Blíží se konec první pětiny jednadvacátého století, a Rusko stále pevně vězí v imperiální mentalitě toho devatenáctého. Za dvě stě let od Vídeňského kongresu se ruské paradigma nepohnulo. Rusko je po staletí ovládáno autokratickými režimy, lišícími se pouze stupněm institucionálního násilí, které po bolševickém převratu na sedmdesát let vystřídala totalita. Vždy se rozvíjelo extenzivně, což je spojeno s direktivním nasazováním lidských a materiálních zdrojů, jež mělo někdy podobu totální mobilizace. Kvantita musí kompenzovat absenci efektivity a přidané hodnoty. Odvěká územní expanze je vnímána jako extenze vlastního těla.

Když se agrese stává existenčním principem, vnější svět je nevyhnutelně považován za nepřátelský a jeho přirozená rezistence je pak zvráceně hodnocena jako útok proti mně samotnému. Je to promítání vlastního paradigmatu do postoje těch druhých. Zdůrazňování nutnosti neustálé obrany proti nepříteli umožňuje odvracet pozornost od vnitřních problémů, dokonce se jejich příčiny hledají právě v subverzivní činnosti nepřátel. Skutečnou sílu ale Rusko dokáže, jako snad to jediné, respektovat. Je schopno se jí i podvolovat. Rusko se vlastním přičiněním ocitalo v izolaci a trvalým se stával paranoidní pocit obležené pevnosti. Všudypřítomná atmosféra blízkosti střetu nutila Rusy k autarkii.

Charakter společnosti formovala odvěká despocie. Lidé bez osobní svobody a odpovědnosti nemohou respektovat nic jiného než vládu pevné ruky. Vyznávají paternalismus a mají sklony věřit v neodvratnost osudu. Při oslabení moci pak propuká anarchie a individualistické kořistnictví. Anomie se projevovala i v době chaotického tápání liberálního experimentu Jelcinovy éry. S Putinem se vrátil princip tradičního samoděržaví. Ruská identita je po staletí petrifikovaná a charakterizují ji neměnné atributy. Rusko nepoznalo instituce individuální svobody a nepodmíněného soukromého vlastnictví. Nikdy tu nevládla neutrální pravidla, závazná pro všechny subjekty. Zákonná práva neexistovala, nebo byla pouze formální. Zákony tudíž neměly vážnost, libovolně je porušovala samotná vláda, běžným zvykem se stávalo jejich vynalézavé obcházení. Lid nevyžadoval obecně platný zákon, nýbrž paternalistickou ochranu.

Monokrat disponuje veškerým majetkem, jeho propůjčení do správy je privilegiem, které může být kdykoliv odňato. Soukromé vlastnictví bylo v podstatě považováno za asociální jev, příčilo se kolektivistické mentalitě tradiční rolnické občiny. Tváří tvář hrozbě socialistické revoluce chtěl ruský předseda vlády Stolypin na poslední chvíli zachránit samoděržaví privatizací zemědělské půdy. Měla se vytvořit venkovská konzervativní obranná hráz proti bolševismu. Reformní úmysl zhatila jednak válka, ale především zakořeněný kolektivismus ruského rolnictva.

Zachránit duši světa

Liberální smýšlení bylo výjimkou i mezi intelektuály. To platí dodnes. Západní konstitutivní etické univerzální normy byly Rusům cizí. Úspěch sledovaného cíle měl za každých okolností prioritu, volba prostředků podléhala pouze kritériu utilitárnosti. Ruská politická praxe se vždy vyznačovala etickým nihilismem. Rusko nikdy nepatřilo a ani nechtělo patřit k západní civilizaci. Ruský duchovní a institucionální antiliberalismus je s ní neslučitelný. Údělem všech sociálních vrstev Ruské říše byla služba samoděržaví. Odměnou měl být i pocit imperiální pýchy. To bylo někdy to jediné, co utlačovanému, v těžkých podmínkách žijícímu ruskému člověku přinášelo hrdost. Za cara i za komunismu. Rusko se sice vůči Západu vždy vymezovalo, avšak zároveň toužilo po jeho uznání. Ještě lepší je ale vzbuzovat strach. Pocit příslušnosti k obávané říši zvyšuje sebevědomí.

