Do období transformace evropské energetiky citelně zasáhly problémy způsobené válkou na Ukrajině. S jakými scénáři pracuje největší český dodavatel energií? ČEZ chce být váš dobrý soused, ale především se musí snažit, aby uspěl jako investor, říká Pavel Řežábek, hlavní ekonom společnosti.

 

ČEZ je odpovědný státu, ale také svým akcionářům. Je to výhoda, nebo spíš omezení? Nestaví to firmu v mimořádných dobách do schizofrenní situace? Narážím na to, že většina návrhů, jak snížit cenu energií, se na ČEZ nakonec vlastně nedá uplatnit.

ČEZ má zodpovědnost vůči celé společnosti, ve které podniká. To se velmi konkrétně promítá třeba do přístupu k ESG. ČEZ chce být „dobrý soused“.

Zároveň je ČEZ akciová společnost, a je tedy bezprostředně odpovědný svým akcionářům. Část veřejnosti někdy podléhá dojmu z dob socialismu, že jde o státní podnik, který by měl dodávat levnou elektřinu a zajistit bezpečnost dodávky. Přitom už několik desítek let tu funguje tržní ekonomika, kde cenu určuje nabídka a poptávka, a kde existuje volný pohyb zboží včetně elektřiny. Za bezpečnost dodávky odpovídá ze zákona ČEPS.

Stát vytváří rámec, ve kterém lze investovat. A ČEZ se musí snažit, aby v rámci tohoto rámce jako investor uspěl.

Není přesto namístě nějaké opatření v situaci, kdy se ceny energií zvedají několikanásobně? Nebo se s tím z krátkodobého hlediska nic dělat nedá?

Nejprve je zapotřebí pochopit příčiny. Za nárůstem cen elektřiny jsou dva hlavní faktory: efekt Putin a efekt povolenka. Putin může za drahý plyn a za rizika nedodávek plynu s potenciálně extrémními cenami. Na růstu cen elektřiny se podílí z více než 70 %. Cena povolenky loni vzrostla kvůli vyšším dekarbonizačním cílům EU a na nárůstu ceny elektřiny se podílí z více než 20 %. Zbytek je způsoben dražším černým uhlím.

Trh s elektřinou zajišťoval nízké nebo střední ceny více než patnáctlet. Nyní jsme ve zcela mimořádné situaci, kdy za našimi humny probíhá válka. Těžko si představit, že se nás to nedotkne. Cenové dopady přes zkapalněný zemní plyn cítí celý svět. Měnit v této situaci základní tržní principy by bylo ukvapené. Některé země jižní Evropy k tomu přesto přistupují. Obecně mají k principům mnohem volnější vztah než severní křídlo EU. To má ovšem své náklady: země jižního křídla jsou zadlužené až po uši, jejich dluh už před válkou přesahoval 100 % HDP.

Z krátkodobého hlediska je zapotřebí pomoci zejména zranitelným zákazníkům, např. sociálním tarifem. Pokud by se vláda rozhodla i pro plošné řešení, nabízí se možnost např. snížit příspěvek na OZE na nulu a zaplatit ho z rozpočtu. Touto cestou se vydalo Německo. Jinou možností by bylo zadotovat určité množství energie pro každou domácnost.

Trh s elektřinou zajišťoval nízké nebo střední ceny více než patnáct let. Nyní jsme ve zcela mimořádné situaci, kdy za našimi humny probíhá válka. Těžko si představit, že se nás to nedotkne.

Řekl byste, že je trh s energiemi příliš komplikovaný?

Trh je jednoduchý: nabídka a poptávka. Kdo elektřinu chce, koupí ji, kdo ji za ty peníze nechce, nekoupí ji. Konkurence na straně dodávky je veliká. Lze se domluvit i na dlouhodobých smlouvách.

ČEZ počítá s tím, že dostatečnou kapacitu i přijatelnější ceny energií v Česku výhledově zajistí mimo jiné výstavba obnovitelných zdrojů energie. Jsou technologie už tak daleko, aby v podmínkách České republiky v nejbližších letech významně pokryly poptávku? Nejen z pohledu účinnosti a stability, ale i rentability.

Jde o dvě roviny: ekonomickou a bezpečnostní.

Ta ekonomická je úzce spjata s tím, jak cena elektřiny vzniká. Elektrárny nabízejí na velkoobchodní trh za své náklady na palivo a CO₂ neboli za tzv. variabilní náklady. Cena je jedna a stanovuje ji poslední elektrárna potřebná v dané hodině pro uspokojení poptávky.

Němečtí spotřebitelé dotují výstavbu obnovitelných zdrojů. Ty pak nabízí elektřinu za nulovou cenu a vytlačují dražší zdroje. Po mnoho hodin v roce je levnější dovézt elektřinu z Německa než ji vyrábět v ČR. Průměrné velkoobchodní ceny elektřiny v Německu jsou v posledních letech nižší než v Česku. Dřívější masivní exporty z ČR do Německa v posledních letech klesly na nulu. Na velkoobchodním trhu bude v dalších letech německá elektřina oproti české ještě výrazně levnější než dnes. Pak se začne domácí průmysl ptát, proč má čelit této konkurenční nevýhodě.

Už nyní je jisté, že do ČR se bude německá elektřina postupně dovážet víc a víc: výrobě z německých OZE nedokáže cenově konkurovat žádný český zdroj kromě OZE.

Pro bezpečnost je lepší, když jsou zdroje umístěné pod jurisdikcí ČR. Proto má smysl investovat do zdrojů na území ČR, i když to je ekonomicky nákladnější řešení.

Další oblastí, na kterou se Západ spoléhá, jsou technologické inovace v oblasti jaderné energetiky. Modulární reaktory mi přišly jako super nápad už před dvaceti lety, ale bojím se, že jsme se za tu dobu moc neposunuli. Nebo to vidím moc černě?

