Tři roky války na Ukrajině
13. května 2025, Matyáš Zrno, Matej Kandrík
Další debata nedávné Zimní univerzity Mladých konzervativců a ODM se věnovala reflexí tří let války na Ukrajině z českého a slovenského pohledu. Na následujících řádcích si můžete přečíst část z debaty mezi Matyášem Zrnem, šéfredaktorem Aktuálně a Matejem Kandríkem, analytikem Adapt Institute.
První otázku položím možná trochu obšírněji, a nechám na vás, jak ji pojmete. Chtěla bych vás poprosit, jestli byste mohli popřemýšlet a okomentovat až tři události z uplynulých tří let války na Ukrajině, které pro vás – ať už profesně nebo osobně – byly zásadní, které vás nějakým způsobem zasáhly, vracíte se k nim, nebo je hodnotíte jako významné, ať už v negativním, nebo pozitivním smyslu.
Matej Kandrík: Asi první věc, kterou bych k tomu řekl, je, že moje přítelkyně je Ukrajinka.
Přišla na Slovensko jako uprchlice před válkou. V tomto ohledu je to pro mě osobní téma. Je velmi silné slyšet příběhy přímo od ní – co zažila, jak probíhala její cesta. Pochází z Dnipra, jednoho z největších ukrajinských měst.
Na Slovensku má část rodiny, ale další příbuzné má stále doma, na Ukrajině. Pravidelně tam cestuje. Když vypráví, co se tam děje, je to vždy silně emotivní.
Také bych zmínil svou první návštěvu Ukrajiny po invazi. Byl jsem pouze na západě země, daleko od fronty, ale i tak bylo silné vidět, jak rychle rostou hřbitovy – záplava květin, vlajek, fotek padlých.
V tu chvíli si člověk uvědomí, že to nejsou jen statistiky a čísla, ale konkrétní lidské osudy. Ta válka má obrovský lidský rozměr.
Matyáš Zrno: Já si zase vždycky vzpomenu na začátek války a na Kyjev.
Město bylo napůl prázdné, téměř opuštěné. Platil zákaz vycházení. Bylo to jako město po morové ráně – ulice prázdné, ticho, věžáky a bulváry bez života. Dřív trvalo přejet z jednoho konce Kyjeva na druhý tři hodiny, teď nebyl problém. Všude jen checkpointy, teritoriální obrana, armáda. Ale přitom bylo cítit tiché odhodlání – zvláštní ukrajinský fatalismus.
Mají hlubokou víru, že mají pravdu. Věří, že válku vyhrají. Dnes už si možná nemyslí, že osvobodí celé území, ale dlouho věřili, že čekají ne na mír, ale na vítězství. Bylo to období, kdy jsem viděl, jak se národ zvláštním způsobem semkl. To jsem naposledy zažil jako malý kluk v listopadu 1989. Ten pocit absolutní kolektivní sounáležitosti, kdy máte pocit, že každý kolem vás je skoro jako rodina.
To samozřejmě netrvá věčně, ale chvíli to bylo opravdu intenzivní.
Jako kdyby celý národ dostal dávku adrenalinu a všichni byli na jedné lodi. Taky se ukázalo, že spousta hodnot, které jsme v postmoderní Evropě považovali za překonané – jako je vlastenectví nebo nacionalismus – v lidech stále žije. A že právě to je často ten hlavní důvod, proč jsou lidé ochotní riskovat život na frontě. Není to primárně kvůli demokracii – i když i ta je důležitá – ale hlavní motivací je vlast a národ.
To zní možná archaicky, skoro jako František Palacký, nebo jako by to říkal někdo od Okamury, ale když vám devatenáctiletý voják řekne den před útokem, že bojuje za svou vlast, a pak v noci padne, víte, že to není fráze.
Zároveň to ukázalo, jak odtržené od reality byly evropské a světové politické špičky.
Vzpomínáte si na Fredericu Mogherini? Bývalá vysoká představitelka EU pro zahraniční politiku. Když Rusko anektovalo Krym, říkala: „Proboha, to snad nebude válka, to není možné – jsme přece šťastná Erasmus generace.“ Nebo Hillary Clintonová – ta řekla, že tohle je návrat do velmocenské politiky 19. století, a že to dnes přece není možné. Putin jim ale ukázal, že to nejen možné je, ale že to může být ještě horší.
Ukázalo se, že reálná politika funguje, že zlo existuje a nezmizí jen proto, že my budeme hodní a nebudeme mluvit o zbraních. Vzpomínáte si, jak ještě před pár lety protestovali čeští umělci proti tomu, že Česká zbrojovka sponzorovala filmový festival v Karlových Varech? A dnes ti samí lidé přispívají na tanky, raketomety a drony pro Ukrajinu.
Takže jsme se trochu probudili a uvědomili si, že věci jako zbraně a obranný průmysl jsou potřeba. A to je pro mě jeden z klíčových momentů posledních let.
Celou debatu je možné zhlédnout na YouTube.
Česko-Slovenská Zimní univerzita Mladých konzervativců a ODM byla organizována za laskavé podpory Mezinárodního visegrádského fondu.