Je konzervatismus stále nosný ideový proud, nebo už své hlavní „bitvy“ v globalizované společnosti dávno prohrál? Může nás dnes ještě nějak inspirovat?

Autoři v knize shrnují své politicko-filosofické úvahy, které delší dobu publikují v revui Kontexty a v dalších časopisech a publikacích. Zamýšlejí se nad tím, jak v dnešním světě uchopit konzervativní myšlenkovou tradici, zejména anglosaskou, a jak ji lze využít v současné pravicové politice. Svůj přístup definují jako konzervativní realismus, politický styl prosazující realistické odpovědi na hlavní problémy naší doby. Vztah k realitě, k tomu, co se v západních demokraciích přirozeně osvědčilo, vymezují jako klíčovou dělicí linii mezi levicovými progresivisty, kteří by rádi vychovávali a přetvářeli lidstvo, a konzervativními realisty, kteří jsou naopak přesvědčeni, že možnosti člověka jsou dané jeho neměnnou přirozeností. Návrat k základním konzervativním hodnotám, postojům a přístupům může pomoci čelit současným ideologickým pokušením, úpadku české politiky, krizi evropské integrace i novým bezpečnostním rizikům. Je to rozumná, pragmatická odpověď na hlavní problémy dneška.

Z recenzí

• • Konzervatismus Petra Fialy v době nerozumu (David Floryk, Konzervativní listy)
  • České zamyslenie o konzervativizme dnes (Lukáš Krivošík, Knihomoľov zápisník, Postoj.sk)

Z knihy aktuálně vybíráme:

O nepochopitelném obdivu k putinovskému Rusku (s. 86–88)

Rusko je velkou zemí, v níž vznikla mnohá obdivuhodná umělecká díla, zejména v hudbě a literatuře, ale také nevyzpytatelný a nebezpečný zahraničněpolitický aktér. Můžeme jej mít rádi pouze v jeho hranicích. Rusko nijak nezaručuje naši svobodu a prosperitu, naopak pro nás bylo vždy hrozbou. Nejenže má „vrozené“ velmocenské ambice, ale nedokázalo se ani vyrovnat se svou temnou a krvavou minulostí, s více než padesáti miliony obětí komunistického teroru. Velká část obyvatel si neuvědomuje historickou vinu a období Stalinovy vlády stále pokládá za pozitivní kapitolu ruské historie, jejíž teror zlehčuje coby nezbytné opatření k modernizaci země.

Přesto se dnes k putinovskému Rusku stále častěji upínají zraky některých frustrovaných západních intelektuálů a bohužel i politiků, včetně těch údajně pravicových. Vyděšeni nezadržitelnou vlnou levicové ideologie a politické korektnosti, jež rozežírají Západ zevnitř, v něm vidí záchranu, spojence a snad i budoucího partnera v alianci na obranu konzervativních hodnot, a to navzdory vší historické zkušenosti. Některé věci jsou zřejmě neměnné. Již Karel Marx si v roce 1857 všiml, že Rusko je příkladem jediného obrovského impéria svého druhu, které „dokonce i po uskutečnění činů světového dosahu nepřestává být vnímáno jako záležitost víry, a ne faktů.“ Platilo to tehdy, platilo to i později, v době ruské bolševické revoluce a komunistického teroru, a platí to i dnes. Nic nemůže být naivnější, neboť Rusko bylo, je a vždy bude připraveno využít jakoukoli slabost Západu k prosazení vlastních mocenských ambicí. O tom, že je hodně jiné, se může přesvědčit každý, kdo s ním přišel do užšího kontaktu. Inspiraci nemůžeme hledat v jeho minulosti ani současnosti. Naše místo je zde, na demokratickém Západě, naše současné problémy musíme řešit tady…