Letošní podzim přinesl novou vlnu diskuze o zvládání migrace do Evropské unie. Některé členské státy vyjadřují nespokojenost s prvky migračního paktu schváleného v květnu nebo se dokonce dožadují vynětí z dohody. Jiné země zase podnikají opatření po vlastní ose. Jaké neshody pramení z textu paktu a jak se k migraci staví Polsko pod vedením Donalda Tuska?

Dlouhodobé úsilí členských zemí EU o férovou dohodu a zefektivnění postupů pro zvládání migrace nemělo dlouhého trvání. Ačkoliv byl v květnu letošního roku, i přes protesty například Polska a Maďarska, schválen Pakt o migraci a azylu, aktuální dění ukazuje, že problémových částí je v něm víc než dost. 

V reakci na masivní uprchlické vlny z let 2015 a 2016 pracovaly orgány EU na plánu, jak navázat na dublinská pravidla, a zároveň zlepšit a zrychlit proces žádostí o azyl. Krokem vpřed by tak v novém paktu s účinností od roku 2026 měl být ucelený systém povinného screeningu všech migrantů příchozích na hranice EU resp. těch zachráněných na moři. Zlepšit se má také tzv. return-rate, čili počet odmítnutých žadatelů o azyl, kteří budou reálně navrácení do země původu.

Jedním z klíčových problémů, který v paktu státům vadí je povinná relokace migrantů mezi státy, které nejsou na jižní hranici EU, a tudíž nejsou migračními vlnami zatíženy. EU plánuje až 30 tisíc takových relokací ročně, s čímž mají přirozeně problém tradiční odpůrci přijímání uprchlíků jako je Polsko nebo Maďarsko, ale v poslední době také třeba Nizozemsko. Země mají však také možnost přijetí migrantů odmítnout, a v takovém případě zaplatit 20 tisíc eur za každého nepřijatého uprchlíka. S takovou možností však nesouhlasí země pod náporem migrantů jako Itálie nebo Řecko, jelikož dle nich nedojde k ulehčení krize na jejich území.

Není tak divu, že se členské státy snaží přijít na vlastní neotřelá řešení. Již zmiňovaná Itálie pod vedením Meloniové investovala nemalé prostředky do vybudování dvou detenčních center v Albánii. Ta by fungovala jako záchytné body pro uprchlíky směřující do EU přes Itálii, aby bylo odlehčeno takovým místům jako je Lampedusa. Ve spolupráci s Albánií, ale s italským personálem tak existují centra, kde lze přijmout žadatele o azyl a skrze video a další moderní nástroje posuzovat jejich jednotlivé případy bez toho, aniž by vstoupili na půdu EU. Neúspěšní žadatelé ze zemí, které by byly prohlášeny za bezpečné by tak byli deportování přímo z Albánie. I přes první legální překážky a poplach humanitárních organizací se plán jeví jako proveditelný. Ostatně i šéfka Evropské komise označila italskou cestu za inovativní. Více na sever se mezitím nizozemský kabinet Geerta Wilderse předvedl s plánem, který sám označuje jako nejpřísnější migrační politiku všech dob. Ta počítá i se zlepšením místní return-rate a přísnějšími pravidly pro schválení žádostí o azyl. Nizozemsko se navíc přidává k Maďarsku se záměrem žádat EK o vynětí z povinností migračního paktu, jakkoliv je takový cíl spíše nereálný.

Polský přístup k migračnímu paktu není žádným překvapením. Přestože je Tuskova vláda objektivně přátelštější směrem k Bruselu než předchozí vláda PiS, v otázce migrace je postoj v podstatě bez rozdílu. Hlavním důvodem nesouhlasu s povinnostmi vycházejícími z paktu je fakt, že se v něm vůbec nepočítalo s enormním množstvím válečných uprchlíků z Ukrajiny, které Polsko nezištně přijalo od začátku ruské invaze v únoru 2022. Podle UNHCR jich k letošnímu červnu byl necelý milion. Nelze se tedy divit polské neochotě se podílet na přerozdělování dalších migrantů. 

Odmítavou pozici Polska v souvislosti s řešením migrace ještě umocňují události na hranici s Běloruskem. Tu totiž Rusové používají k vedení hybridní války s Polskem a vlastně celou unií, když tam bez ustání dováží migranty z Asie a Afriky, kteří se poté snaží nelegálně přejít hranice EU a zatěžují polské bezpečnostní složky podél hranice. Tragická událost z konce května navíc ještě v politice i veřejnosti přilila olej do ohně. Tehdy při střetu s migranty, kteří se snažili překonat zátarasy, zemřel mladý polský voják, který byl jedním z nelegálních migrantů pobodán. 

Kombinace ignorování množství ukrajinských uprchlíků a zároveň složité situace s migranty na hranici s Běloruskem přiměla Donalda Tuska k razantnímu kroku. Během října oznámil svůj záměr dočasně zastavit veškeré žádosti o azyl od všech migrantů přicházejících do Polska skrze Bělorusko. I takto důsledný krok však získal oporu u zbytku unijních lídrů a Tusk si tak mohl připsat jedno malé vítězství a zelenou k dalšímu řešení migrační krize. 

V Polsku však mezi veřejností postupně klesá ochota přijímat ukrajinské uprchlíky. Přestože polský kabinet často používá přijetí enormního množství ukrajinských uprchlíků jako argument proti povinnosti přijímat jiné uprchlíky, klesla podpora veřejnosti, ale i některých politiků na nejnižší maximum od počátku ruské invaze. V dnešní době souhlasí s podporou ukrajinských uprchlíků i nadále už jen polovina dotázaných. Do popředí se čím dál častěji dostává také názor, že by Polsko mělo vydávat bojeschopné muže zpět na Ukrajinu.

---