Jak jsme popsali v první části, konflikt mezi Gruzií a Abcházii se nikdy nepodařilo zcela utišit. Mise OSN či mezinárodní dohled fungovaly pouze dočasně. Šlo o mimořádně nešťastný příběh, ve kterém si Ruská federace otestovala akceschopnost Západu. Rusku tehdy jeho hra opět prošla.

Po letech bublající nenávisti, v létě roku 2008 Abcházie zaútočila na gruzínské pozice v soutěsce Kodori a souběžně s tím se rozhořely i boje v dalším regionu – Jižní Osetii. Konflikt vznikl těsně poté, co na jaře 2008 začala Gruzie oficiálně jednat o možném vstupu do Severoatlantické aliance. Zatímco dříve vstupovali Rusové do gruzínsko-abcházských konfliktů spíše skrytě, nyní se do bojů otevřeně zapojila například ruská černomořská flotila a ruské letectvo. Logika a cíl byly jednoduché – bude-li Gruzie v aktivním či latentním válečném konfliktu, NATO nebude uvažovat o nabídce členství, ani to dle svých vlastních pravidel udělat nemůže. Válka v Jižní Osetii byla gruzínsko-ruskou válku, ve které přišlo o život asi 5 000 lidí. Výsledkem bylo, že Rusko uznalo nezávislost Abcházie a Jižní Osetie, čímž zablokovalo Gruzii v neřešitelné situaci – jakýkoli gruzínský krok směrem na Západ bude potrestán rozhořením dalšího konfliktu.

Důsledky pomalé reakce mezinárodního společenství by pro západní svět měly být velkým ponaučením. NATO, západní státy, OSN, či Evropská unie nedokázaly reagovat dostatečně rychle a tvrdě, aby Ruskou federaci od útoků odradily. Ruským krokům jen de facto přihlížely a omezily se, v lepším případě, na bezzubá prohlášení a volání po klidu zbraní. Například český prezident Václav Klaus (podobně jako Gerhard Schröder či Robert Fico) tehdy dokonce označil za viníka konfliktu gruzínského prezidenta (vláda následně musela jeho slova korigovat). Od té doby si lze opakovaně všimnout, že v Česku, Maďarsku či na Slovensku nikdy nechybí hlasitý vysoce postavený politický představitel, hájící ruské pohledy na svět. Německo je pak v kritice Ruska minimálně rozpolcené.

Nízkou akceschopnost Západu bylo vidět také v slabé obraně před kybernetickými útoky. Ruští hackeři ochromili gruzínskou státní správu a hackerské a propagandistické skupiny, které Kreml podle odhadů financuje sumou až 500 milionů amerických dolarů ročně, tehdy poprvé masivně napadly také pobaltské země. (Ty zareagovaly jediným možným způsobem – masivními investicemi podpořily digitalizační transformaci své státní správy a její ochranu). Pozitivním aspektem z hlediska spojenců v NATO je však fakt, že ani hospodářská krize a okupace části území ruskými vojsky neodradily obyvatele Gruzie od toho, aby si v následujících volbách opakovaně volili prozápadní demokratické politické reprezentace.

Nejnovější dějství: Ukrajina

Z důvodů nezbytné stručnosti nelze do detailů vysvětlit, proč je Ukrajina pro Ruskou federaci tak důležitá. Nejde pouze o geografickou polohu, ani o to, že Rusové považují Ukrajince jen za „rebelující“ Rusy (což je historický nesmysl), ani o to, že území Ukrajiny vytváří právě onen historický a kulturní průnik mezi světy, které se nutně střetávají. Problém je mnohem hlubší a má mnoho vrstev i úhlů pohledu. Nicméně počátky novodobé ukrajinsko-ruské krize můžeme zjednodušeně datovat do roku 2013, kdy ukrajinský prezident Viktor Janukovyč nečekaně odmítl podepsat připravenou asociační dohodu s Evropskou unií, která vznikla na základě vůle politické reprezentace a hlasování obyvatelstva. Zatímco na západě Ukrajiny a v oficiálních kruzích vznikl takzvaný Euromajdan (podle Majdanu Nezaležnosti, tradičního místa setkávání v Kyjevě), ruská menšina a s Ruskem sympatizující Ukrajinci na východě země začali protestovat na podporu prezidenta. Rusky mluvící postsovětské obyvatelstvo na východě  země nepociťovalo ty samé tendence jako zbytek Ukrajiny, nechtělo vstupovat do západních struktur a za partnera i příležitost k lepšímu životu považovalo Rusko. Jde ovšem o poněkud zjednodušený pohled – opomíjíme radikalizující se proruské síly na východě, které se již měsíce předtím (díky výzbroji z Moskvy) opevňovaly v některých částech měst. Získávaly tím fakticky lokální neoficiální autonomii, na kterou korupcí zasažené a rozvrácené ukrajinské síly nedokázaly reagovat. Komplikované situaci napomáhala i oligarchická struktura ukrajinské veřejné správy.

