006): The Influence of ED Legislation on Finnish Legal Discourse, in: Gotti, M. – Giannoni, D. S. (Eds.): New Trends in Specialized Discourse Analysis / Linguistic Insights. Studies in Language and Communication, Vol. 44. Bern: Peter Lang.

5    Musolff, Andreas (2004): Metaphor and political discourse: analogical reasoning in debates, Houndmills: Palgrave Macmillan.

---