Ve druhém článku z naší série o rozšiřování NATO rozebereme tři země ucházející se v současnosti o plnoprávné členství v Alianci. Konkrétně se jedná o Bosnu a Hercegovinu, Finsko a Švédsko. 

Obecně musí potenciální členové pro vstup do Aliance splnit pět požadavků: 1. podporovat demokracii a tolerovat rozmanitost, 2. činit kroky směřující k funkčnímu tržnímu hospodářství, 3. mít své vojenské síly pod silnou civilní kontrolou, 4. být dobrým sousedním státem a respektovat suverenitu ostatních zemí, 5. snažit se o kompatibilitu se silami NATO. Kromě toho, musí být státy do Atlantického paktu pozváni na základě konsensu všech jeho stávajících členů. Stačí jediné veto a brány do společenství se opět uzavřou. Při takovém posuzování patří mezi stěžejní faktory výběru především zhodnocení, zda země Alianci posílí a zvýší bezpečnost a stabilitu v euroatlantického prostoru. 

Bosna a Hercegovina

Po rozpadu Jugoslávie otřásla Balkánským poloostrovem etnická čistka brutálních rozměrů. Definovala jej a zanechala jizvu, která dosud není zahojena. Proto dodává členství v NATO a Evropské unii zemím z této oblasti naději lepší budoucnosti. Bosna a Hercegovina je spolu se Srbskem poslední zemí Balkánu, která se ještě do NATO nedostala. Bosna se nicméně již roku 2006 přidala do programu Partnerství pro mír (PfP) a o čtyři roky byla i vyzvána k absolvování Akčního plánu členství, v rámci kterého pracuje na svých reformách za podpory NATO. Během loňského summitu v Madridu se NATO zavázalo ke zvýšení politické a praktické podpory pro posílení odolnosti, a to včetně nového balíčku pro budování obranných kapacit. Reagovalo tak na konflikt na Ukrajině, kdy si společenství znovu připomnělo, proč je jednota Evropy tak důležitým bezpečnostním faktorem.

Členství v Alianci by pro Bosnu a Hercegovinu znamenalo kromě záruky suverenity, mezinárodní spolupráce a bezpečnostní jistoty, také urychlení hospodářského pokroku pomocí vytvoření příznivých pracovních podmínek a zvýšení přímých zahraničních investic. Nedostatek politické vůle a absence výrazných kroků směrem k NATO však členství zatím brání. 

Nejen pro Bosnu, ale i pro Atlantický pakt by bylo přínosné balkánskou zemi mezi členy přivítat. Měl by tak příležitost kontrolovat z bližší perspektivy ruský vliv ve zranitelném regionu, kde se Kreml neštítí užívat politického zastrašování nebo třeba ekonomického nátlaku k vytvoření mezer narušujících celistvost a funkci nezávislého státu. 

Jak slavně poznamenal Winston Churchill: „Balkán produkuje více historie, než je schopen sám vstřebat.“ NATO může být jedním z těch, kteří pomůžou regionu toto břemeno nést. Bez rozšiřování NATO by byla oblast balkánského regionu náchylnější k ruským vlivům a nacionalistickým extremistům. Stabilita oblasti je ale prospěšná i pro celý Západ.

Finsko a Švédsko

Finsko a Švédsko se do minulého roku od členství distancovaly především kvůli tomu, aby zbytečně neprovokovaly Moskvu. Obě země však měly i další důvody. FInsko bylo po celé století autonomní oblastí Ruského carství, nelze však zapomínat ani na zimní válku na přelomu let 1939 a 1940, pokračovací válku mezi lezy 1941 a 1944 a následnou Paasikivi-Kekkonenovu doktrínu, která během studené války definovala Finsko jako neutrální stát. Finsko totiž se Sovětským svazem v roce 1948 uzavřelo Dohodu o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci (FCMA), která fungovala až do roku 1992 a kvůli které Finsko například odmítlo financování z Marshallova plánu. U Švédska přítom šlo spíše o dodržení neutrality jako takové, než o vyložený strach z ruské hrozby.

Jak Finsko, tak i Švédsko se tedy finálně rozhodly vstoupit do Atlantického paktu po ruské invazi na Ukrajinu. Veřejně to oznámily v květnu 2022. NATO je poté pozvalo na summit do Madridu v červnu téhož roku. Rozšíření Aliance 27. září ratifikovaly zákonodárné sbory osmadvaceti členských států, tedy všech s výjimkou Turecka a Maďarska. 

První zmíněný aktér, jehož problematický charakter je již tak sám častým předmětem diskusí, si i nadále klade podmínky pro přijetí obou zemí. Problém má především s ratifikací Švédska. Požaduje například vydání desítek osob podezřelých z terorismu, o nichž se Ankara domnívá, že mají vazby teroristickou organizaci Stranu kurdských pracujících (PKK). Na konci ledna Recep Tayyip Erdoğan varoval Švédsko, že Turecko vůči němu nebude benevolentní, čímž reagoval na protiturecké provokace ve Švédsku, jako byla demonstrace na podporu PKK, pálení Koránu před tureckým velvyslanectvím a posměšné popravy Erdoğanovy podobizny. Přestože švédští představitelé tyto činy netolerance okamžitě veřejně odsoudili a distancovali se od nich, turecký prezident i nadále zůstává neoblomný. Příčina tohoto tvrdohlavého postoje tkví i ve volbách, které zemi čekají a Erdoğanovi se pomocí silných narativů daří mobilizovat obyvatelstvo rozhořčené činy, které se ve Švédsku odehrály, ve svůj prospěch. 

Světlým bodem považovaným za zdroj naděje ve finální přijetí Švédska do Aliance je desetibodové Trilaterální memorandum podepsaným mezi ním, Finskem a Tureckem. Jeho cílem je zajistit konečnou tureckou podporu a sumarizuje kroky vedoucí k ní. Zatímco některé, jako zrušení zbrojního embarga z roku 2019 či posílení protiteroristických ustanovení ve švédské ústavě, již byly splněny, další jsou problematičtější. Švédsko vidí jako problematické především již zmíněné vydání osob spojených s PKK.

Turecko však svým přístupem nezpůsobuje potíže jen skandinávským státům, nýbrž i samo sobě. Neochota vyjít vstříc novým tvářím v NATO jen podporuje již tak silně zažitou představu o Turecku jakožto rušivém elementu. V současnosti je však kvůli ničivému zemětřesení celá problematika odsunuta Ankarou na druhou kolej.

Co se týče Maďarska, tak premiér Viktor Orbán v listopadu minulého roku oznámil, že parlament ratifikuje členství Finska a Švédska pravděpodobně v březnu. Překážkou a možným důvodem couvnutí Budapešti by mohla být jedna z hlavních priorit švédského předsednictví Radě EU, kterou je zásada právního státu. K ratifikaci dodnes nedošlo především kvůli několika odkladům způsobeným „přeplněnou parlamentní agendou“. Ministr zahraničí Peter Szijjarto se také zastal Turecka a jeho přístupu. 

Zatímco Bosna a Hercegovina se touží stát členem již řadu let a být součástí Aliance pro ni znamená vidinu lepší, bezpečnější, stabilnější a ekonomicky i politicky snesitelnější budoucnosti, Finsko a Švédsko, představující téměř opačný případ. Rozhodly se přehodnotit svůj dosavadní distanc a učinit přelomový krok teprve nedávno v souvislosti s Putinovou agresí na Ukrajině. Ukázaly tak, že spojení euroatlantického prostoru je momentálně důležitější než snaha o neutralitu. 

---