Situaci výrazně zhoršila otřesná akce policejních jednotek Berkut, které na rozkaz prezidenta začaly střílet do klidně protestujícího davu v Kyjevě. Zemřelo asi sto lidí, kteří tak brutální akci rozhodně nečekali. Prezident Janukovyč v reakci na tento čin a vzedmutou vlnu odporu uprchl do Moskvy, kde požádal o pomoc. Po mezinárodním tlaku pak dospěl k rozhodnutí o předčasných prezidentských volbách. Narychlo vytvořená vláda Arsenije Jaceňuka nedokázala eskalující situaci upokojit, a silně oslabené oficiální ukrajinské instituce jen přihlížely tomu, jak se na poloostrov Krym přesunují ruská vojska pod záminkou zaručení bezpečnosti obyvatel ruského původu. Na východě země se zatím organizovaly několikatisícové protesty proruského obyvatelstva – takzvaný Antimajdan. I zde došlo k násilnostem. Někteří analytici tvrdí, že šlo o cílené ataky podnícené ruskými tajnými službami, faktem však je, že ať už s jejich přispěním či bez něj, násilností proti ruskému obyvatelstvu se skutečně účastnily ultranacionalistické skupiny ukrajinské pravice. To dalo podnět k ruské propagandě, která celý Euromajdan označila za fašistický puč.

NATO i OSN už na jaře 2014 upozorňovaly, že se mezi separatisty pohybují ruští specialisté v neoznačených uniformách. Ukrajinská armáda následně potvrdila zajetí zhruba 10 000 ruských výsadkářů. Podle Moskvy překročili hranici omylem.

Regulérní válka se rozhořela nejprve mezi ukrajinskou armádou a separatisty, jejichž jednotky byly tvořené vůdci ruských nacionalistických uskupení a postavami spojenými s organizovaným zločinem. Poté se k nim připojili žoldnéři z postsovětských jednotek, kteří měli zkušenosti z válečných bojišť. Až později se potvrdila domněnka, že tyto složky zásobovala a vyzbrojovala Ruská federace. Když se v bojích na opačné straně začaly angažovat nacionalistické skupiny Ukrajinců, bojové akce se navzdory ruské převaze vyrovnaly, ale tím se opět dostal ke slovu argument o zapojení „ukrajinských fašistů“. Rusové vhodně oprášili strach z ukrajinského banderovce.

Na Krymu zatím ruská armáda (nejdříve v neoznačených uniformách, později i otevřeně) obsadila úřady, důležité instituce či redakce novin a spustila masivní informační kampaň proti ukrajinskému vedení. Úředníci ukrajinského establishmentu byli vyhnáni z práce a z obav o vlastní bezpečí raději Krym opustili. Vznikl zamrzlý konflikt, který se pokusila, z iniciativy Německa a Francie, řešit skupina vyjednavačů v Minsku. Moskva opět docílila „mírového“ jednání o území, které sama napadla, navíc v bezpečném prostředí svého satelitu, v Bělorusku. V Minsku se nicméně dosáhlo dohod, které boje utišily. Podobně jako v jiných podobných případech i zde však v dalších letech docházelo k jejich porušování a provokacím z obou stran.