Malé modulární reaktory se z roviny dobrého nápadu už přesouvají do oblasti schvalování a prvních realizací. Jsou za nimi reálné firmy jako třeba Rolls-Royce nebo NuScale a další. Očekává se, že první objednávky bude možné učinit dříve než za deset let.

Mezitím nás ale čeká nouzové prodlužování uhelné éry (viz odklad uzavření elektrárny v Dětmarovicích). Připravujete nějaké další krizové scénáře?

Je mimořádně důležité si ujasnit časový horizont. Nyní je v EU málo plynu, a je proto velmi drahý, což je v přímé souvislosti s rusko-ukrajinskou válkou. Proto v nejbližších měsících a jednotkách let dojde k prodloužení provozu uhelných elektráren a zejména tepláren. V delším časovém horizontu válka skončí, evropská spotřeba plynu díky připravovaným opatřením poklesne a také se na světovém trhu objeví další dodavatelé. Plyn zlevní a s ním i cena elektřiny. Naopak cena povolenek má jiné určující faktory a zůstane spíše vysoko. To, z čeho žije hnědouhelná elektrárna, se někdy nazývá hnědouhelný spread: Cena elektřiny minus cena povolenky. Před válkou se na forwardech pro rok 2024 a 2025 dostal do hodnot dlouhodobě neudržitelných pro provoz uhelných elektráren a tato situace se bude s levným plynem a drahou povolenkou vracet. V horizontu deseti let skončí podstatná část uhelných zdrojů prostě kvůli ekonomice.

Další pohled je, že uhelné elektrárny a teplárny postupně stárnou a pro dlouhodobější provoz by mnoho z nich potřebovalo rozsáhlé investice. Nicméně uhelná energetika v EU je nyní neinvestovatelná. Žádná banka na to nepůjčí a i regulatorní rizika pro investory jsou příliš vysoká.

Největším problémem je asi plyn, na němž je údajně závislá pětina výroby energie v Evropě. Původně jsme se na něj spoléhali jako na náhradu za uhlí. Za jak dlouho můžeme mít reálnou alternativu?

Problémem není plyn, ale nespolehlivost ruského dodavatele. Aktuálně jde především o logistický problém. Celosvětové zásoby zemního plynu jsou obrovské a lze ho těžit poměrně lacino. Když budou mít dodavatelé zajištěný odběr třeba díky dlouhodobým kontraktům, zainvestují.

Hlavní obavy z nedostatku plynu nejsou ani tak v energetice, ale hlavně v teplárenství.

Plán REPowerEU předpokládá, že do roku 2030 zásadně klesne spotřeba zemního plynu v EU jednak díky úsporám a jednak substitucí za jiné zdroje energie. Dodávky alternativních producentů zemního plynu a další opatření by měly vést k úplnému ukončení závislosti na ruském plynu do roku 2027.

Problémem není plyn, ale nespolehlivost ruského dodavatele. Celosvětové zásoby zemního plynu jsou obrovské a lze ho těžit poměrně lacino.

V období mezi koncem uhlí a nástupem nových možností nás čeká trochu hluché místo. Co je naší největší nadějí pro toto přechodné období? Je to fotovoltaika? Komunitní energetika? Jak se na tuto tranzici co nejlépe připravit, kde musíme přidat?

Obnovitelné zdroje nejsou na přechodné období. Je to základní celoevropský a i celosvětový program, jak pokračovat v energetice. Obnovitelná energetika je domácí, a tedy bezpečný zdroj. V Česku potřebujeme vytvořit mix jaderných, větrných a fotovoltaických zdrojů.

Pokud se vše nechá běžet samospádem, nastane přirozené řešení: výstavba nových zdrojů se nevyplatí a elektřina se bude ve velkém dovážet. Proto by stát měl vytvořit rámec, ve kterém zajistí dostatečnou domácí kapacitu pro zachování národní bezpečnosti za současného respektování tří hlavních imperativů současné energetiky: bezemisní, bez Ruska a cenově dostupná.

Váš byznys stojí na dlouhodobém plánování a předvídání, vaše rozhodnutí ovlivňují celou zemi na desítky let. Musíte při tom čelit řadě obtíží, typicky proměnlivým cílům evropské politiky, teď navíc geopolitickým výzvám. Jak s takovou nepředvídatelností pracujete? Je to asi velký stres…

Na jednu stranu to je vskutku stres, protože většinou je málo času, na druhou stranu to je zajímavé, protože stále přichází nové podněty.

Energetika má dlouhý investiční horizont a vysokou kapitálovou náročnost, a tím je situace obtížnější než v mnoha jiných sektorech. Základní princip je používat řadu různých scénářů. Identifikujeme hlavní drivery a použijeme velmi široké spektrum toho, jak se můžou v budoucnu vyvíjet. Pro všechny tyto scénáře je pak zapotřebí hledat jedno řešení, které bude co nejrobustnější.

Nepředvídatelnost nicméně dost ustupuje. Cíle evropské politiky nejsou až tak proměnlivé. Evropská unie už více než patnáct let konzistentně říká, že chce dekarbonizovat, a že chce více energie z obnovitelných zdrojů. To je velmi jasný dlouhodobý trend. Občas si někdo myslí, že se mu vyhne a proklouzne. Když pak přichází další a další regulatorní opatření tímto směrem, tak je znovu a znovu překvapen.

Ukazuje se, že nejvýznamnějším dlouhodobým driverem pro vývoj elektroenergetiky nejsou ceny paliv ani ceny CO₂, ani růst poptávky, ale rychlost růstu obnovitelných zdrojů.

Rozhovor připravil Petr Dvořák.

---