Nemůžeme se divit, že se většina našich evropských partnerů nehrne do toho, aby nás jednoznačně podpořila. Můžeme si za to sami. Česko si už několik let buduje image země, které se nedá věřit.

Málokomu utekla těžko uvěřitelná zpráva o tom, jak Andrej Babiš krátce před vrbětickou kauzou několika nešikovnými zásahy připravil Česko o desítky či stovky tisíc covidových vakcín, na které jsme si mohli sáhnout díky svému členství v Evropské unii. Okolnosti toho, jak a proč český premiér „prokaučoval“ možnost napravit loňské selhání při objednávání vakcín, jsou už popsány a vysvětleny jinde. I kdyby Česko získalo jen desítky tisíc vakcín, mohlo by navíc proočkovat jedno větší okresní město…

Problém je ale mnohem širší. Česká republika je v unijním prostředí středně velký stát, který potřebuje spojence. To platí o to více, že v Unii už nemáme Spojené království, s nímž česká evropská politika – ať už racionálně, či iracionálně – v řadě věcí souzněla a dokázala se, metaforicky zaobaleno, pod londýnský deštník šikovně schovat. Odchod hlavní protiváhy francouzsko-německého tandemu mocenskou rovnováhu výrazně změnil: k vyvažování ambiciózních a mnohdy tvrdě centralizačních snah především Francie je nyní potřeba budování větších a širších koalic s dalšími státy, protože druhá Británie k mání jednoduše není.

Visegrádské spojenectví, o kterém část středoevropských politiků ráda mluví, britskou váhu nahradit nemůže. I kdyby fungovalo efektivněji a přinášelo výsledky – což se při střízlivém pohledu říct nedá – nestačila by jeho váha početně ani argumentačně: dnešní obsah a směr Visegrádu totiž žádný reálný obsah pro Evropskou unii nepřináší. Širší spojenectví je tedy potřeba aktivně budovat a být pro jejich fungování atraktivní. Což v unijním světě, ale koneckonců v libovolném multilaterálním systému, znamená předvídatelnost, spolehlivost, solidaritu s potřebami partnerů, trpělivost a věcnost.

Babišovo Česko je nepředvídatelné, nespolehlivé a nelze od něj nic dobrého čekat.

Vláda Andreje Babiše nic podobného neumí. Vakcinačním debaklem způsobené vzteklé obviňování portugalského předsednictví či velkých států ze servilnosti, respektive ze sobeckosti je v unijní politice netaktické a nemůže přinést žádné výsledky. Urážením a boucháním do stolu žádné spojence získat nelze, důsledek je přesně opačný. Totéž platí o substanci jednání – výhružky či obviňování nefungují ani v případě větších a zkušenějších hráčů, než je český premiér.

Výše uvedené bohužel zapadá do dlouhodobého profilu Babišovy diplomacie a evropské politiky. Čím se tedy Česko v posledních letech pro své evropské partnery vyznačuje? Jsou to lapsy kolem covidové pandemie, kdy si český premiér neopomněl vždy, když se to hodilo, kopnout do Evropské komise. Dále pokračující skandály kolem koncernu Agrofert. Explicitně a opakovaně vyřčená neochota byť jen symbolicky pomoci ostatním. Absence libovolné pozitivní agendy. A v neposlední řadě postávání s nataženou rukou, vždy když jde o evropské peníze.

Tohle všechno utváří reputaci země, která je nepředvídatelná, nespolehlivá a nelze od ní nic dobrého čekat. Zcela logicky se tak posouvá do izolace. Tu si ale Česko nemůže dovolit ani ekonomicky, ani geopoliticky.

---