Pro ruské myšlení byly formativní mongolské politické ideje, pro ducha a kulturu pravoslavný mesianismus a melancholický, ale přitom zarputilý fatalismus. Dědictví dvousetletého mongolského panství vtisklo Rusům maximu, že s autokratickou mocí je spojeno i vlastnictví veškerého přírodního, materiálního a lidského potenciálu. Ve své ortodoxní formě to znamená i absolutní dispozici, při které nikdo nemá žádná práva. I nejvyšší carští šlechtici sami sebe nazývali otroky. Pravoslavný mesianismus se vymezoval proti dekadentnímu Západu: Rusko má zachránit duši světa. Mesianistická víra v nadřazenost ruské nadindividuální, kolektivní duchovní podstaty nad atomizovaným, empirickým anglosaským obchodním světem však zakrývala i pocit ruské nedostatečnosti vůči vyspělým západním technologiím, které Ruská říše vždy tolik potřebovala pro modernizaci svých armád. Absence individuální svobody a nezávislého soukromého vlastnictví bránila rozvoji svobodného tržního hospodářství a kapitalismu. Lze však předpokládat, že bez mongolské okupace se Rusko mohlo vyvíjet ve větší shodě se Západem. Svědčí o tom i existence novgorodské městské republiky, obchodně spojené s hanzovními městy, než byla dobyta moskevským knížetem Ivanem III. Moskevské knížectví se stalo nositelem mongolského politického odkazu.

Ruská města byla v militarizované zemi většinou pevnostmi s vojenskými posádkami. Nebyla samosprávami nezávislých vlastníků, kde by měšťané mohli kumulovat politicky nepodmíněný majetek ve formě kapitálových statků a dále jej investovat. V těchto městech působili kupci, kterým však mohl car jejich zboží kdykoliv zkonfiskovat, uvalit na něj daň či na cokoliv vyhlásit svůj monopol. Ruská ekonomika byla tudíž dvoufaktorová, výrobní faktor kapitál se nerozvinul. Její základnou byla zemědělská půda a nerostné bohatství, které byly exploatovány někdy až otrockou pracovní silou. Nedostatek vlastního kapitálu je i v současnosti ruským problémem.

Vzhledem k absenci intenzifikačního faktoru kapitálu, a tedy na produktivitě založené tvorby bohatství, se Rusko mohlo rozvíjet pouze kvantitativně a extenzivně, to je územní expanzí. Tím vytvářelo permanentní napětí na svých hraničních územích, žádná hranice nemohla být definitivní. Co však bylo jednou obsazeno, považuje Rus již za věčnou součást své země. Ruské rolnictví prošlo cestou od žďáření, které bylo podobné pastevectví, k trvalému obdělávání. Rolník s půdou srůstá existenčně i emočně a neopouští ji. Tím se ruští rolníci odlišili od kočovných mongolských pastevců.

Rusko v koncertu velmocí

Nástrojem expanze byla Ruskem vždy uctívaná armáda. V éře polních válek mohla dominovat masivním nasazením lidského potenciálu. Petr I. postavil dvakrát tak početnější vojsko, než mělo tehdejší Prusko. V době Vídeňského kongresu mělo ruské pozemní vojsko 800 000 mužů, čímž mu nemohlo Prusko ani Rakousko konkurovat. V roce bolševické revoluce bylo na frontových liniích připraveno čelit německo-rakouské ofenzívě 8 milionů mužů. Rudá armáda v roce 1920 disponovala téměř pěti a půl milióny vojáků, což bylo stejně jako v roce 1941, kdy Hitler napadl Sovětský svaz. Přes obrovské ztráty, dané i tím, že sovětský voják nesměl ustupovat, byly stavy násobně doplňovány a v posledním roce války mělo vojsko 11,4 milionu členů, z toho 4,5 milionu Ukrajinců. Při vzniku Varšavské smlouvy v roce 1955 to bylo 5,8 milionu a v předvečer rozpadu SSSR v roce 1990 ještě 3,4 milionu.

