Jak může ODS přispět k obnově tradiční politiky? Věříme, že moderní pravicová politika může a musí založit svou obnovu na navenek jednotných, ale současně vnitřně pestrých a pluralitních pozicích.

Již mnoho let je česká politika zatěžována, ba destruována představou o ztrátě významu pravo-levého konfliktu, a tedy střetu základních idejí a ideových konceptů. Není pochyb, že se v posledních letech na tomto poli mnoho změnilo, a právě vývoj na české politické scéně ukazuje, čím bývá tento strukturovaný zápas nahrazován: na jedné straně manažerským přístupem, pro který je výhodné řídit stát „jako firmu“, na druhé straně vznikem nových politických subjektů, které jsou buď nečitelné, nebo se pasou na zjednodušujících lidových náladách a obavách.

Jsme přesvědčeni o tom, že pravo-levý ideový střet má svůj význam, a to nikoli jako pouze teoretický koncept, ale jako praktické, pokud možno institucionálně zakotvené východisko, o něž se může stranická politika opřít. Neznamená to, že není v krizi. Neznamená to, že neustoupilo do pozadí a že může chvíli trvat, než se vrátí do popředí.

Je třeba, aby v ODS vznikla atmosféra soužití mnoha názorových proudů, jež však nesmějí ničit jednotnou stranickou linii, představovanou její vrcholnou reprezentací.

Právě proto je ale nutné se v současné době ptát, co by mohlo vést k obnově tohoto východiska, na němž již dlouhou dobu spočívá naše zastupitelská demokracie. Bylo by totiž zbytečné zastírat, že mnozí nejenže pochybují o smyslu tohoto konceptu, ale že jej otevřeně opustili. Příběhy z posledních let – Občanské demokratické strany a České strany sociálně demokratické – ukazují nejen to, čeho se tyto klasické politické strany musejí vyvarovat, aby zcela nezmizely z politické mapy, ale současně ukazují cestu, po níž musejí jít, aby obnovily nejen důvěru v ideje, které reprezentují, ale i v demokracii jako takovou.

V dalším se budeme zabývat pouze jedním ze dvou uvedených příkladů, Občanskou demokratickou stranou. Ta má totiž v současné době potenciál růstu a je díky své stabilizaci schopna uvažovat o dalších perspektivách pravo-levé standardní politiky. Chceme nyní upozornit pouze na jeden aspekt složitého vývoje, úkol, který má tato strana ještě před sebou (tentýž má i ČSSD, nicméně tu čeká nejprve fáze zachraňovací a stabilizační).

Osudová neschopnost soudržnosti

K tomu, aby byla ODS schopna plnit úkol garanta pravicové a konzervativní politiky, tedy jednoho ze dvou základních pilířů, je zapotřebí, aby v jejím středu vznikla atmosféra, která by umožnila soužití mnoha názorových proudů, mezi nimiž sice může probíhat vzájemný dialog a čestné mocenské soupeření, nesmějí ale ničit jednotnou stranickou linii, představovanou její vrcholnou reprezentací. Právě to je úkol, který stojí nejen před současným vedením ODS, ale především před jejími členy a těmi, kteří případně uvažují o tom, že by se na její práci účastnili.

Pokud totiž něco zlikvidovalo pravo-levou politiku, nebyl to jen konglomerát nepřátel, kteří se semkli proti občanským demokratům. Byla to také mentalita „neschopnosti soudržnosti“, která dlouhodobě škodí české politické pravici (a pravděpodobně i levici). Doposud zřejmě panuje představa, že k této soudržnosti se dospívá uniformovanou jednotou bez možnosti různých názorů a postojů, které by mohly koexistovat uvnitř strany a vytvářet tak její vnitřní pluralitní organismus, který by byl právě proto životaschopný.

Ukažme si nyní na třech konkrétních příkladech, v čem by mohla existovat stranická pluralita, která by stále spočívala na pravicových a konzervativních principech a současně by mohla vytvářet základy potřebné vnitřní diskuse.

1. Politika připravující reformy struktur EU. Co brání pravicovým politikům, aby na jedné straně tvrdě kritizovali současné chybné prosazování levicové unijní agendy a na druhé straně připravovali příslušné návrhy nezbytných reforem? To, co může na jedné straně vypadat jako rozpor, může být naopak příležitostí k prosazení jednotné evropské politiky, která musí obsahovat jak kritickou, tak pozitivní složku. Hlavní volba, na níž se profiluje pravice, přece nezní EU, nebo samostatnost; přestože se to některé marginální proudy k pravici se hlásící snaží voličům vsugerovat. Vedle naprosté státní suverenity může přece pravicový postoj spočívat i v preferenci širší mezistátní spolupráce, jen třeba ne v současné „lisabonské“ a obsahem neomarxistické podobě.

