V říjnu proběhly v Gruzii parlamentní volby. Byly očekávány s velkou nervozitou a nesly, jako už tolikrát, podtext určité osudovosti. Ta Gruzii provází od doby, kdy se na Kavkaze objevilo jako mocenský hráč Rusko, tedy zhruba od 18. století. Je Rusko ochránce pravoslavných národů či cynický imperialistický tyran? Gruzínská společnost v tomto ohledu nikdy nebyla jednotná, a v posledních dekádách dostala tato rozpolcenost i určitý nádech generačních sporů. Tento Damoklův meč visí nad Gruzií neustále, a s tím jak po roce 2012 „druhý Putin“, mnohem agresivnější a nedemokratičtější, nabývá na síle, je stále ostřejší.

 

Faktor Ivanišvili

V roce 2012 vyhrálo volby uskupení Gruzínský sen v čele s oligarchou Bidzinou Ivanišvilim, které tehdy volily i mnohé prozápadní kruhy, pro které bylo hlavní porazit „mišisty“ (od zdrobněliny křestního jména Michaila Saakašviliho). Prokremelské tóny Gruzínského snu jim tenkrát tolik nevadily. Senzitivnější pozorovatelé ovšem již tehdy varovali, že pod pláštíkem Gruzínského snu spíše posiluje russkij mir. 

Ivanišvili je typologicky cechovik, potažmo tenevik, tzn. chlapík, co se pohyboval okolo podnikatelských aktivit ještě v dobách skomírající centrálně plánované ekonomiky. Oficiálně začal podnikat za Gorbačovovy perestrojky a realizoval se jak doma v Gruzii, tak v Rusku. Do Ruska nakonec převedl všechny své aktivity, protože po něm šla gruzínská prokuratura. V letech 1992-1993, kdy v Rusku zuřila regulérní mafiánská válka s (bez přehánění) tisícovkami mrtvých, byl již Ivanišvili zaháčkován v bankovním byznysu a ony nebezpečné roky dokázal přežít, ačkoliv bankovní sektor byl kriminalizován velmi silně a mnoho ruských bank vzniklo na základě společných mafiánských kas zvaných slangově obščaky. V roce 1994 se ovšem přece jenom poněkud stáhl, odjel do USA a posléze do Francie, kde nakoupil řadu nemovitostí. Jádro podnikání měl nicméně stále v Rusku. Krom bankovnictví měl aktiva také v metalurgii a farmaceutickém průmyslu. 

V Gruzii se Ivanišvili vždy prezentoval jako filantrop a nemalou částkou podpořil například i výstavbu nové pravoslavné katedrály Svaté trojice. Když se ale v roce 2012 rozhodl kandidovat do parlamentu, čelil zpochybňování své “gruzínskosti”, protože měl tři občanství (ruské, francouzské a gruzínské) . Ruského se proto vzdal a, jak již bylo uvedeno, volby jasně vyhrál a stal se premiérem. Saakašvili tehdy dosluhoval své druhé prezidentské období a když byl jeho nástupcem zvolen Ivanišviliho muž Giorgi Margvelašvili, sám Ivanišvili na premiérský post rezignoval a stal se jakousi šedou eminencí v pozadí. 

 

Gruzie drží prozápadní kurs

Gruzie se nicméně stále držela prozápadního zahraničně-politického směřování a předpovědi, že půjde velmi rychle ve šlépějích putinského Ruska, se nenaplňovaly. Byť k určitému uklidnění rusko-gruzínských vztahů došlo a dlužno také dodat, že to požadovala i celá řada jinak prozápadních Gruzínů. Rusko je přes všechnu snahu o integraci do západních struktur geopolitická realita a obrovský soused, jehož byla Gruzie skoro 200 let součástí. Mezietnické vztahy navíc nebyly nikdy vysloveně špatné – obrovské procento gruzínské diaspory žije v Rusku, existuje velké množství smíšených manželství a lze zaznamenat i mnoho pozitivních či alespoň neutrálních etnostereotypů. Kdybyste se i přímo během rusko-gruzínské války v roce 2008 Rusů zeptali, zda chtějí mít za souseda Gruzína nebo Čečence (tehdy už v Čečensku vládl halasně proputinský despota Ramzan Kadyrov), tak by vám stejně naprostá většina odpověděla, že raději Gruzína. 

