Poslední vývoj na rusko-ukrajinských hranicích nás vrací hluboko do období studené války. Zdá se, že se Ruská federace dosud nesmířila se světovým vývojem, není schopna překročit svůj stín a vedení země neumí s vlastní tíživou realitou bojovat jinak než zbraněmi. Ale děje se to opravdu až nyní, nebo jsme se jen „probudili“ až ve chvíli, kdy se konflikt nebezpečně přiblížil hranicím západního světa? 

S rozpadem Sovětského svazu se v mnoha bývalých svazových zemích probudila přirozená touha po obnovení autonomie. Někde se spokojili pouze s náznaky větší samosprávy, jinde došlo ke kompletnímu odtržení a v některých případech i k demokratizaci a reálnému zvažování partnerství se Západem. Prudké změny pochopitelně ovlivnily i samotnou Ruskou federaci, která se sama počátkem 90. let pokusila o demokratizaci. Avšak divoká privatizace, která v očích mnoha Rusů vytvořila rovnítko mezi demokracií a chaosem, zrodila jen skupinu mocných oligarchů s mafiánským pozadím a ještě více zdeptanou masu obyčejných lidí.

Jejich pochopitelnou touhu po pořádku, stabilitě a „normalizaci“ poměrů pak obratně využilo bývalé vedení bezpečnostních struktur, zejména tajné služby KGB, která se kosmeticky transformovala v několik nových agentur. Tyto skupiny spustily v zákulisí řadu intrik, jejichž cílem bylo obrátit hněv z neutěšené sociální a ekonomické situace v zemi proti Západu a všem politikům pokoušejícím se o jakoukoli demokratizaci. Jejich cíle byly jasné: zajistit si zisk z podílu na privatizačních obchodech a znovu obnovit svůj vliv. Charakter těchto snah předurčovaly nástroje, které k tomu byly a stále jsou využívány – strach, propaganda, fyzická síla.

Válka v Podněstří

Už vznik samostatného Ruska a rozpad SSSR doprovázelo násilí. V Moskvě se odehrál neúspěšný pokus o komunistický puč a v Podněstří eskaloval dlouho rostoucí konflikt, jehož příčiny lze vysledovat mimo jiné ve třenicích mezi ruskojazyčným obyvatelstvem, které sem přišlo zvláště v době existence Moldavské SSR, a Moldavany, kteří mají blíže spíše k Rumunsku. Emancipující se Moldavané během rozpadu SSSR prosazovali zákon, který by v zemi místo převládající ruštiny a moldavštiny psané azbukou zavedl jako jediný oficiální jazyk moldavštinu psanou latinkou (moldavština je dialekt rumunštiny, který lze psát latinkou rumunské abecedy i azbukou, spisovná podoba moldavštiny je s rumunštinou prakticky totožná). Tento požadavek narazil na odpor Moskvy a těch moldavských regionů, kde většinu tvořili etničtí Rusové. Moldavané však přesto zákon přijali.

V létě 1990 se následně objevil návrh na vytvoření Autonomní Podněsterské Moldavské socialistické republiky, která by etnickým Rusům garantovala používání ruského jazyka, azbuky a nebránila jim v nadstandardních vztazích s Moskvou. Moldavská vláda oddělený přístup k ruské části obyvatelstva odmítla a prosadila deklaraci o demokratizaci. V reakci na to vyhlásil představitel promoskevsky orientované části obyvatel, etnický Rus Igor Nikolajevič Smirnov, vznik samostatné Podněsterské moldavské republiky (PMR), ve které byl později několikrát zvolen prezidentem.

PMR je de facto úzký pruh země na levém břehu řeky Dněstr, protože však republika nikdy nebyla mezinárodně uznána, de iure toto území stále patří Moldavsku. Smirnov byl moldavskými silami zajat, proti čemuž moldavští Rusové protestovali například blokádami důležitých dopravních cest. Vše vyvrcholilo vpádem jednotek Ruské federace do města Bendery, důležitého hospodářského a dopravního uzlu na pravém břehu Dněstru, a jeho připojení k PMR, s níž jej spojuje most a trolejbusová linka. Tyto boje si vyžádaly kolem 1 000 obětí, z toho 400 civilistů. Šlo o první konflikt, kdy Rusové pro prosazení svých zájmů využili také dominance v oblasti dodávek energie. Moldavané v odvetě reagovali blokádou ekonomických vztahů. Nejasná a napjatá situace přetrvává v oblasti dodnes.