Příčinou trvalého technologického zaostávání za Západem bylo nerozvinuté tržní hospodářství, respektive nerozvinutý kapitalismus. To se dotýkalo i armády. Všechny carské industrializace a modernizace, počínaje vládou Petra I., byly motivovány potřebou zefektivnění armádních struktur, nikoliv snahou o zlepšení života ruských lidí. Petr Veliký byl v roce 1700 v bitvě u Narvy přes velkou početní převahu na hlavu poražen švédským králem Karlem XII. Po tomto válečném fiasku zahájil car rozsáhlou modernizaci armády. Téměř na veškerý obchod zavedl státní monopol. Zásobování vojska, které zajišťovaly státem ovládané manufaktury, mělo naprostou prioritu. Neplnění úkolů se tvrdě trestalo. Do dolů a továren byli nahnáni nevolníci, ti povinně sloužili i v carské armádě. V roce 1718 pak Petr zavedl i daň z mužické duše, která se stala hlavním zdrojem příjmů státu. Petrovy metody o více jak dvě století později inspirovaly Stalinovu brutální industrializaci. Již necelých deset let po zahájení armádní reformy se dostavil velký úspěch. V roce 1709 dosáhl car Petr jednoznačného vítězství v bitvě u Poltavy a Karlovi XII. Narvu oplatil. Švédský král po porážce uprchnul do osmanské Moldávie. Švédsko ztratilo Pobaltí. Panování Petra I. vytvořilo základnu imperiálního rozmachu Ruské říše.

Skutečnou velmocí se ruské impérium stalo po skončení Vídeňského kongresu v roce 1815. Svatou aliancí, spojenectvím Ruska, Rakouska a Pruska, započala i éra paktů euroasijské mocnosti s velmocemi Západu. Jestliže ponapoleonský koncert velmocí měl společnou reakčně-konzervativní ideologickou základnu, tak následující spojenectví, počínaje první světovou válkou, byla již účelovými smlouvami mezi ideologicky rozdílnými systémy. Rusko jako četník Evropy v době po porážce Napoleona nahánělo strach. Avšak obavy před mocí carské říše byly silnější než její skutečný potenciál. Sice potlačila uherskou revoluci, ale technologická zaostalost jí už zanedlouho v Krymské válce připravila ponižující porážku. Byla o to potupnější, že se udála na vlastním území, které postrádalo železniční infrastrukturu, čímž bylo ruské vojsko, tentokrát bez spojenců, logisticky paralyzováno.

Následující reformy shora nemohly pochopitelně fungující kapitalismus zavést. Tržní liberalismus je evoluční proces civilizovaného světa, jehož autokratické, paternalistické Rusko s fatalistickou rezignovaností poddaných nebylo nikdy součástí. Formální zrušení nevolnictví v roce 1861 nestačilo a ani industrializační snahy Sergeje Witteho po další vojenské katastrofě ve střetu s Japonskem, přes některá dílčí pozitiva, celkově nemohly uspět. Stejně tak jako již zmíněné privatizační reformy následujícího premiéra Stolypina. Každé uvolnění znamenalo přímé ohrožení carského autoritářského samoděržaví, což nešlo připustit. Nefunkční carská říše, tentokrát v trojdohodovém spojenectví s civilizačními velmocemi Británií a Francií, se ve světovém konfliktu zhroutila. Poslední ránu jí zasadil bolševický puč. Bylo to v době, kdy třeba Helsinky, Riga či Varšava byly součástí impéria.

Konec impéria

Nejmohutnější a zároveň asi už poslední industriální modernizaci permanentně zaostalého Ruska zahájil koncem dvacátých let minulého století komunistický diktátor a velký obdivovatel Ivana Hrozného Josif Stalin. Inspiroval se násilnými metodami Petra I., které absolutizoval. Rolníky nahnal do sídlišťových komplexů, zaměstnaneckých základen těžkého průmyslu. Rolnický občinový kolektivismus nahradil totální socializací zemědělství. Pro otrockou práci při těžbě surovin vytvořil instituci koncentračních táborů – gulagů. Vysídloval a přesídloval národnostní a etnické skupiny, což ostatně byla tradiční carská politická praxe.

Jestliže cílem Witteho reformy měla být ekonomická nezávislost Ruska, tak zcela izolovaný Stalin musel usilovat o autarkii. Zavrhnul Trockého ideu světové proletářské revoluce, Trockého se zbavil i fyzicky. Paktem Ribbentrop – Molotov z roku 1939 si komunistický diktátor a nacistický vůdce rozdělili mezi sebe východní Evropu. Stalin tedy podle dohody anektoval Lotyšsko, Estonsko, východní Polsko, Bukovinu, Bessarabii a nakonec prakticky celou Litvu. Komunisti obnovovali carskou říši. Všechna tato obsazená území zůstala Sovětskému svazu i po válce. V roce 1945 rovněž získal Podkarpatskou Rus. Stalin napadl i Finsko, které mu podle smlouvy mělo patřit. Finové ale kladli tuhý odpor, takže Rudá armáda obsadila pouze Karelii. Ta Rusku patří dodnes.

Hitler však smlouvu dlouho nerespektoval a na překvapeného Stalina v roce 1941 zaútočil. Tak začala čtyřletá historie Velké vlastenecké války. Stalin nuceně vyměnil pakt s nacisty za spojenectví s civilizačními mocnostmi. Sovětský svaz nesmírným válečným nasazením bez ohledu na lidské a hmotné ztráty, za obrovské materiální podpory Spojených států, nacistickou armádu v mrazivé ruské stepi nakonec udolal. Velká vlastenecká válka se pak stala zdrojem nejenom imperiální, ale hlavně – dříve v mnohonárodnostní dynastické carské říši málo akceptovatelné – národní ruské hrdosti. Zvláště z dnešního pohledu je paradoxní, že téměř dvě pětiny Rudé armády tvořili Ukrajinci. Mesiášský mýtus zachraňování světa, tentokrát před fašismem, je živen do dnešních dnů.

Po válce nastala velká éra světového velmocenského postavení totalitního Ruska. Východní Německo a většina zemí střední Evropy a Balkánu se staly satelity SSSR. Ten vojenským vpádem zlikvidoval revoltu v Maďarsku a pokus o reformu v Československu. Pak se však (jako doposud vždy) projevila tradiční systémová zaostalost. Sovětský svaz prohrál s USA technologickou zbrojní válku a na začátku poslední dekády minulého století se pod tlakem totálního vnitřního dluhu a strukturální nerovnováhy zhroutil. Následně opět došlo k velké redukci impéria, jak i dnes bolestivě reflektuje Putin. Znovu přišlo o Pobaltí a dále o Bělorusko, Moldávii, Gruzii, Arménii, Ázerbájdžán, středoasijské republiky, a co bylo nejtěžší, i o kus srdce říše, Ukrajinu společně s Krymem, který v roce 1954 bez jakéhokoliv politického kontextu formálně daroval Kyjevu rodilý Ukrajinec Chruščov.

Největším ruským problémem je samotné Rusko, zasažené hlubokou sociálně-ekonomickou stagnací, která se začíná projevovat i vnitropoliticky.

