Historie nás učí, že Česká republika si nemůže dovolit stát ve světě osamocena a že výzvy 21. století nemůže zvládnout bez transatlantické spolupráce. Přesto se objevují různé náměty na změnu přístupu vůči USA, ať už od českých, nebo od evropských politiků. Pro obranu spojenectví s Amerikou možná není nejlepší doba, zvlášť poté, co prezident Trump zradil Kurdy a zasel tak další nedůvěru mezi své spojence. Populisté se této události chytře chopili ve snaze otočit směr české zahraniční politiky. Hledat jinou bezpečnostní alternativu je ale slepá cesta. Česko se pevné transatlantické vazby nesmí vzdát.

Pomoc Ameriky jsme potřebovali už při založení Československa, na což se dnes často zapomíná. Vznikla by snad první republika bez vlivu Spojených států? Tomáš Garrigue Masaryk tehdy dokázal přesvědčit zapáleného idealistu Woodrowa Wilsona, že Češi a Slováci mají právo narýsovat nové hranice do srdce Evropy. Když jsme se pak po období dvou totalit vymanili ze sovětského impéria, byly to opět Spojené státy, kdo nesl největší zásluhu za porážce „říše zla“. Nejpozději po intervenci Sovětů v Pobaltí bylo každému jasné, že bezpečnost České republiky musí být založena na západní kolektivní obraně v rámci Severoatlantické aliance. USA tím Česku pomohly nastolit dosud nejbezpečnější éru v naší historii.

Část Čechů vždy vzhlížela k Rusku jako k jakémusi zachránci slovanských národů. Od Rakouska-Uherska byla nemalá část obyvatel přesvědčena, že naše existence bude nejlépe zajištěna pod patronátem velkého slovanského bratra. Tento omyl přes veškerou historickou zkušenost provází českou debatu dodnes. V ruském pojetí chránit Slovany vždy znamenalo ovládat je. Vždy bylo imperiální velmocí a s touto politikou nikdy nepřestalo. Rozpínavá politika Ruska, kterou v 17. století krásně popsal carský ministr zahraničí Ordin-Naščokin jako „Rozšiřovat stát ve všech směrech, toto je úkolem ministerstva zahraničí,“ se přes několik století prakticky nezměnila. Zkušenosti, jako jsou intervence v Gruzii a na Ukrajině, by nás měly přesvědčit, že Rusko nemá hrát alternativu vůči NATO ani ke Spojeným státům.

Čína bude hrát roli největšího vyzyvatele západní civilizace, a ta tuto soutěž může ustát jedině v partnerství s Amerikou.

Dalším pokusem o odklon od Atlantiku je scénář evropské bezpečnostní samostatnosti, který pokládám za stejně iracionální. Ať se nám to líbí nebo ne, možnosti USA a EU jsou z hlediska bezpečnosti nesrovnatelné. Myšlenka společné evropské armády bez transatlantické vazby, to jsou hrátky s ohněm. Německo jakožto nejmocnější evropský stát dlouhodobě ukazuje, že do zbrojení nehodlá více investovat. K tomu je tu koketování Emmanuela Macrona s Ruskem. Ještě větší mráz po zádech vyvolává posilování Číny. Většina totalit postupně odpadla, ale čínská diktatura, kde je člověk sledován na každém kroku a o lidské důstojnosti není možné říct ani zmínku, předbíhá Spojené státy. Čína bude hrát roli největšího vyzyvatele západní civilizace, a ta tuto soutěž může ustát jedině v partnerství s Amerikou. Ten, kdo pochybuje o smyslu americké přítomnosti v Evropě, by se měl podívat, jak si Evropa vedla v době americké izolace a jak si vede dnes pod záštitou NATO. Jestli mám najít na Trumpově stažení ze Sýrie najít něco pozitivního, tak je to právě ukázka, co se stane, když se Amerika vzdálí.

USA pro nás mají obrovskou hodnotu také jako garant principů liberální společnosti. V demokratickém světě dnes řádí ideologie snažící se od základu přebudovat společnost a odmítnout hodnoty, díky kterým Západ v novodobých dějinách získal svou dominanci. Pokud má někdo vyhrát boj s perverzním progresivismem, tak jsou to právě USA. Od vyhlášení nezávislosti byla Amerika postavena na hodnotách svobody. Principy, jež nám dnes přijdou naprosto samozřejmé, vložili do své ústavy otcové zakladatelé. Když v Evropě z většiny vládli absolutističtí monarchové, Amerika jako první vytvořila funkční stát pro občany. Nikdy zde nezavládla žádná totalita podobná nacismu nebo komunismu a nedemokratické síly nedosáhly na nejvyšší patra politiky. Může se zdát, že dnešní USA jsou obětí dekadentního myšlení (zelené šílenství, genderismus, feminismus), s těmito výzvami se ale může vypořádat jen a pouze otevřená demokratická společnost, kterou spoludefinovaly Spojené státy.

Oblíbenost Ameriky dnes mezi Čechy není nejvyšší. Zatímco v roce 2014 vyjádřilo podporu USA 60 % respondentů, letos to bylo pouze 41 %. Podpora Ruska, ač stále nižší, pomalu roste. Česká diplomacie se spolu s evropskými partnery musí snažit o to, aby Spojené státy neopustily evropský prostor a nestáhly se do izolace. V tom případě by nám hrozilo obrovské nebezpečí. Musíme ale začít sami u sebe. Levicové vlády ani v době ekonomického růstu nejsou schopny zajistit nutná 2 % HDP na obranu, což ukazuje na nezodpovědnost České republiky. Naše země proto znovu potřebuje pravicovou vládu s proatlantickým přístupem, protože jde skutečně o hodně.

---