Tři čtvrtiny půdy vlastní obyčejní lidé. Proto ji můžeme zachránit

26. září 2019, Kateřina Hloušková

Letošní prázdniny se nesly ve znamení environmentálních krizí. Světová média se týdny soustředila na malou Grétu a „hanbu z létání“. Hořelo obrovské území Sibiře i deštné pralesy. Domácí noviny bojovaly s kůrovcem a se suchem. Na sociálních sítích jsme se neustále dívali na mizející lesy, protože snad nikdo si neodpustil fotografii proschlých stromů nebo nové holiny v místě, kde ještě loni o prázdninách houbařil. Smutné obrázky.

A do toho nikdy nekončící debata, zda je to všechno jen výmysl, náhoda, běžná věc, nebo skutečně alarmující, vědecky doložené změny, na které musíme reagovat. A pokud ano, jak a kdo za ně může? Evropa a Amerika, protože jsou nejvyspělejší a nejdou dostatečně příkladem? Asie, protože tam se nereguluje vůbec? Stáda nic netušícího skotu? Máme bojovat, nebo se s tím vším prostě smířit a přizpůsobit se? A jde to vůbec?

Pečuj o svůj domov a změníš svět

Můžeme neposílat děti v pátek do školy, podepsat kdejakou petici, velebit, nebo naopak zesměšňovat malou Gretu. Nad vzedmutou vlnou environmentální angažovanosti můžeme jásat, nebo se mračit a zvedat obočí. V důsledku je to vlastně jedno. Ani angažovaná občanská neposlušnost, ani rozhořčené pohoršování nad naivitou „těch záškoláků“ v našem bezprostředním okolí nic konkrétního nezmění. Získáme pouze pocit, že patříme do privilegovaného klubu těch lepších, vzdělanějších, informovanějších – bez ohledu na to, ke které straně se hlásíme. To je trochu málo (i když to některým možná stačí).

Nechme proto prosím alespoň na chvíli stranou nekonečné diskuse o globální odpovědnosti. Zapomeňme na spory, zda máme dost dat, dost podložených studií a zda se vůbec můžeme kvalifikovaně rozhodnout. Fakta bude vždy možné něčím zpochybnit, své pevné rozhodnutí můžeme časem změnit. Nechci nikoho podceňovat, ale chtít vyřešit globální problém „shora“ je prostě příliš velké sousto. Myslím, že už i Gréta tuší, že si mnozí její zastánci jen velmi levně nakoupili ctnosti a nejvýraznější kritici jen přibrousili svá unavená ostří.

Touhou konzervativně uvažujícího člověka není chtít změnit celý svět, ale soustředit se na svůj domov, rodinu, majetek, na své nejbližší okolí. Většina z nás chce zachovat léty prověřené hodnoty a reagovat ve chvíli, když se ukáže problém. Opusťme proto svět velkých gest a velkých sporů, které nás mnohonásobně přesahují, a pojďme tam, kde je to pro nás pochopitelné a uchopitelné. Vraťme se doslova na zem.

Zachrání nás venkov?

Bez ohledu na všechny mediální kampaně světa, letošní léto prostě bylo nejteplejší za posledních 245 let nepřetržitého sledování (Klementinum). Oproti normálu bylo letos od června do srpna tepleji o celé 2,5 stupně (ČHMÚ). Toto jsou jednoduchá, prakticky uchopitelná čísla. Všichni víme, jaké to je, když se po tropické noci, kdy teplota neklesne pod třicet, musíme vrátit zpátky do rozpálených ulic. V tu chvíli je nám celkem jedno, zda to nesnesitelné vedro způsobil člověk, nebo jde o přirozený jev. Na rozpáleném betonu je nám nepříjemně, chceme se ochladit, schovat se do stínu a nejlépe odjet na venkov.

Ovšem to, co dělá venkov snesitelnější, není shůry daná nižší teplota, ale množství rostlin, stromů a vody, které krajinu přirozeně ochlazují. Asfaltka mezi lány vyprahlých polí není o nic příjemnější místo k procházce než parkoviště před supermarketem. V krajině bez stromů, zarostlých mezí a remízků, v krajině dokonale odvodněných polí a narovnaných řek se spokojeného spočinutí prostě nedočkáme. A tady každý konzervativně založený člověk vidí problém: krajina se proměnila, a nikoliv k lepšímu.

