Sotva si nad hlavními bojišti syrské občanské války sedl prach a západní země začaly slavit pád Islámského státu, dostal tamní konflikt další rozměr. Tématem číslo jedna je teď turecká intervence do severní Sýrie. Tento komentář nemá ambice přinést nová exkluzivní fakta, nýbrž se pozastavit nad některými paradoxními momenty celé situace.

Administrativa Donalda Trumpa je nyní tvrdě kritizována za své rozhodnutí, které tureckou invazi téměř jistě umožnilo. Ono rozhodnutí hodnotím jako veskrze špatné, nicméně pochopitelné. Donald Trump ve své kampani sliboval konec dlouhým a zbytečným válkám, kterým většina amerických voličů nejspíš ani nerozumí. V případě velmi nepřehledného syrského konfliktu se tedy není čemu divit. Co však pro vyřešení tamní situace děláme my? Netýká se nás mnohem více než Spojených států amerických?

Evropská unie jako celek i její členské státy sice velmi rychle dokáží odsoudit Turecko za praktiky, které měly zůstat v minulém století, nicméně v reálu nejsme schopni udělat nic víc. Kvůli migrační dohodě s Tureckem jsme v pozici, kdy platíme obrovské sumy za řešení problému, se kterým se dost dobře neumíme poprat sami. Jsme snadno vydíratelní pomyslným otevřením hranice, které by do Evropy pustilo další migranty. Výroky samotného Recepa Erdoğana tuto možnost ostatně zmiňují velmi explicitně.

Proklamace většinou nestačí

Bude tak velmi zajímavé sledovat, jak na tuto situaci zareagují unijní špičky. Zároveň ještě existuje jistá možnost, že Donald Trump své kroky přehodnotí, a kromě případných ekonomických sankcí dojde i na změnu postoje ve vojenské rovině. Nebylo by to totiž poprvé, kdy by svou pozici dramaticky upravil v takto relativně krátkém čase.

Otázkou však zůstává, zda se něco podstatného stane včas. V situaci, kdy Kurdům chybí letectvo, se nemohou dost dobře bránit proti moderní pravidelné armádě s téměř neomezenými zdroji, a jejich porážka se za současné konstelace zdá být téměř nevyhnutelná. Jedinou nadějí Kurdů teď je pokusit se „zvýšit cenu“ tureckých operací a doufat, že jim někdo přijde na pomoc, nebo případně přijít s nějakou dohodou. Paradoxně se v rámci posledních dostupných informací spekuluje o podpoře bývalého úhlavního nepřítele Kurdů, Bašára al-Asada. Nic nemůže lépe demonstrovat dynamiku proměnlivosti bezpečnostních zájmů v této oblasti.

Kéž by byl Západ ochotnější a schopnější hájit svoje bezpečnostní zájmy, které se v případě syrského konfliktu promítají do zcela konkrétních bezpečnostních hrozeb – migrace a islámského terorismu. Naše „hard power“ je kriticky omezená, takže se raději omezujeme na proklamace, maximálně ekonomická opatření. Jakkoli se nám nemusí líbit myšlenka použití (nebo jen hrozby použitím) vojenské síly, žijeme ve světě, kde bez ní není možné ovlivňovat okolní dění, které se nás bezprostředně dotýká. Uvidíme, jak dlouho to dokážeme opomíjet.

---