Po krátké, Rusku naprosto cizí liberalizační, či lépe anomické epizodě (mnozí Rusové se asi důvodně obávali, že liberalizované, ze svých kořenů vytržené Rusko by se v západním světě rozpustilo) obnovil nový vládce oškubaného impéria Putin samoděržaví, a to s určitými postsovětskými relikty, včetně jednoho dědictví Jelcinovy živelné éry. Absence všemocné centrální moci umožnila již zmíněný nástup individualistického kořistnictví. Rusové mají obavy ze svých sklonů k násilnické anarchii, takže sami vyžadují vládu pevné ruky. Atributy západní tržní civilizace, to je respekt k obecným pravidlům a vlastnictví druhého, nejsou tradicí dostatečně vyvinuty. Za Jelcina došlo k oligarchickému uchvácení obrovských majetků, především surovinových zdrojů a zařízení pro jejich těžbu a primární zpracování – tedy toho nejcennějšího, čím Rusko disponuje.

Putin novou majetkovou strukturu až na výjimky akceptoval, pouze jednoznačně a srozumitelně naznačil, že nové majetkové poměry hodlá zachovat, pakliže budou sloužit jeho politickým a ekonomickým zájmům. Téměř všichni to pochopili. Méně chápavý Chodorkovskij o všechno přišel. Ruští realisté naopak odpradávna vědí, že jsou pouhými správci. Třeba mocný Děripaska devótně prohlásil, že je vždy připraven svůj majetek odevzdat ve prospěch vlasti. Komoditní magnáti patří k nejvyšší vrstvě dvorjanstva Putinova samoděržaví. Západní sankce vůči jejich osobám na tom nemohou nic změnit. Putin obnovil režim carského imperiálního autoritářství, včetně opětovného povolání pravoslavné církve do služeb státní moci. Nijak neskrývá svoji frustraci z rozpadu Sovětského svazu a svůj obdiv ke Stalinovi jako všemocnému imperátorovi. V současném Rusku Stalinův odkaz vymazal ten Leninův.

Je nepochybné, že agresivita Putinovy vlády slaví úspěchy. Rusko bez velkých obav napadlo Gruzii, potom hybridně východní Ukrajinu, obsadilo Krym. Západ reagoval pouze sankcemi, které by však nejraději, pokud by to jen trochu šlo, zrušil. U Italů a Němců to platí stoprocentně. Ti druzí dokonce s Ruskem budují energetické spojenectví. Putinův autoritativní režim má i velkou podporu západních antiliberálních sil. Mnohé z nich ve východní despocii spatřují záchranu před západní dekadencí či před náročností svobodného rozhodování a osobní odpovědnosti.

Mezi slabým Západem a silnou Čínou

Druhé desetiletí jednadvacátého století je ve znamení ruské vojensko-politické ofenzívy. Úspěchy postkomunistického impéria však nejsou důsledkem jeho síly, nýbrž ochablosti a chyb Západu, především Obamovy administrativy. Obama pateticky vytyčil nepřekročitelnou červenou linii pro použití chemických zbraní syrským vládcem a Putinovým spojencem Asadem. Její porušení mělo znamenat těžkou odplatu. Asad to udělal a nic se nestalo, pouze Obama se znemožnil. Rovněž reset vztahů USA s Ruskem považoval normami nezatížený kágébák Putin za směšnou slabost. Rusko tedy mezitím anektovalo Krym, prakticky ovládá východ Ukrajiny, stalo se skutečným vítězem syrského konfliktu.

V blízkovýchodním regionu nyní uplatňuje rozhodující vliv. USA nakonec Sýrii opouštějí, Rusové na svých vojenských základnách zůstávají. Asad, jehož nezměrná brutalita byla roznětkou blízkovýchodní války, je poslušnou loutkou Putina, vděčí mu za záchranu v již bezvýchodné situaci. Putina poslouchá i Erdogan. Egypští generálové, zklamaní z tvrdošíjně vyjadřované iracionální podpory Spojených států demokratickému vítězi voleb Muslimskému bratrstvu, které mimochodem podporuje i islamista Erdogan, navazují s Ruskem ztracený kontakt. Spojené státy už od dob prezidenta Wilsona exportují demokracii. Demokracie a svoboda však nejsou totéž. Rusové maximálně využijí i Trumpovo odstoupení od jaderné smlouvy s Íránem a kooperaci se svým blízkovýchodním protiamerickým spojencem ještě více zintenzivní. Ve vztahu k Izraeli je však Putin opatrně zdrženlivý.