Ivanišvili tedy uklidnil vztahy s Ruskem a přitom neopustil formálně prozápadní politiku. A to ani po ruské anexi Krymu a vpádu na východní Ukrajinu. Vláda Gruzínského snu, ekonomicky v podstatě socialistické strany, navíc otupila hroty Saakašviliho neoliberální ekonomické politiky, která velké části Gruzínů, hlavně z venkovských regionů a také střední a starší generaci, příliš nevoněla. Ponechme stranou, že volič těžko zhodnotí, že Gruzínský sen své sociální programy financoval neúměrně výkonu gruzínské ekonomiky, tzn. na dluh budoucnosti. To dělají socialisté i v lepších zemích… Na druhé straně mnoho Saakašviliho politik také kooptoval, a budiž mu přičteno ku cti, že akceptoval i klíčové reformy, kterými Saakašvili dokázal očistit Gruzii od postsovětského korupčního a kriminálního marasmu. A v neposlední řadě popularitě Gruzínského snu a Ivanišviliho samotného pomáhala i Ivanišviliho filantropie a image štědrého oligarchy. O roztříštěnosti opozice nemluvě.

 

Vliv ruské invaze a role tzv. ruského zákona

Výraznější změny začaly být cítit poté, co Rusko zahájilo plnohodnotnou invazi na Ukrajinu. V Gruzii se začaly objevovat tisíce Rusů, z nichž mnozí sice za russkij mir nechtěli bojovat se zbraní v ruce, ale jinak jim idea rozhodně cizí není. Každopádně díky nim se ekonomika v některých odvětvích zvedla, poněvadž se vesměs jedná o ekonomicky zajištěné jedince – jinak by ostatně neměly kapacity na to z Ruska vycestovat. Gruzie kvůli nemalé ekonomické závislosti na Rusku a také díky obavám z ruských reakcí invazi na Ukrajinu neodsoudila, byť velká část populace zastává proukrajinské postoje – včetně voličů Gruzínského snu. Strach z ruské odvety, z opětovné války a podobného vývoje jako na Ukrajině ale funguje a vláda z tohoto strachu těží. Proruské kruhy v Gruzii, dobře si vědomi těchto nálad, začaly přitvrzovat. Velkým symbolem takového přitvrzování je prosazení tzv. ruského zákona, což je zákon o zahraničních agentech inspirovaný ruským vzorem. Zákon přitom není nic jiného než klacek na opoziční strany, na ně navázané think tanky a neziskovky a také samozřejmě na nezávislá média. K zařazení na seznam stačí, aby ze zahraničí pocházelo 20 % financí. Oficiální vládní verze, že cílem je zvýšit transparentnost veřejného prostoru, je pustá lež.

 

Výsledky letošních voleb

Gruzínský sen v říjnových volbách získal podle oficiálních výsledků prakticky 54 % (89 křesel, o 1 křeslo méně než v minulých volbách), prozápadní Koalice pro změnu 11 % (posílila z 2 křesel na 19), další prozápadní formace Jednota-Národní hnutí (což jsou vlastně praví „mišisté“ a Saakašvili je jejich čestný předseda) 10 %, (získali 16 křesel, o 23 méně než v minulých volbách), Silná Gruzie, taktéž prozápadní strana, dostala necelých 9 % (posílila o 8 křesel z 6 na 14), a Gacharija pro Gruzii, což je odpadlík od Gruzínského snu, získal 7,7 % (12 křesel). Jak vidno, prozápadní opozice je roztříštěná a ani v prostém součtu Gruzínský sen nedostihla. Nicméně záhy po skončení voleb začala spolu s místními pozorovateli zpochybňovat regulérnost samotných  voleb. Svoji nevoli následně vyjádřila ústy Josefa Borrella i EU či ústy Charlese Michela Rada Evropy. Regulérnost voleb zpochybnila i OBSE či Švédsko, které pozastavilo veškeré jím financované projekty v zemi. Jediný ze „Západu“, kdo blahopřál, byl maďarský premiér Viktor Orbán. Proti narušování regulérnosti voleb navíc vystoupila i prezidentka Zurabišvili či americký ministr zahraničních věcí Antony Blinken. 

