Už více než dvacet let hospodaří krajské samosprávy s rozpočty založenými na financování podle socioekonomických reálií platných v době jejich vzniku. Financování krajů je dnes nastaveno nerovnoměrně a nespravedlivě. Každý kraj dostává na svého obyvatele jinou částku ze státního rozpočtu. Dnes se však zdá, že dohoda o férovějším způsobu rozdělování finančních prostředků je konečně blízko.

Současný klíč přerozdělování se zrodil již v době vzniku krajských zřízení. Jeho základem se měla stát především míra kompetencí, které jednotlivé kraje od státu převzaly a kolik za ně stát skutečně ve své působnosti platil. Výsledná podoba ale napovídá, že do procesu tvorby nakonec vstoupily i jiné neformální a politické vlivy, jež konečnou podobu příspěvků ze státního rozpočtu značně ovlivnily a některé kraje na úkor jiných zvýhodnily.

Stejně jako celá Česká republika se i jednotlivé kraje v průběhu uplynulých dvaceti let vyvíjely a některým poměrně významně rostly i počty obyvatel. Například Jihomoravský kraj dnes tak dostává na jednoho občana ze všech krajů nejméně, zatímco kraj Vysočina jako jeden z nejmenších dostává na jednoho obyvatele skoro dvojnásobek, a to 13 700 korun.

Dlouhodobě podfinancované kraje pak musí navzdory tomuto způsobu rozdělení obstarávat plnohodnotně veškerou zákonem svěřenou agendu. Často se to nejvíce projevuje na kvalitě a frekvenci oprav krajských silnic. Tedy v oblasti, kterou denně užívají desítky a stovky tisíc lidí.

Součástí konsolidačního balíčku vlády Petra Fialy k ozdravení veřejných financí je tedy rovněž úprava současného tzv. rozpočtového určení daní, tedy klíče, podle kterého se obcím a krajům distribuují podíly na výběru některých sdílených daní. Tuto příležitost se hejtmani a zástupci vlády rozhodli využít k tomu, aby se přerozdělování daní stalo spravedlivějším.

Nově by se finance měly rozdělovat podle jasně stanoveného klíče. Ten by měl zohledňovat počet obyvatel, délku silnic v krajské správě (tzv. silnice II. a III. třídy, které tvoří největší část silniční sítě a jsou ve vlastnictví krajů), rozlohu a struktura kraje. Dále pak organizaci zdravotnické záchranné služby (počet výjezdových skupin v kraji), počet žáků středních škol zřizovaných krajem, počty urgentních příjmů I. typu v krajem zřizovaných nemocnicích a pro všechny kraje shodný vyrovnávací koeficient.

Konečně se tak snad podaří najít průnik mezi postoji jednotlivých hejtmanství se zástupci vlády. Další rest ve veřejných rozpočtech, který se táhl celou novodobou historií vyšších územních samosprávných celků, bude konečně možné odškrtnout jako splněný. Nejvíce a jako první to pocítí občané krajů na kvalitě svých silnic, středních škol a poskytované zdravotnické péči, a to je jistě výhrou pro všechny zúčastněné a velký úspěch nynější vlády, která jako první našla odvahu vyřešit tento letitý problém.

---