Vyškolováním demoralizovaného, své konstitutivní hodnoty opouštějícího Západu však ruská úspěšnost končí. Nezacelitelnou ránou bude pro Rusko patrně už nezvratná ztráta Ukrajiny. Slovanský třetí Řím přišel nejenom o část svého posvátného území, ale nyní i o ukrajinskou duši. Kyjevská Rus byla kolébkou následnické Ruské říše. Ukrajinské a ruské dějiny jsou provázané, propojení bylo kulturní i mentální. Za Stalina se vztahy silně vyhrotily, diktátor na začátku třicátých let minulého století záměrně způsobil ukrajinský hladomor, při němž zahynuly miliony lidí. Mnozí Ukrajinci po děsivé zkušenosti s komunistickou vládou Němce v úvodu války vítali. Teprve nacistická brutalita vůči „méněcenným národům“ vzbudila tvrdý odpor. Ukrajinští pěšáci a tankisté měli pak velký podíl na zničení Hitlera. Étos Velké vlastenecké války byl Rusům i Ukrajincům společný. Putinovou agresí se ale Ukrajina Rusku asi definitivně odcizila. A to nejenom řeckokatolický západ. Rozklad nastal i v pravoslavné církvi, dosud společné duchovní mesianistické kotvě. A bez přinejmenším ukrajinské loajality nemůže Rusko ani pomýšlet na euroasijskou hegemonii.

Moskva ztrácí pozice na pravoslavném Balkáně. Když v Černé hoře ztroskotal pokus o převrat, stala se země, jinak s mnoha příznivci Putinova režimu, v roce 2017 členem NATO. I tradiční balkánská pravoslavná opora Ruska Srbsko ví, že její budoucnost je chtě nechtě evropská. I v Euroasijském hospodářském svazu, tedy ruské ekonomické vlivové organizaci, jejímž členem je i na Rusku bezpečnostně závislá Arménie, Ruská federace ztrácí pozice. Zdánlivě věrnému běloruskému diktátorovi Lukašenkovi jde hlavně o levnou ropu a plyn. Hraje na všechny strany, dokonce si dovolí drze prohlásit, že Rusko se chová k NATO hystericky nepřátelsky. Jinak se ale bojí ruské agrese, která by ho mohla připravit o moc. Cena ropy a strach jsou zdrojem jeho loajality. Putinovi se vzdaluje i Kazachstán, nejvýznamnější středoasijská země. Investičně tam pronikají Číňané, příkladem může být obrovské železniční překladiště v Chorgosu, zamýšleném uzlu Hedvábné stezky. Do kazachstánského zemědělství chtějí čínské společnosti investovat 2 miliardy dolarů.

Avšak i samotné Rusko čelí přímé ekonomické a migrační expanzi Číny. Přelidněná říše středu sousedí s Dálným východem a téměř neobydlenou, na suroviny bohatou Sibiří, kam už delší dobu asertivní Číňané a jejich investice pronikají. Potenciálním soupeřem Kremlu tedy není postmoderní Západ, ale expandující mocná Čína, která zastává stejný silový princip jako Rusko, čemuž proto Putin velmi dobře rozumí a také se toho bojí. Tady by použití hybridních metod moc nepomohlo. Navenek panuje mezi Moskvou a Pekingem přátelství, což Putin i neustále zdůrazňuje. Ruská federace se stala největším vývozcem ropy do Číny a uzavřela s ní i kontrakt na dodávky zemního plynu za 40 miliard dolarů, to však pro Čínu za velmi výhodných podmínek. Číňané jsou po Evropské unii pro Rusko druhý největší obchodní partner, naopak Čína má minimálně deset významnějších. Čína potřebuje vyspělé technologie, které Rusové nemají. Rusko s Čínou však bude na druhou stranu více sbližovat tlak amerických protiruských sankcí a obavy Číňanů z obchodní války se Spojenými státy.