Na Krymu pak Moskva, podobně jako třeba v Abcházii, zorganizovala referendum, které mělo potvrdit vůli krymské populace připojit se k Rusku. O svobodném rozhodování lze však s úspěchem pochybovat: referendum organizovala cizí mocnost, ta, které se hlasování přímo týkalo, navíc na násilně obsazeném území, kde se Ukrajinci a jiné neruské národnosti obávali jít do volebních místností střežených ozbrojenými ruskými vojáky. Anexi a referendum demokratický svět neuznal. (Ovšem ani v českých sněmovních a senátních kruzích nechyběli jedinci, kteří za honorář navštívili Krym jako pozorovatelé, čímž Rusko de facto podpořili). Ruská federace Krym po zinscenovaném uznání připojila ke svému území a to také co do infrastruktury a investic. Nic z toho však neomlouvá porušení desítek mezinárodních smluv. (Nejvážnější je porušení Budapešťského memoranda zaručujícího Ukrajině bezpečnostní záruky výměnou za vzdání se jaderných zbraní. Země od té doby oprávněně požaduje přijetí do NATO, a nebo povolení znovuobnovení jaderného arzenálu. Paradoxně právě toho využívá Moskva jako důvodu pro “vojenská cvičení” u ukrajinských hranic).

Kromě Krymu došlo také k odtržení dalších oblastí ukrajinského území. V případě Doněcké, Charkovské a Luhanské oblasti však Rusové pokračovali ve hře na to, že nejde o jejich přímou intervenci. V oblastech s početnými ruskými menšinami docházelo k dlouhodobé eskalaci napětí. Ukrajinská správa situaci nezvládala a už měsíce před válečným konfliktem tolerovala vznik enkláv bez jejího vlivu a správy. 7. dubna 2014 došlo k tomu, že se místo poklidných protestů dav pokusil obsadit radnici, úřady či policejní stanice v Charkově a Doněcku. Postup byl do značné míry koordinován a organizován, což svědčilo o tom, že nešlo o nahodilé vystupňování nepokojů. Zatímco v Charkově pokus skončil zatčením 70 separatistů, v Doněcku dav obsadil radnici a vyhlásil Doněckou lidovou republiku. Den poté se podobná situace odehrála v Luhansku a separatisté jednostranně vyhlásili Luhanskou parlamentní republiku. Po prvních úspěších se přidávaly další útoky, které postupně zabíraly nové budovy, postupně až městské čtvrtě. Ukrajina se poprvé rozhodla razantněji zakročit. 13. dubna se tak rozpoutaly otevřeně válečné akce. Postupně propukaly další a další boje, například ve městech Kramatorsk a Debalcevo, kde byly zaznamenány jedny z nejtvrdších střetů.

Navzdory rozsáhlým lidským i ekonomickým ztrátám a hluboké socioekonomické mizérii se Putin nevzdává myšlenky na obnovení moci imperiálního Ruska či Sovětského svazu.

Nejen NATO, ale také OSN už na jaře 2014 upozorňovaly, že také v těchto oblastech se mezi separatisty pohybují ruští experti a specialisté v neoznačených uniformách. Ukrajinská armáda následně potvrdila zajetí zhruba 10 000 ruských výsadkářů. Podle Moskvy překročili hranici omylem, podobné překročení hranic „omylem“ se zopakovalo také v roce 2021. Kreml účast v akciích separatistů odmítal. Až v zimě 2015 přiznal, že v regionu Donbas pracují specialisté vykonávající také vojenskou činnost. Tvrzení posunul v říjnu 2016, kdy přiznal, že šlo o ruskou intervenci na Ukrajině se známým argumentem, že Rusko muselo ochránit ruskojazyčné obyvatelstvo na východě Ukrajiny. Pozorovatelé OSN v roce 2016 odhadovali, že na východě Ukrajiny působí kolem 60 000 ruských vojáků, zatímco anektovaný Krym střeží asi 25 000 ruských armádních příslušníků. K nim nutno přičíst Rusy vyzbrojené separatisty, žoldnéře, místní nacionalisty z ruské menšiny či extrémisty z jiných zemí, kteří brali válku na Ukrajině jako dobrodružnou dovolenou. Od vypuknutí rusko-ukrajinské války, která je přerušována různými příměřími, uprchlo z Ukrajiny na milion lidí, dalších 1,3 milionu se stalo vnitrostátními uprchlíky. Počet obětí je odhadován na zhruba 15 000.

Ekonomická válka

Dalším výsledkem ruské agrese na Ukrajině je prohlubující se ekonomická nejistota. Ukrajina byla už před ruským napadením opakovaně ekonomicky blokována – ať už zastavením energetických dodávek, stanovením nevýhodných cen, či blokádou přeshraniční spolupráce ve východních oblastech. Svou roli sehrál i značně korupční systém. Boje zničily infrastrukturu a kromě lidských ztrát přinesly také stažení zahraničních financí a krachy dosud funkčních podniků. V nepřehledné situaci bujela korupce, což nezměnily ani okázalé investice ze strany ruského státu. Kreml se snažil zachovat si tvář obnovou infrastruktury, kterou je možné vidět zejména na poloostrovu Krym. Některé investice však budí dojem Potěmkinovy vesnice. V některých oblastech dostávají lidé zdarma plyn, chybí ale celé segmenty zboží a problém je se závody závislými na uhlí, jehož těžba zůstala z velké části v rukou ukrajinského obyvatelstva na západě země.

Seskupení evropských států došlo k logickému závěru, že jediný mírový způsob, jak Rusku ukázat, že s jeho postupem nesouhlasí, jsou ekonomické sankce. Logika zavádění sankcí spočívá také v tom, že v konečném důsledku zasáhnou i armádu agresora. Způsobí totiž výpadky příjmů, které pak není možné investovat do nákupu či výroby zbraní. EU se společně s USA, Kanadou a Norskem shodly na prvním balíku sankcí už v březnu 2014. Některé byly zaměřeny velmi konkrétně, postihly 149 ruských představitelů z armádních kruhů a okolí Vladimira Putina, jimž byl zakázán vstup do EU a omezeny finanční transakce. Výrazné oslabení zaznamenaly i některé energetické firmy a banky, například Sberbank. V prvním roce po zavedení sankcí se ruská ekonomika propadla o 9 procent.

Jako odvetu Rusko zavedlo zákaz dovozu například drůbežího, vepřového či hovězího, masa, ryb, zeleniny či ovoce a následně přimělo domácí producenty, aby přesměrovali své dodávky na domácí trhy. Tím se vytvořil dojem, že Rusko zahraniční zboží nepotřebuje. Navíc státním tlakem snížili ceny potravin, a vytvořili tak prostor pro kritiku ve stylu: „Sankce docílily pouze to, že se Rusové stali potravinově soběstačnými a nepotřebují dovážet.“ Pravdou však je, že si ruská populace tuto „soběstačnost“ neužívá. Navzdory umělému směřování nabídky na domácí trh, které poškodilo ruské exportéry a ekonomiku, se také výrazně omezila nabídka a díky oslabenému rublu si běžný Rus koupí mnohem méně než dříve. Rubl ztratil už v roce 2014 vůči euru zhruba pětinu své hodnoty, vůči americkému dolaru, na kterém je ruská ekonomika závislá (korporace a banky nakupují dolar pro krytí dluhů), se propadl o 40 procent.

Stále stejný scénář

Z tohoto velmi stručného přehledu musí být každému zjevné, že Rusko v areálu zemí bývalého SSSR opakovaně uplatňuje stále stejný scénář, spočívající ve využívání vnitropolitických krizí, které aktivně přiživuje a posiluje. Díky nim drží dané země v šachu a hlavně co nejdále od západních demokratických struktur. V prakticky permanentním ohrožení jsou všechny bývalé postsovětské země, které nevstoupily do NATO a EU. Navzdory rozsáhlým lidským i ekonomickým ztrátám a hluboké socioekonomické mizérii se Ruská federace pod vedením Vladimira Putina s podporou silových složek a tajných služeb nevzdává myšlenky na obnovení moci imperiálního Ruska či Sovětského svazu. Opakované nabídky ze strany Západu na smíření a zvýšení životní úrovně obyvatel formou ekonomické spolupráce byly pochopeny jako slabost, a tedy odmítnuty. Představivost ruského vedení při posilování významu země začíná a končí u použití síly.

Smutnou součástí celého procesu jsou „páté kolony“ ruského vlivu, které otravují atmosféru mnoha evropských demokracií. Za všechny připomeňme například postoje některých slovenských politiků, kteří v době, kdy se na hranici jejich bezprostředního souseda shromažďovala obrovská síla přes stovku tisíc útočně vyzbrojených ruských vojáků, organizovali protesty proti „štvaní a šílení Západu“. Několikanásobný slovenský premiér Robert Fico, který lidem sliboval, že zemi dostane do srdce Evropské unie, nyní burcuje k odporu vůči NATO, Americe a Západu.

A rozhodně není sám…

---

---