Diskuse kolem prezidentských voleb zaplňuje či spíše zahlcuje veřejný prostor. Z výroků favoritů voleb či z jejich nepovedených vystoupení (à la neznalost Švejka) se stávají témata dominující každodenním rozhovorům. Z přímé volby hlavy státu je zkrátka populární kratochvíle klasických médií, sociálních sítí, českých hospod i rodinných sešlostí. 

Do toho vstupuje na první pohled jednoznačná řeč opakujících se sociologických průzkumů, které od zavedení přímé volby před deseti lety stereotypně potvrzují spokojenost s tímto krokem. Například nedávný průzkum agentury STEM pro jednu komerční televizi tvrdí, že 82 procent dotázaných souhlasně odpovědělo na otázku, zda se považují za příznivce přímé volby. 

Jednoduchost takto položené otázky je ale šalebná. Stručná otázka, zda chci či nechci přímou volbu, i sama tato volba, fungují jako karetní hra s atraktivním bankem lákajícím hráče, kteří si ale mnohdy neuvědomují, co je také ve hře. Většina lidí neví, že přímá volba prezidenta je v české parlamentní demokracii velká deviace. 

Úspěšný kandidát (či kandidátka) v průběhu kampaně vysloví nemálo slibů svým voličům, které ho po volbách staví před nutnost jejich plnění. Ale ouha ono to není tak jednoduché, protože k plnění řady z nich (od zlepšování životní úrovně, stavu školství, zdravotnictví až po snižování cen energií … – čtenář nechť si doplní dle libosti) nemá žádné pravomoci. 

Naše ústava jaksi nepočítá s tím, že by prezident měl nabízet voličům rozsáhlejší politický program. Takovou roli totiž má plnit v první řadě vláda, která vzešla ze sněmovních voleb. Při podobě ústavních rolí zkrátka český prezident jen velmi obtížně „všechno zařídí“, což pak může vyvolat pnutí a problémy. 

V ještě o něco horší variantě mohou někteří kandidáti vypouštět sliby typu „Stop této vládě!“, a to v duchu tradice, s níž začal při své první přímé prezidentské volbě Miloš Zeman. Udělal tím ze sebe bojovníka proti tehdy nepopulární vládě Petra Nečase – a volby vyhrál. Do půl roku nato navázal Zemanův svérázný postup s instalací vlastní vlády a hluboký ústavní otřes, který na delší dobu rozkýval Česko.  

Dalším a nepříjemnějším efektem přímé volby jsou vybuzené emoce a rozdělení národa podle linky „příznivci“ versus „odpůrci“ zvoleného prezidenta, které doznívá dlouho po volbách. Při patřičně kontroverzní osobě vítěze, což Miloš Zeman bezpochyby byl, se z toho dokonce může stát dlouhodobé polarizující dělení.     

Krátce shrnuto, ziskem vlastního mandátu od voličů začala doba, kdy se prudce zvýšilo riziko konfliktů mezi prezidentem a dalšími politickými aktéry. Prezidentství Miloše Zemana jimi občas doslova přetékalo. Dále se k tomu přidalo prezidentovo prolamování ústavních mantinelů a zvýšená polarizace. 

Smysl proto dává otázka formulovaná způsobem, zda mít přímou volbu i za cenu zvýšeného rizika konfliktů prezidenta s dalšími aktéry, prolamování ústavních mantinelů a polarizace společnosti.

Otázka v průzkumu, zda mít či nemít přímou volbu, bez připomenutí zmíněných rizik, je tak zavádějící. Podobá se „banální“ otázce, zda se mají snížit daně. Pokud se nedodá, že v případě jejich snížení je nutné počítat s omezením veřejných služeb, drtivá většina lidí bezpochyby odpoví: „ano, snižme daně“. Smysl proto dává otázka formulovaná způsobem, zda mít přímou volbu i za cenu zvýšeného rizika konfliktů prezidenta s dalšími aktéry, prolamování ústavních mantinelů a polarizace společnosti. Více než pravděpodobné je, že souhlas v takovém průzkumu rozhodně nebude tak jednoznačný.  

---