Rozum a odvaha jsou podle Petra Fialy dvě klíčové vlastnosti potřebné k tomu, abychom efektivně čelili současným výzvám a krizím Evropy, od chaotické migrace a klesající bezpečnosti občanů až po další směřování Unie po brexitu.

„V této knize navrhuji, co a jak máme dělat. Hlavně v ní ale popisuji realitu. Svět kolem nás tak, jak je. Nabízím pohled osvobozený od postmoderních ideologií multikulturalismu, korektnosti, evropského integracionalismu, globalismu a všech podobných zcest­ných věr a pověr. Pohled distancující se od děsivé sebedestruktivní ideje prostupující myšlení i politiku Západu, že vše kolem je dobré a hodné respektu, že jen my jsme špatní, naše hodnoty zastaralé, a že moderní svět, který jsme vytvořili, je nutno zbořit. Tato kniha je hlasem proti oslabování a úpadku Západu.“ – z předmluvy autora

Z knihy aktuálně vybíráme:

Bezpečnostní rizika pro Evropu (s. 73)

Rusko sice oficiálně v případě obsazení Krymu a východu Ukrajiny do otevřeného mezistátního konfliktu nevstoupilo, uplatnilo ale metodu hybridní války, tedy kombinaci vojenských prostředků (dělostřelectvo a palné zbraně) s prostředky nevojenskými. Těmi byly a jsou ekonomický a energetický tlak na Ukrajinu, informační válka, propaganda s využitím tradičních i sociálních médií a kyberútoky na NATO, Evropskou komisi, ale i národní státy, jako v případě Polska. V současnosti lze situaci na východě Ukrajiny považovat za zamrzlý konflikt, který může Rusko kdykoliv použít jako svou vyjednávací kartu. Nebudeme-li dostatečně silní a především nebudeme-li odhodlaní jednat, Rusko bude i nadále zkoušet, kam až může zajít. Zkušenost studené války a strategie zadržování může být platná i v 21. století.

Rusko obnovuje sféry vlivu (s. 85–86)

Rusko je dnes opět velkou bezpečnostní hrozbou. Porušilo mezinárodní řád, když anektovalo Krym. Nedodrželo dohody, které uzavřelo, protože nerespektuje celistvost Ukrajiny. Obnovilo svoje tradiční imperiální ambice i rétoriku studené války a zkouší, kam až se dá jít a co Západ unese. Bát se nemáme ničeho, tedy ani Ruska, ale starat se o bezpečnost naší země máme a musíme. Rusko má své zájmové sféry, které po prohře ve studené válce a po pádu Sovětského svazu dočasně vyklidilo. Nyní je obnovuje. S Putinovým režimem se mu vrací jeho sebevědomí i ambice. Tomu rozumíme a není na tom samo o sobě nic špatného. Problém je „jen“ v tom, že sféra ruských zájmů historicky sahá až k nám. Ruská imperiální politika se nás tedy bohužel týká.

Existence českého státu není samozřejmá. Masaryk kdysi správně řekl, že „otázka česká je otázkou evropskou“. Toto heslo je aktuální v tom smyslu, že můžeme být samostatní a svobodní jen tehdy, pokud existuje mezinárodní řád, který nám to garantuje. Takový zde byl v uplynulém čtvrtstoletí. Byl světu „vnucen“ západními demokraciemi. Žádný lepší není. Pro utopisty, stoupence appeasementu a levičáky všeho druhu dodávám: možná není pro všechny spravedlivý, ale žádné jiné uspořádání není pro české zájmy výhodnější. Právě toto uspořádání Rusko porušuje, a to nás ohrožuje.

V Rusku nikdy nebyla demokracie a bylo by naivní ji tam požadovat. Je věcí Rusů, jak si své věci uspořádají, chápeme to a respektujeme. Rusko je velká země (geograficky i jinak), má obdivuhodnou kulturu, ale můžeme jej mít rádi jen v jeho hranicích. Je mi jedno, kdo co začal a jaký je podíl Západu na ukrajinské krizi. Neomlouvá to ruskou anexi Krymu ani další postup. Ale hlavně: Rusko nezaručuje naši svobodu, suverenitu a prosperitu. Západ ano. Tam patříme. Jak kdysi napsal Václav Černý, „západní povaha naší kultury není ‚matiere a discussion‘ (látkou k diskusi). Je to zřejmost.“

Rusko není mým nepřítelem, ale ti, kteří nás chtějí dostat pod jeho „křídla“, ano. Ruský medvěd navíc nemá křídla. Moje generace s ním má zkušenost, kterou nechci opakovat. Jen hlupák znovu leze do stejné pasti.