Čína je mnohem vitálnější než Rusko. Čínské strategické projektování velmocenské budoucnosti kontrastuje s ruskými ad-hoc agresemi. Je však otázkou, zda pro Kreml je větší nebezpečí silná, prosperující Čína, nebo Čína dysfunkční a destabilizovaná. V tom druhém případě by asijskou část Ruska mohla zaplavit emigrantská vlna. A komunistický Peking se nyní ocitá na rozcestí, ne-li ve vlastní reformní pasti. Stále více jej tíží prohlubující se strukturální nerovnováhy. Negativní vývoj v říši středu by mohl otřást nejen Ruskem, ale i celým světem.

Ruská schizofrenie

Největším ruským problémem je však samotné Rusko, zasažené hlubokou sociálně-ekonomickou stagnací, která se začíná projevovat i vnitropoliticky. Tradičně fatalističtí Rusové už dnes od vlády přece jen čekají více. Mnozí žijí na hraně. Paternalistický stát však pro ně nemá alternativu, vlastně stejně tak jako osoba současného vládce. Třetina z nich přímo odmítá tržní reformy a demokracii. Je to paradox, protože demokratický mechanismus umožňuje voličům prosazovat sociální požadavky.

Rusové žijí ve schizofrenii. Podle průzkumů agentury Ipsos se 40 procent Rusů domnívá, že se jejich země vyvíjí dobře, 60 procent si myslí opak. To je celosvětový průměr. Přitom však 53 procentům nejvíce vadí korupce (třetí na světě) a 60 procentům bída a nerovnost (první na světě). Polovině ruských rodin stačí vydělané peníze pouze na jídlo a ošacení. Navíc deset procent Rusů se dostatečně nenají, čtyřicet pak dostatečně neobleče. To jsou údaje ruského statistického úřadu Rosstat. Ruské nálady kolísají mezi archaickou imperiální pýchou a vědomím vlastních svízelných poměrů. Jsou hrdí na svou olympiádu a mistrovství světa ve fotbale, vláda na ně vynaložila obrovské prostředky. Stát, pro Západ zcela nepochopitelně, řídí doping vrcholových sportovců. Obsazení Krymu vyvolalo v Rusku velkou imperiální euforii, popularita Putina stoupla na 86 procent. Anexe však něco stála a ještě zchudlou státní pokladnu stát bude. Rusko vybudovalo i nákladný most spojující pevninu s odříznutým poloostrovem. Bolestné jsou i západní sankce, které rovněž zahrnují povinnou odvetu za napadení východní Ukrajiny. Pro Rusko znamenají především korekci investic ze Západu a omezený přístup k jeho financím.

Na začátku letošního roku ale Putinova podpora klesla na 33 procent, když to ještě před rokem bylo více jak 57 procent. Za posledních pět let tedy značná volatilita důvěry. I trpělivost obyvatel Ruské federace, dnes již přes dominantní působení státní televize více konfrontovaných s ostatním světem, má své limity. Velkou ranou pro Rusy závislé na státu je takzvaná penzijní reforma. Ta spočívá v tom, že věk pro odchod do důchodu se zvedl pro muže o pět a pro ženy o osm let. Putin reakci lidí podcenil. V zahraniční politice prokazuje s naprostým klidem pohrdání univerzálními etickými normami. Doma zase (přes povrchní paternalistický populismus) projevuje instinkty a mentalitu tradičního samoděržavného vládce, neschopného empatie a vnímání tíhy individuální existence. Pravdou však je, že moc jiných možností jak šetřit nemá. Přesto všechno je ruský lid kolektivním nositelem imperiální hrdosti, který pro tento pocit musí samozřejmě přinášet i nutné oběti.