2. Upozaděná společenská témata. Patří sem témata, která jsou v určitém pohledu dobře pravicová, respektive konzervativní, jen to na první pohled nemusí tak vypadat. Například ekologická problematika, pokud ztratí svůj ideologický náboj, prosazovaný evropskými socialisty a různými environmentálními stranami a organizacemi, se může stát dobrou příležitostí pro vznik pravicových návrhů k reformám, či naopak k odmítnutí některých přeideologizovaných směrů. I zde je možné soužití různých postojů, souběžných v jedné linii respektu vůči prostředí, v němž nám je dáno žít.

3. Renesance liberálního a konzervativního proudu. Ani v obnovení základního nastavení strany v podobě dvou základních vnitřních směrů nemusí nutně přinést rozpor, ale možné a žádoucí doplnění; a to zvláště v českém prostředí, kde spolu klasičtí liberálové a konzervativci z pragmatických důvodů spolupracují již od konce 19. století. Liberálové uvnitř strany budou vždy protežovat spíše akcent svobodného trhu a omezení kompetencí byrokraticky přebujelého státu, zatímco konzervativci mohou spíše sledovat antropologické a bioetické problémy, které se postupně stávají základními tématy naší euroatlantické civilizace (a jejím základním ohrožením). I zde je možná dělba práce při vzájemné symbióze.

Těmito třemi tématy zdaleka nevyčerpáváme všechny možnosti, jen nastiňujeme oblasti, na nichž by bylo vidět, že moderní pravicová politika může, a dokonce musí založit svou obnovu sice na vnějšně jednotných, ale současně vnitřně diferencovaných a pluralitních pozicích. To umožní, aby stranická politika klasického typu znovu hledala nejen nové voliče, ale nové sympatizanty a odpovědné straníky.

Obnova ztracené silné stránky

Uvědomujeme si, že tato vnitřně pluralitní, ale přitom jednotná strana je v současnosti (z více důvodů) spíše hudbou budoucnosti. Připomeňme například, jak se dokážou polobulvární česká média předhánět v hledání různých „stranických opozicí“, kolik času a úsilí v případě ODS vynakládají na usvědčení základních rozporů mezi současným vedením strany a některými alternativními pohledy, které jsou hned v zárodku podezírány z nekalých a rozvratnických praktik. Existence vnitřně pluralitní strany ale zase není determinována pouze zvenčí – Snahy po zpracování různých témat a rozmanitých přístupů k nim se musejí objevit především uvnitř. Současně to vyžaduje jistou osobní kázeň – jinak každý soukromý „objev“ bude opět znamenat vznik dalších pravicových subjektů bez možnosti ovlivnit směřování celé České republiky.

V zásadě nejde o nic nového, ale spíš o obnovu ztraceného. Doby, v níž byla pravice po roce 1989 skutečně relevantní, byly současně dobami, kdy ODS zahrnovala celou řadu názorových pozic – od těch svým étosem blízkých listopadu 89 a Václavu Havlovi, přes v dobrém slova smyslu pragmatické podnikatele, společenské konzervativce až po hayekovské a friedmanovské ekonomické liberály. Propad naopak začal ve chvíli, kdy se začaly vnitrostranické pozice mocensky válcovat (Lisabon a následný vznik Svobodných), příp. kdy se začalo pragmaticky zvažovat, jak pravici přeformátovat (vznik TOP 09). Zformování kabinetu v roce 2010 pak už umožnilo v zásadě pouze ve výsledku zničující spolupráce s populistickými Věcmi veřejnými.

Nejde o nic nového, ale spíš o obnovu ztraceného. Doby, v níž byla pravice po roce 1989 skutečně relevantní, byly současně dobami, kdy ODS zahrnovala celou řadu názorových pozic.

Úkoly, které nyní stojí před občanskými demokraty, jsou vskutku nemalé. Je nyní na nich, aby prošlapávali cestu obnově tradiční stranické politiky jak navenek, tak ve svých řadách. První etapa její konsolidace se zdařila, další kroky musí následovat. Domníváme se (a snad to nejsou takzvané hraběcí rady), že ODS tuto cestu nastoupí v přesvědčení, že uvnitř strany je možná názorová pestrost a že nesystémové a populistické strany se usvědčí samy – tím, že budou buď vnitřně zcela neschopné diskuse, nebo budou zcela rozvráceny vnitřní anarchií.

Takzvané systémové strany, založené na pravo-levém ideovém soupeření, nepatří do starého železa. Mají budoucnost, musí na ní ale tvrdě pracovat a především změnit mentalitu malé obležené tvrze na velký vojenský tábor složený z řady spolupracujících vojenských oddílů.

---