Naši přírodu nezničil jen komunismus, který přeměnil půdu v pouhý výrobní prostředek, když se snažil poručit větru a dešti. Svou část viny nesou i porevoluční bůžkové konzumu a „moderního“ způsobu života. Přemýšlím, čím to je, že jeho neblahé projevy více vnímám právě na venkově. Patrně je to představou, že venkov by měl mít k půdě a péči o krajinu vždycky přirozeně blíž. Že se tam lépe uchová povědomí o rodinném gruntu, dědově poli, naší louce či kousku lesa, o které je třeba pečovat a zachovat je dalším generacím. Rozpor mezi očekáváním a realitou pak asi o to víc vynikne.

Je to vlastník, nikoliv nájemce nebo pachtýř, komu musí záležet na tom, zda se jeho majetek zhodnocuje, nebo naopak devastuje.

Mluvím z vlastní zkušenosti, když říkám, že v posledních třech desetiletích lidé na venkově hlavně chtěli žít pohodlně, městsky. Navrácenou půdu poskytli do nájmů či pachtů, z předzahrádek postupně vybudovali pohodlná parkovací místa pro jedno či více rodinných aut. Zahrady osázeli bazény a grily. Únavné kosení trávy, hrabání listí a otravné okopávání vyřešila barevná zámková dlažba, jedna či dvě dávky Roundupu a výkonná „vapka“. Z bývalých stodol jsou garáže či místa k posezení s přáteli. Domy se modernizují, září podivuhodnými barvami doplněnými o neméně zarážející kreace plastových oken, dveří a bezúdržbových plotů. Idylka jako vystřižená z reklamních letáků.

Nechci se ani v nejmenším vysmívat tomu, co mnozí zcela oprávněně považují za logický projev rostoucí životní úrovně (je to ostatně kritika do vlastních řad). Chci jen upozornit na to, že zločinný komunismus, spojený s chudobou lidí a devastací krajiny, mnohde jen nahradil neméně brutální konzumerismus, který má na lidi i přírodu srovnatelný dopad. Mám strach, že sny některých myslitelů, v nichž nás před konzumním světem odosobněných světoobčanů zachrání zemitá zakořeněnost a přirozená zdrženlivost venkova, vůbec neodpovídají realitě. Nicméně všeho snad do času.

Je to v našich rukou

Jsme v kontaktu se zastupiteli mnoha obcí a vnímáme signály, že krajina přestává být lidem lhostejná. Také ale víme, že chybí informace a nápady, co s tím. Jak to můžeme změnit? Skuteční vlastníci půdy mají mnohdy oprávněný pocit, že jsou nadobro v pasti velkých agropodniků, často jediných zemědělců v širokém okolí. Třetí, čtvrtá generace původních hospodářů zcela logicky argumentuje, že jí chybí informace, a tedy i schopnost dobře se rozhodnout. Sami v drtivé většině hospodařit nemohou, žijí daleko, zemědělství nerozumí, neumí posoudit, jak se zemědělec k jejich půdě chová. Pachtýři mají logicky větší sílu, často neznalým laikům předkládají k podpisu pachtovní smlouvy, které jim poskytují nadstandardní výhody. Neznalý člověk pak často v dobré víře podepíše něco, co je pro něj nevýhodné – smluvní vztah na deset a více let, souhlas s předkupním právem, možnost podpachtů. Vypovědět takovou smlouvu je následně téměř nemožné.

Vlastník půdy ale rozhodně není bezmocný! Proti komunismu i proti divokému drancování krajiny se lze bránit naprosto stejně – neustálým důrazem na dlouhodobé hodnoty, i když nepřinášejí okamžitý zisk. A je celkem jedno, zda o ně budeme usilovat s ideovým zázemím městského liberála, nebo klasického konzervativce. Na většině zemědělských ploch dnes hospodaří někdo jiný než její vlastník. Ale je to vlastník, nikoliv nájemce nebo pachtýř, komu musí záležet na tom, zda se jeho majetek zhodnocuje, nebo naopak devastuje. Je nás 3,2 milionu a vlastníme 76 % z celkové výměry zemědělské půdy v Česku. To je reálná síla.

Proto se Pravý břeh – Institut Petra Fialy obrátil na největší českou environmentální nadací – Nadaci Partnerství. Proto víme, jak můžete pomoci právě vy. Sledujte náš podzimní seriál „Jak zachránit českou krajinu: Držte se při zemi“!

Rádce pro zodpovědné vlastníky si můžete stáhnout na stránkách Nadace Partnerství.

Hloušková Kateřina

Kateřina Hloušková

manažerka vnějších vztahů

štítky: # #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter