V minulých dnech se v několik médiích objevila zpráva o údajné vznikající evropské spolupráci mezi Polskem, Itálií a Českem. Všechny tři země spojuje to, že v čele jejich vlád nyní stojí politici, jejichž strany jsou součástí eurostrany a europarlamentní frakce Evropští konzervativci a reformisté (ECR).

Ta, mírně řečeno, nesdílí vizi, že by se EU měla neustále a ve všem integrovat. Rámování informací o zárodcích kooperace tak bylo nepřekvapivě striktně negativní – třeba v týdeníku Respekt se do titulku článku o ECR premiérské spolupráci vloudilo slovo „osa“, nezakrytě odkazující k válečné spolupráci Německa, Itálie a Japonska. Pirátský europoslanec Marcel Kolaja šel ještě dále a v souvislosti s nynější italskou vládou rovnou vytáhl slovo „neofašismus“. Strašení podobnými termíny v případě vznikající iniciativy je účelové, zavádějící a mate debatu o české evropské politice.

První věcí je, že neustále odkazy na problematické historické kontexty jsou dost výběrově relevantním argumentem jen u konzervativních či obecně pravicových stran. U levicových politiků minulost, ve které by se také dalo najít množství skutečných či domnělých hříchů, zdaleka tolik nevadí a je přecházena.

Ale budiž. Horší je, že debata o těchto stranách zvláště v mediálním mainstreamu zpravidla končí odkazy na dávné neonacistické kořeny Švédských demokratů či stejně vousatý fašistický kontext Bratří Itálie. Aktuální programatika, příčiny dlouhodobé podpory těchto stran a další aktuální věci se neřeší. Což je strkání hlavy do politického písku – národní politické mapy členských států EU se totiž poslední dekádu zřetelně překreslují.

Nedá se úplně říct, že by třeba členské strany ECR či dalších stran, které se nehlásí ke zlatému trojúhelníků liberálů, křesťanských demokratů a socialistů, kontinuálně získávaly a posilovaly. Faktem však je, že složení parlamentů (a mnohdy také vlád) zemí EU je jiné, než například v devadesátých letech: nejen nominálně, ale také mírou stability. Řada nových stran je úspěšná jedno volební období, mění jména a profilaci.

Pro příklady není třeba chodit daleko – kdo dnes vzpomene na Věci veřejné či původní ideový profil (bez ohledu na jeho věrohodnost) hnutí ANO? Tato proměnlivost a dynamika se logicky odráží také v institucích EU. Změnu trendu v budoucnosti očekávat nejde. Proto je spoléhání na to, že účelové použití mnohdy zcela falešného historického argumentu, téma smázne, více než krátkozraké.

Běžná praxe koordinačních konzultací

Důležité je také poukázat na obsah plánované či domnělé koordinace mezi Itálií, Českem a Polskem. Koordinační schůzky evropských politických stran – což jsou sice skomírající, ale cirka třicet let existující nadnárodní stranické evropské struktury – se před summity Evropské rady konají pravidelně. Organizují je křesťanští demokraté (Evropská lidová strana) nebo socialisté (Strana evropských socialistů) či liberálové (ti mají svých eurostran více).

Pro ECR dlouho neměly smysl, protože ECR po odchodu Spojeného království a úpadku ODS mnoho premiérů neměla. Nyní má tři. Záměr konat před-summitové koordinace tak dává z pohledu struktury a fungování eurostran stejný smysl, jako je tomu v případě třeba lidovců. Pokud tedy nevadí koordinace u křesťanských demokratů, proč by měla vadit u konzervativců?

Jeden důvod k obavám by samozřejmě existovat mohl. A to je potenciální hrozba, že by případné před-summitové schůzky ECR získaly pro českou evropskou politiku stejnou posvátnost, jakou měla pro vládu Andreje Babiše visegrádská spolupráce a s ní související před-summitové visegrádské konzultace. Tyto iniciativy totiž Česko v rámci Evropy objektivně poškozovaly, zavíraly mu dveře k dalším spojenectvím v EU, a hlavně mu nic nepřinesly.

V neposlední řadě nedalo visegrádské mudrování nic ani EU, protože z něj nikdy žádná pozitivní agenda nevzešla. Snad se ale – také díky běžícímu předsednictví Rady EU, které ODS nutí evropskou agendu konceptualizovat pozitivně, a nikoliv jako neustálé okopávání kotníků – tomuto pokušení architekti koordinace ECR ubrání.

---