Můžeme si povzdechnout nad licoměrností a dvojím metrem, kdy kdysi Saakašviliho narušování řádných voleb tolik nevadilo, nicméně z hlediska gruzínské cesty na Západ jsou jejich vyjádření jasná a stesky ohledně regulérnosti voleb naprosto hodnověrné –  ostatně bylo by naprosto iluzorní se domnívat, že by k nim nepřistoupila klika, která má v zádech Putinovu diktaturu, navíc za situace, kdy je stát největším zaměstnavatelem ve venkovských oblastech a menších městech a většina pozic je obsazena především reprezentanty Gruzínského snu. Ovšem Gruzínský sen vyhrál s velkým náskokem a slušných výsledků dosáhl i v Tbilisi, kde jsou možnosti manipulace s volebním procesem přece jen menší. Je otázka, zda byl opravdu schopen výsledky zmanipulovat natolik, že nejednotnou opozici připravil o vítězství, nicméně pravděpodobnost, že ji připravil o pár mandátů, je rozhodně reálná. Gruzínský sen má díky Ivanišvilimu majetku pohodlné finanční zázemí a tudíž i možnost manipulovat.

Hned po volbách příznivci opozice na popud prezidentky zaplavili Rustaveliho třídu. Zurabišvili prohlásila, že tyto volby neuznává a že jsou ruskou akcí k převzetí Gruzie. Ústřední volební komise zahájila přepočítávání hlasů v pěti náhodně vybraných místnostech v každém okrsku (cca 14 % všech), aby nakonec vítězství Gruzínského snu potvrdila. Takže další vývoj bude ještě zajímavý. Každopádně pokud výsledky zůstanou v platnosti a opozice bude, jak veřejně prohlásila, parlament bojkotovat, cesta Gruzie zpět do široké ruské náruče bude možná rychlejší, než si představuje i ten největší pesimista. 

Gruzínský sen svým programem řadu voličů přitahuje a volí ho zcela dobrovolně, tak jako dobrovolně a bez nátlaku volí řada Maďarů Orbána či Slováků Fica. Konvenuje jim ona linie odmítající některé atributy soudobého západního liberalismu, který akceptuje progresivistická témata, jež nejsou po chuti ani řadě voličů, kteří jsou jinak ze zahraničně-politického hlediska zastánci prozápadního směřování svých zemí. Ostatně tato skutečnost je velmi úrodou a živnou půdou pro ruské dezinformační operace, které se snaží vyvolat dojem, že Rusko reprezentuje konzervativní či dokonce klasický konzervativně-liberální svět. Je to sice naprostý nesmysl, nicméně tváří v tvář progresivistické agendě tuto kremelskou kamufláž spousta běžných voličů není schopna prohlédnout. A takových lidí je ve společensky stále velmi konzervativní Gruzii se silnou pravoslavnou církví v zádech velké množství. Ačkoliv se Gruzie výrazně vylidňuje, demograficky stále o její politické orientaci nerozhoduje velkoměstský prozápadní volič z Tbilisi, ale menší města a venkov. Mix všech těchto uvedených faktorů dává více důvodů k pesimismu než optimismu – tato jihokavkazské země se pomalu vrací do ruské náruče.

 

Článek je zkrácenou verzí rozsáhlejšího textu, který vyjde v časopisu Kontexty (6/2004)

---