Texty

Rozšiřování EU: mýtus, či realita?

Evropská unie již od summitu v Soluni v červnu 2003 vidí region západního Balkánu jako prioritu pro své eventuální rozšiřování. Skoro o 20 let později ale členem Unie není ani jeden z šesti států, které do tohoto regionu zpravidla řadíme. 

Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Kosovo, Severní Makedonie a Srbsko – šest států západního Balkánu, které čekají před branami Evropské unie. V létě 2022 bylo slavnostně ohlášeno zahájení vyjednávání kapitol s Albánií a Severní Makedonií. Proces však dodnes oficiálně nezačal. Zatím posledním krokem v procesu integrace je udělení kandidátského statusu Bosně a Hercegovině v prosinci 2022. Bosna přitom o členství požádala už v roce 2016. S ohledem na celkový vývoj integrace tohoto regionu nemůžeme předpokládat, že by se jednalo o výrazný krok vpřed. 

Evropské instituce často zdůrazňují, že kámen úrazu spočívá v demokratické tranzici a přenastavení ekonomik těchto kandidátských či potenciálně kandidátských zemí. Země musí projít těžkým řízením, ve kterém jim Evropská unie napomáhá tzv. stabilizačním a asociačním procesem, který byl vytvořen speciálně pro balkánské státy. I přes to se zdá, že i po tolika letech unijní spolupráce nejsou tyto státy schopny splnit kodaňská či konvergenční kritéria. 

Problém č. 1: tranzice zemí

Vnitrostátní problémy zemí západního Balkánu pochopitelně nejsou záležitostí posledních několika let, jde o historické dědictví. V novodobé historii jsou patrné od uzavření Daytonské dohody z roku 1995, která ukončila válku v Bosně a Hercegovině. Politické tenze mezi Srbskem a Bosnou vedou k neustálé politické nestabilitě.

Jedním z Evropskou komisí často zmiňovaných problémů je celková nepřipravenost kandidátských zemí. Státy nevykazují dostatečný progres, příčina tkví v korupčních a nestabilních vládách, které razantnější snahy o změnu blokují. Nejpalčivějším problémem bývá reforma soudnictví, boj proti korupci a organizovanému zločinu, ale i celkové reformy veřejné správy. V roce 2019 Komise zdůraznila, že konkrétně Bosna se musí zlepšit ve 14 prioritních oblastech, než bude moci v integračním procesu postoupit. Fungování koordinačního mechanismu bude pro tento stát dalším testem. Dodnes totiž nebyl prokázán progres v oblasti národního programu pro přijetí právního řádu Evropské unie.

Bilaterální problémy mezi státy západního Balkánu a některými členskými státy EU by formálně integrační proces neměly ovlivnit. V praxi však jednání uvnitř evropských institucí blokují a zpomalují. Samotná EU někdy mění přístupová kritéria podle potřeb a politické situace, nastavení tvrdých podmínek vstupu může signalizovat zvyšující se nedůvěru. 

Problém č. 2: proces integrace

Od začátku ruské invaze mělo být rozšiřování na západním Balkáně jednou z největších priorit v agendě Unie. Narážíme však na několik problémů – Ukrajina a Moldávie získaly kandidátský status v rekordním čase, zatímco vyjednávání s Albánií a Severní Makedonií začala až po letech stagnace a blokací ze strany sousedů – Řecka a Bulharska. 

Samotný fenomén kandidátského statusu je přitom spíše symbolickým gestem před začátkem komplexního přijímacího procesu. Udělení statusu rozhodně neznamená okamžitý start přístupových vyjednávání. Největší ironií je ale nepřipravenost samotné EU. Proces integrace v primárním právu nedoznal takřka žádných změn, a to i přes nové politické a především ekonomické celosvětové výzvy. 

Existují v zásadě dva tábory, do kterých jsou členské státy rozděleny. První z nich preferuje prohlubování integrace stávajících členů, druhý podporuje rozšiřování Unie. V současnosti převládá názor, že by EU neměla přijímat nové státy, dokud nebudou změněna pravidla přístupového procesu. Proces je příliš byrokratický a lpí na formálních procedurách. Členské státy jsou do něj málo zapojovány, proces by navíc měl lépe zvládat implementaci zásad právního státu v kandidátských zemích, stejně tak jako zajistit, že trhy jednotlivých zemí budou připraveny na konkurenceschopnost v rámci jednotného evropského trhu. Unie má již nyní při počtu 27 členských států výrazné problémy a je těžké si představit její fungování, pokud by členů bylo ještě víc. Spuštění jakýchkoliv dalších integračních snah bez vnitřních strukturálních změn by ve finále nemuselo vést ke spokojenosti žádné ze stran.

Problém s procesem integrace mají tedy jak kandidátské země, tak i Unie samotná. Je jisté, že EU nemůže být důležitým mezinárodním aktérem, pokud nedokáže uspokojivě jednat se svými sousedy nebo dokonce s vlastními členskými státy. Proces integrace by měl být méně byrokratický a více politický. Kandidátské země musí být schopny splnit přísnější podmínky, ale zároveň by měly vidět „světlo na konci tunelu“. Vzhledem k tomu, že je to již deset let, co se EU rozšířila o Chorvatsko, a že jsou vyjednávání s kandidátskými státy spíše nehybná, lze říct, že rozšiřování EU je nyní více mýtem než realitou. 

Pokud pravidla procesu nebudou zreformována, Evropská unie nebude připravena na další rozšiřování. Mnoho balkánských zemí zůstane stát před jejími branami, kde budou vystaveny nebezpečnému vlivu těch, kteří se nebudou zdráhat rozšířit zde svůj vliv. 


štítky: #