Bilancovat prvních sto dní v úřadu bývá tradiční zvyk, který ovšem má svá úskalí. Kulatá stovka přitahuje pozornost, ovšem současně jde o bilanci poněkud předčasnou – při pětiletém mandátu může jen naznačit způsob výkonu funkce. 

Naplněná očekávání a kontrast s předchůdcem 

Nejprve se budu věnovat výkonu prezidentských pravomocí a vztahu k vládě Petra Fialy. Je dobré připomenout, že ve volební kampani, kde jej podpořili strany vládní koalice, Petr Pavel sliboval střídmost při využívání pravomocí hlavně v domácí politice. Přestože si od vlády z dobrých důvodů, spojených se snahou oslovit širší spektrum voličů, udržoval odstup, nedalo se čekat, že bude pokračovat ve stopách Miloše Zemana a chovat se jako opoziční prezident, který si až s carským apetitem užívá možností svého úřadu. Podle předpokladů tak okamžitě po inauguraci jmenoval nového ministra životního prostředí Petra Hladíka, o něco později nekomplikoval ani další vládní změny v čele ministerstev školství a pro evropské záležitosti. Kontrastuje to s chováním jeho předchůdce, který vládní výměny často protahoval, mnohdy s velkou chutí kandidáty na ministry kádroval, a dokonce někdy jejich jmenování ústavně velmi sporně blokoval. Dobře to koneckonců dokumentuje právě ministr životního prostředí Hladík, který si musel na své jmenování několik měsíců „počkat“.

Podobně vypadá situace u legislativních aktivit. Petr Pavel prozatím nevetoval žádný zákon, a to ani – z pohledu vlády – prozatím nejdůležitější normu, tedy změnu valorizace důchodů, která po několik týdnů poutala velkou pozornost veřejnosti. Faktem je, že prezidentův postup v tomto případě trochu připomíná klasické úsloví o nažraném vlkovi a celé koze, zjevně motivovaný snahou udržet si odstup od nepopulárního kroku. Hlava státu připustila, že na námitkách parlamentní opozice vůči změně valorizace může něco být a zmínila, že by bylo dobré, aby zákon ještě posoudil Ústavní soud. Avšak prezidentské veto Petr Pavel nepoužil a stejně tak se na Ústavní soud sám neobrátil a přenechal v tomto směru iniciativu opozičním poslancům. Z pohledu vlády byl prezidentův postup nepochybně vítaný zvláště při časovém tlaku, kdy změna valorizací musela začít platit rychle.

Podle očekávání se vyvíjí také kroky ve sféře, ve které prezident sliboval velkou agilitu, tedy v zahraniční a bezpečnostní politice, kde stále dominuje téma války na Ukrajině. V prezidentské kampani Petrem Pavlem zmiňovaná koordinace s vládou fungovala v praxi vcelku dobře. Nový prezident začal „úřadovat“ už před svou inaugurací, kdy se mimo jiné zúčastnil tradičně významné únorové bezpečnostní konference v Mnichově. Při svých zahraničních cestách včetně jedné mířící na Ukrajinu a v hojných komentářích neudělal nic, co by oživilo častý problém české zahraniční politiky, tedy viditelný nesoulad prezidenta s vládní linií. Tento nesoulad se nezřídka projevoval nejenom za Miloše Zemana, ale i za jeho předchůdců Václava Klause a Václava Havla.

Do kategorie naplněných očekávání se dá přiřadit i jmenování ústavních soudců. Debata o první trojici navržených byla sice intenzivní, ale výsledek v podobě jejich vcelku hladkého schválení Senátem jednoznačný. Tento průběh se dá sledovat i z jiného úhlu pohledu, a sice jako nedomyšlená akce nejviditelnějšího kritika prezidentova postupu, předsedy jednoho ze senátních výborů, Tomáše Goláně (ODS), který argumentačně nebyl zrovna přesvědčivý.

Růst důvěry  

Pro hodnocení prvních sto dní v úřadu je podstatný také pohled veřejnosti. Důvěryhodnost nové hlavy státu podle prvních průzkumů je výrazně vyšší, než byla v posledních letech prezidentství jeho předchůdce. Centrum pro výzkum veřejného mínění v dubnu a květnu 2023 zjistilo, že novému prezidentovi důvěřují téměř tři pětiny lidí, u jeho předchůdce to na konci jeho mandátu byly sotva dvě pětiny.

Zajímavější je ovšem detailnější pohled do minulosti. Nástup nového prezidenta, ať to byl Havel, Klaus nebo Zeman, vždy provázel výrazný růst důvěryhodnosti hlavy státu. Ovlivňovala to kombinace nové postavy v prezidentské funkci tradičně spojované s až poloposvátnou aurou a agilního vstupu do veřejného prostoru především v podobě návštěv regionů. Naopak druhé prezidentské období, a především jeho závěr, u všech Pavlových předchůdců (zvláště viditelné to bylo u Havla a Zemana s jejich velkými zdravotními problémy) charakterizoval velký pokles jejich kontaktu s veřejností. Petr Pavel tak svým intenzivním cestováním uspokojuje veřejnou poptávku po prezidentovi, která tady v tuto chvíli je, a současně tím přirozeně zvyšuje svou popularitu. Zatím se nezdá, že by šel ve šlépějích svého svérázného předchůdce, kterého ke konci jeho prvních sto dní v úřadu postihla kompromitující „viróza“, tedy okamžik, kdy ho televizní kamery zachytily při odemykání korunovačních klenotů ve zjevně podroušeném stavu. Tehdy následoval první z mnoha prudkých výkyvů popularity směrem dolů.

Aktivity vybočující z konvenčního vnímání hlavy státu, jako byla cesta Petra Pavla na motorce do Bavorska, jsou odlišného druhu. Spíš se dají číst jako promyšlená PR akce, která podporuje prezidentovu image. Lehce kuriózní je v této souvislosti kritika bývalého prezidenta Klause, který to onálepkoval jako frajeřinu. Stejný Klaus se zapsal v prvních letech svého prezidentství do paměti mnohých jako řidič kombajnu při dožínkách, což dávalo logiku při jeho budování obrazu konzervativního prezidenta.

Celkově shrnuto, první měsíce nového prezidenta vypadají očekávatelně, na první pohled možná až nudně. Ale po zkušenosti se Zemanovým prezidentstvím je velkým pozitivem, že nová hlava státu nehraje zvláštní mocenské hry, chová se důstojně a přiměřeně roli prezidenta v parlamentní demokracii.

---