V posledních týdnech se vláda Petra Fialy dostává pod palbu různých (pseudo)expertů, zejména z řad hnutí ANO za to, že údajně nezvládá snižovat schodek rozpočtu, rezignovala na svůj program, a že deficit veřejných financí je horší než od Babiše za Covidu.

Je již symptomatické, že opak je samozřejmě pravdou. Loňský schodek byl sice vyšší, než schodek v roce 2020, ale všeználci z řad opozice zcela záměrně ignorují inflační šok, kterým si ekonomika prošla. Při započtení inflace byl loňský deficit cca o 112 miliard nižší. A to není zanedbatelná částka.

Nejdůležitější je ale pohled na dynamiku a poměrové ukazatele. Tady se Ministerstvo financí v čele se Zbyňkem Stanjurou rozhodně nemá za co stydět. Letošní deficit se drží kolem 2 % HDP a tím pádem se i státní dluh vůči HDP drží mezi 42 a 43 % a dál neroste. Česko tak bezpečně splňuje obě dluhová Maastrichtská kritéria. To, že se nám tuhle zatáčku podařilo na poslední chvíli vybrat, není jen naším nadějným dojmem, ale potvrdila to mimo jiné i Evropská komise prostřednictvím Eurostatu.

V kontextu toho, že po Covidu Česko zasáhla ještě energetická krize, kdy se vláda místo tupých škrtů a snižování deficitu rozhodla raději podržet nad vodou české podnikatele a domácnosti, se rozhodně nedá hovořit o žádném kardinálním selhání české vlády. Naopak, z fiskálních výsledků prvního pololetí letošního roku je patrné, že náklady energetické a ekonomické krize se vládě daří zvládat. Pro srovnání v Polsku, na Slovensku či v Estonsku je situace výrazně horší.

Kritikům, nejen z řad opozice, bych doporučil absolvovat expoziční terapii slovenskou fiskální politikou, která se svou zoufalou situaci snaží zachránit fiskálními opatřeními na úrovni Venezuely – daní na bankovní transakce.

Suma sumárum – Česku se daří rozpočet reálně konsolidovat, byť postupně a patří mezi pouhých pět východoevropských zemí, kterým se to daří.

---