V poslední době jsme svědky jakési zvláštní posedlost námi – mladými voliči. Málokdy je však podložená reálným chápáním našich zájmů. Celé to navíc působí poněkud pochybně, zvlášť když je těmto autentickým zástupcům mladých přes čtyřicet a zpravidla toho pro nás mladé moc neudělali, byť pro to měli např. z pozice rektorky univerzity poměrně dost možností.

Kdo vlastně ale ti „mladí“ jsou? Za prvé nejde o jednolitou skupinu. My neřešíme jen sojové latté, tanečky na TikToku nebo klimatický žal a nelze nás plošně označovat nálepkou „progresivní.“ Z průzkumů vyplývá, že nejčastěji neřešíme kulturní války, ale ryze praktická témata – kde budeme bydlet nebo jestli budeme mít v budoucnu udržitelné zdravotnictví a školství (nemluvě o důchodech).

Potom ale na scénu přijdou lidé, kteří tu prostě „jsou pro mladý” a snaží se tak prezentovat. Někdy to působí až křečovitě. Jindy v diskuzi na téma „Evropa očima generace Z“ s obtížemi hledáte zástupce generace Z. Co ale mají tito spasitelé mladých společného? Dost často nejsou tak úplně mladí a naše zájmy schovávají za svou vlastní politickou agendu. Těžko říct, kde vlastně své utkvělé představy o mladých lidech vůbec vzali.

Co s tím? V prvé řadě by si neměli do mladých lidí projektovat své vlastní představy. Může to ostatně vést k neočekávaným výsledkům. Podobně jako když volby v Rakousku v roce 2008, po zavedení volebního práva od 16 let, vyhrála mezi nejmladšími voliči „krajně pravicová“ FPÖ – navzdory tomu, že zásadní úspěch u mladé generace čekali především Zelení.

K důstojnému zastupování názorů mladých opravdu nestačí namalovat si na svoje předvolební auto realitu po požití lysohlávek. Stejně tak nestačí prezentovat se jako česká verze Andrewa Tatea pokřikující něco o tom, že nás v Evropské unii nezradí. Pseudorealita vznikající na sociálních sítích nám zkrátka o skutečných zájmech mladých lidí říká velmi málo.

Přitom by stačilo málo. Jasně definovat věci, které nám mladým pomůžou, včetně konkrétního plánu, jak je realizovat. Vystavět XY bytů do čtyř let – např. tak, že:

1. změníme stavební zákon,
2. dokončíme portál stavebníka,
3. zavedeme digitalizaci na stavebních úřadech a
4. navrhneme změny vyhlášek tak, aby se dalo stavět za podobných podmínek jako v zahraničí.

Tyto kroky můžou najít nadstranickou podporu, nejsou ideologicky vyhraněné a můžou nám mladým lidem reálně zjednodušit život.

Záměrně nechceme jmenovat ty, kteří by se mohli v řádcích výše najít. Je to ale jako vždycky. Hledáme si své spasitele – mladých, aut, návykových látek nebo všeho možného a říkáme, jak je řešení jednoduché. Není. A tato témata vůbec nejsou prioritou pro většinu mladých v této zemi.

---