Sloučit, zestátnit, ovládnout. Proč je takový rozruch kolem mediální novely?
31. ledna 2025, Kateřina Hloušková
Debata o Velké mediální novele se ve společnosti, na sociálních sítích i v mnoha médiích smrskla na “proč platit za něco, co nepotřebujeme?” nebo “netahejte z nás další peníze”. Je to ale opravdu tak? Obávám se, že jsme opět naletěli na vlnu dráždivých hesel a jednoduchých řešení. Realita je, jako už tolikrát, úplně jiná.
Hned na úvod je dobré říci, že veřejná, svobodná, nezávislá média jsou must have každé svobodné, silné, demokratické společnosti. Proto jsou vždy tím prvním, na co se útočí, pokud se někdo svobodu a demokracii rozhodne okleštit nebo úplně zničit. Mělo by nás varovat, že lidé jako Andrej Babiš, Tomio Okamura a jim podobní nezávislá veřejnoprávní média neustále kritizují, vyhýbají se vystupování v jejich debatních pořadech, a své názory raději šíří tam, kde nejsou vystavováni srovnávání nebo nejsou nuceni vysvětlovat konkrétní kroky svých jednoduchých a líbivých hesel.
Sloučit, zestátnit, ovládnout
Předseda hnutí ANO už avizoval, že úplné zrušení poplatků pro ČRo a ČT bude jedním z ústředních bodů jeho kampaně do Poslanecké sněmovny. Tvrdí, že veřejnoprávní média by se měla sloučit a jejich provoz by měl hradit přímo stát. To je pro mnoho lidí asi líbivé, protože mají pocit, že oni nic platit nebudou, že to zaplatí „někdo jiný“. Ale kdo je stát? To jsme přece opět my a naše daně. Navíc je to past. Pokud veřejnoprávní média přijdou o své dosavadní finanční zdroje a budou placená státem, pak mohou být mnohem snadněji “usměrňovaná” podle nálad a potřeb aktuální politické reprezentace. A bude-li to ANO a SPD, které už nyní projevují s jejich prací značný nesouhlas, jak to asi dopadne? – Sloučit, zestátnit, ovládnout, jako na Slovensku.
Odpověď na otázku, proč máme platit za něco, co třeba momentálně nepoužíváme, je snadná. I kdybychom žádnou ze stanic ČRo nenaladili dlouhé měsíce a ČT nesledovali jak je rok dlouhý (o čemž tedy dost pochybuji), obojí přesto potřebujeme. Potřebujeme to, protože chceme žít v demokratické zemi, ve fungující společnosti, kde existuje přístup k nezávislým informacím, kde existuje zpětná vazba a kontrola moci. Jistě, komerční televize či rozhlasové stanice tuto službu vykonávají do určité míry také, ale jen když je svět „normální“ a vše funguje tak, jak má. V případě jakéhokoliv kolapsu začnou logicky poslouchat toho, kdo je platí, nebo přestanou existovat. Je přirozené, že necítíme potřebu skladovat zásoby jídla, když jsou ho plné obchody, nesháníme vodu, když nám teče z kohoutku, a stejně tak nám nechybí konkrétní média, když jsme informacemi spíše zahlceni, ale přesto musíme jednat s vědomím toho, že je náš „normální“ svět velice křehký a snadno může vypadat úplně jinak. Paniku při nedostatku některých potravin, pohonných hmot nebo energií, jsme už zažili. Jsem přesvědčená, že nikdo z nás si nepřeje zjistit, jak moc by mu chyběla nezávislá média.
Jen další peníze z našich kapes
Když debatu o výši poplatků pro ČT a ČRo sleduje málo informovaný člověk, snadno získá pocit, že jde o vysoké částky, stovky či snad tisíce korun. A o kolik se tedy mají poplatky zvednout? O 15 Kč (tedy na 150 Kč) za televizi a o 10 Kč (tedy na 55 Kč) v případě rozhlasu. Jinými slovy, v naší společnosti existují lidé, a bohužel jich není málo, kteří pojistku demokracie a svobody bez problémů vymění za párek v rohlíku nebo půlku točeného piva.
Výše poplatků, které momentálně platíme, se přitom nezměnila od roku 2005 respektive 2008, tedy celých 19 let v případě Českého rozhlasu a 16 let v případě České televize! Navíc veřejnoprávní média jsou v souhrnu na českém trhu nejsledovanější, nejposlouchanější a v mnoha ohledech hodnocená jako kvalitní. Je to paradox. Klidně platíme stovky měsíčně za streamovací služby, utratíme trojmístné částky za odpoledne s rodinou v multiplexu, ale přidat 25 korun na domácnost za služby, které dlouhodobě vykazují nejvyšší sledovanost a jsou neustále k dispozici na mnoha nosičích, nám připadne nepřiměřeně moc.
Silné emoce vzbuzuje také plánované rozšíření poplatku na chytré mobily, tablety či počítače. Nelíbí se ani změny v systému plateb pro podniky a právnické osoby. I zde je ale potřeba vše uvést na pravou míru. Stále platí jedna domácnost – jeden poplatek, a to samozřejmě bez ohledu na počet zařízení, kterými členové v domácnosti disponují (takže ta babička, která ve videích Andreje Babiše počítá, kolik ji teď kromě staré televize a rádia bude stát ještě její letitý tlačítkový telefon, je opravdu fake a nesmysl).
A firmy? Ty tento poplatek dávno a bez problémů platí, a to dokonce za každý přístroj, který mají. To se nyní změní. Firmy už nebudou platit za přístroj, ale podle počtu zaměstnanců. Samozřejmě nikdo nepředpokládá, že všichni zaměstnanci v práci sledují televizi či poslouchají rádio, ale jde o společenský konsensus zavedený již počátkem 90. let, kdy se dohodlo, že na financování nezávislých médií se budou podílet nejen občané, ale také firmy včetně velkých korporací. Malé firmy do 25 zaměstnanců jsou od poplatků naopak osvobozeny. Takových malých firem je v České republice kolem 260 000 tisíc, velká část z nich dosud poplatky platila, nyní už nebude. Systém je tedy nově nastaven tak, aby žádnému podnikateli nezpůsobil větší komplikace a více platili ti bohatší.
Za velice přínosné, kromě jasného a rozšířeného odmítnutí reklamy a omezení sponzoringu, považuji také takzvanou „indexaci“. Zjednodušeně řečeno, v případě kumulované inflace se poplatky automaticky zvednou podle jasně nastavených pravidel nezávislých na právě vládnoucí politické garnituře. Krokem správným směrem jsou i navrhovaná memoranda, kdy média veřejné služby (MVS) budou každých pět let překládat plán, v němž budou specifikovat svoji činnost. Takže žádný bianco šek bez možnosti kontroly, jak tvrdí opozice.
Pokud bude tato novela i nadále úspěšně pokračovat v nezbytné pouti legislativním procesem, pokud bude nakonec schválená, a pokud bude ponechaná v platnosti, ať už bude po příštích volbách vládnout v naší zemi kdokoliv, získáme opravdu hodně a to za relativně velmi málo. Držme si pěsti, ať to dobře dopadne, protože Česká republika patří za Západ, ne na Východ a svobodná média jsou pro to jednou z nezbytných podmínek.