Rusko postrádající zpracovatelský průmysl je závislé na cenách surovin, hlavně ropy a plynu, jejichž největším producentem jsou ale se svými břidličnými zdroji Spojené státy. Značná závislost na zahraničním kapitálu a především na oněch cenách surovin je pro zemi s velmocenskými ambicemi, ale téměř „koloniální“ produkční strukturou degradující. Rusku dominují těžařské a energetické giganty, malé a střední podniky se na tvorbě HDP nepodílejí ani jednou pětinou, v západní Evropě jsou to více jak dvě pětiny. Hlavně tedy na cenách ropy a plynu závisí, zda bude mít Ruská federace jakžtakž vyrovnaný rozpočet, nebo se bude situace zhoršovat až na pokraj živoření, či si bude moci dovolit jakýsi nadstandard.

Je však zřejmé, že vůbec nic nemůže podnítit zahájení skutečných strukturálních reforem. K tomu nejsou volně subjektivní, erudiční, ani institucionální předpoklady. Moskvě dnes docházejí rezervy. Vypadá to, že vedle „penzijní reformy“ se budou také zvyšovat daně. Velké napětí se projevuje rovněž ve sféře nejvyšší důležitosti, tedy vojenských výdajích. Přitom náklady na zbrojení Spojených států jsou více jak desetkrát větší. Dokonce se uvažuje o snížení zdrojů pro armádu na úroveň nedosahující tří procent HDP. V dobách příznivých cen se za pět let od roku 2003 do roku 2008 reálné příjmy domácností zdvojnásobily. V posledních pěti letech se naopak každým rokem Rusům reálné příjmy snižují. Rusko je extrémním případem zhoršování sociálně-ekonomických poměrů těch nejchudších. Za poslední tři dekády chudší polovina Rusů ještě více zchudla, ti nejmajetnější přitom strmě bohatnou, příjmové nůžky se příkře rozevírají. Všude na světě bohatnou i ti nejchudší, za uvedenou dobu třeba počet lidí žijících v extrémní chudobě klesl o dvě pětiny, některé zdroje uvádějí až 50 procent, jenom v Rusku stále více chudnou.

Moskvě dnes docházejí rezervy.

Ruská federace je obrovská, ale její osídlení je prakticky ohraničeno 60. stupněm severní šířky a západními svahy Uralu. Jižní, zúženou část perimetru mezi Kaspickým mořem, Černým mořem a Kavkazem obývají muslimská etnika. Sibiř je liduprázdná pustina, o kterou se ale zajímají Číňané. Rusko prožívá demografickou krizi, porodnost Rusů na rozdíl od muslimů výrazně klesá. Podíl muslimů se tedy neustále zvyšuje, v současnosti tvoří jednu pětinu, podle některých údajů dokonce jednu čtvrtinu obyvatelstva. Jsou to sunnité, a těm se Putinův příklon k šíitskému Íránu nemůže líbit, což se asi v budoucnu pro ruskou politiku stane velkým problémem. Zdravotní stav Rusů už po staletí ovlivňuje alkoholismus, na jeho účinky jich ročně umírá půl milionu. Když převzali od Mongolů politické postoje, naučili se od Tatarů také pálit kořalku. Je to ruské zatížení, které zmiňuje už Dostojevskij. Alkohol výrazně ovlivňuje i emoční rozkolísanost Rusů.

Jinak velmi vlastenečtí ruští teluričtí magnáti žijí raději v Londýně než v Moskvě. A nejenom oni. Za posledních dvacet pět let opustilo svoji zem více jak patnáct milionů obyvatel. Trvale vycestovat z Ruska si přeje přes dvě pětiny mladých lidí. Budoucností Ruska je tedy patrně země bez Rusů.

---