5. března jsme si připomněli sedmdesát let od nejhumánnějšího činu Josifa Vissarionoviče Stalina, a totiž, že zemřel. Toto výročí mne přivedlo k jednomu nepříliš známému faktu z diktátorova života. Je jím spoluautorství divadelní hry Fronta. Stalin se zde poprvé – a nutno říci, že naposledy – projevil jako umělecký tvůrce. Okolnosti vzniku této hry i její život na scénách polních divadel, ale i prestižních sovětských scén jsou bizarní, avšak zcela v intencích Stalinovy osobnosti i celé jeho doby. Jako každý absolutistický panovník, jenž byl postaven na roveň božstvu. Stalin si přál, aby byla jeho výjimečná pozice vnímána jako přirozený důsledek mimořádných schopností. Když v červnu 1941 Hitler napadl Sovětský svaz, Stalinova monumentální socha se otřásla v základech. V zemi zavládl krvavý chaos. Stalin musel konat. Musel smýt svoji vinu za válečné neúspěchy. Jejich příčinou bylo mimo jiné to, že nechal v rámci ideologických čistek vyvraždit hlavní postavy velení armády včetně teoretiků moderní vojenské strategie, pracujících na reformě sovětských ozbrojených sil. Konečná bilance byla děsivá. Proto bylo z hlediska Stalinových propagandistických politických cílů tolik potřebné najít „viníka“.

Jako zdatný manipulátor věděl, že nejspolehlivějším prostředkem je masová propaganda. Ve válečných podmínkách se mu jako nejefektivnější jevila forma divadelní hry. Hra měla být taková, aby po jejím shlédnutí všichni pochopili, že vinu za neúspěchy Rudé armády nenese Stalin. Zbývalo jen zvolit autora, který by tuto myšlenku ztvárnil. Proč padla Stalinova volba na ukrajinského dramatika a scenáristu Alexandra Kornějčuka, není z dostupných pramenů dodnes zřejmé. Jedním z  důvodů mohlo být, že tento autor naplňoval, seč mohl, heslo, že umění má sloužit politice a Stalinovi se líbil jeho humor. 

Bez ohledu na to, že byl Stalin zaneprázdněn velením válečným operacím, během léta 1942 přijal Kornějčuka dvakrát v noci ve své kremelské pracovně. Během těchto schůzek vpisoval do textu hry poznámky, které ostudným způsobem karikovaly stávající velení armády. Vzniklo tak drama zcela v intencích stalinistické propagandy. Stalin ze sebe smyl vinu za porážky, které utrpěla Rudá armáda, špatně vyzbrojená a bez velení. Když v srpnu 1942 v deníku Pravda začalo na pokračování vycházet Kornějčukovo drama Fronta, čtenáři byli v šoku: místo obvyklé glorifikace hrdinství vojáků zachycovala zkarikovaný obraz velitelů Rudé armády. Hra vzbudila obrovské pozdvižení. Maršál Timošenko zaslal 28. srpna telegram na ÚV VKS(b) adresovaný osobně Stalinovi. Mimo jiné v něm žádal, aby bylo zabráněno šíření hry a aby byl její autor přísně potrestán. Nikdo z velení sovětské armády netušil, že na Stalinově pracovním stole ještě leží rukopis hry, která způsobila tolik povyku. Na titulním listě bylo diktátorovou rukou napsáno: „V textu jsou moje úpravy. St.“ 

Spolupráce s dramatikem Kornějčukem zůstává dodnes jen bizarní a málokomu známou epizodou Stalinova života. Ke Kornějčukovi, jenž za svoji tvorbu získal pět Stalinových cen, nutno připojit doušku, že se stejnou vervou, s jakou diktátora oslavoval, ho v období kritiky kultu osobnosti pranýřoval. Co se týče dalšího osudu hry Fronta, poté, co masově zaútočila na diváky a naplnila své propagandistické cíle, zmizela ze světa stejně rychle, jako se objevila. Sovětská divadelní historie o ní dál nehovoří. 

Současnost nás učí, že Vladimir Putin zařadil v ruské historii zpětný chod. Je jen otázkou času, kdy začne psát divadelní hry. 

---