Gruzie a Abcházie

Více či méně latentní konflikt mezi národnostními skupinami v Gruzii existuje velmi dlouho. Podobně jako v dalších podobných případech došlo k jeho vyostření po pádu SSSR, kdy se země pokusila odříznout od vlivu Moskvy. V devadesátých letech začal Kreml podporovat abcházské obyvatelstvo v jeho snaze odtrhnout se od Gruzie, která se provinila tím, že projevovala silný zájem o demokratizaci a užší vztahy se Západem. To Rusku, které v regionu nechtělo ztratit svůj vliv, nevyhovovalo. I zde, podobně jako v jiných případech, sáhli Rusové po osvědčené metodě – eskalaci konfliktu aktivizací problematické etnické menšiny.

Na tomto místě je dobré připomenout, že mnohé etnické menšiny, ať již ruskojazyčné či jiné, byly do jednotlivých svazových republik „vysazeny“ řízenou migrací v rámci mnohonárodnostního SSSR. Podle údajů z počátku 90. let tvořili obyvatelé abcházské národnosti pouze 17,8 procenta všech obyvatel Abcházie, ale svoji důležitou roli zde sehrálo i náboženství – Abcházci jsou totiž převážně muslimové. Podněcování třenic muslimských Abcházců a křesťanských Gruzínů se ukázalo jako velmi účinný radikalizační prvek. Nic na ruské podpoře muslimských Abcházců nezměnil ani fakt, že jinde Rusové vystupovali jako bojovníci proti Islámu.

Mnohé etnické menšiny byly do jednotlivých svazových republik „vysazeny“ řízenou migrací v rámci mnohonárodnostního SSSR.

Za počátek války se považuje 16. červenec 1989, bylo kdy po nepokojích v abcházském hlavním městě Suchumi při zápisu na univerzitu zabito 16 gruzínských studentů. Následně sem vpadla sovětská armáda. Na podzim 1990 byla vyhlášena jednostranná Deklarace o státní suverenitě Abcházské sovětské socialistické republiky, čímž se mělo toto území oddělit od Gruzie. Následovala celá řada dalších prohlášení a eskalace napětí, kterému nezabránilo ani uznání gruzínského nároku na svrchovanost nad územím ze strany OSN. V gruzínské části země došlo v roce 1992 také k jinému typu násilností a zvratů. Ty vynesly k moci Eduarda Ševardnadzeho, který se rozhodl celý vleklý konflikt vyřešit obsazením klíčových abcházských institucí. Rozhořely se boje, které nešlo uhasit.

Do ozbrojeného konfliktu se zapojila i Konfederace kavkazských národů ze severního Kavkazu (složena z různých radikálních odbojových skupin), která vyhlásila pomoc Abcházii a nepřátelství Gruzii. Ve městě Gudauta, kde sídlila postsovětská letecká základna ruské armády, Abcházci požádali o pomoc přímo Rusko. V reakci na tuto žádost došlo k paradoxní situaci, kdy (i navzdory fakticky obsazené zemi gruzínskými jednotkami) musel Eduard Ševardnadze jednat o uzavření mírové dohody nikoliv doma, ale v Kremlu. Neuspěl. Rusko následně finančně i dodávkami zbraní podporovalo povstalce, kteří postupně (do konce roku 1992) vybojovali obsazené území zpět.

Nejen gruzínské veřejné mínění vřelo hlavně poté, co byly sestřeleny ruské bojové vrtulníky s ruskou posádkou – šlo o jasný důkaz, že Rusové se konfliktu účastní i přímo. Situace vygradovala, když se Ševardnadzeho jednotkám postavila také povstalecká skupina bývalé politické reprezentace Gruzie. Tehdy zasáhla mise OSN, které se podařilo vyjednat mír. Ruskou armádou stále podporované povstalecké skupiny však mírovou dohodu nerespektovaly a dále útočily nejen na zaskočené gruzínské jednotky, ale i na civilní obyvatelstvo Abcházie. Ve městě Suchumi bylo zničeno velké množství gruzínských domů a zavražděno až 30 000 Gruzínců, dalších 250 000 lidí ze země uprchlo. Krvavá bratrovražedná válka vedla k tomu, že vyčerpaná Abcházie i Gruzie nakonec souhlasily s příchodem ruských jednotek, které měly garantovat mír. Rusové dosáhli přijetí nabízeného mírového dohledu mimo jiné i tím, že Abcházii blokovaly dodávky elektrické energie.

Neustálé napětí Gruzii neumožňuje navázat těsnější spojení se Západem.

Gruzie nenašla klid ani v následujících letech. Tu a tam se konflikty v rozervané zemi opět rozhoří. Mezi nejznámější eskalace napětí patří takzvaná šestidenní válka z roku 1998, kdy se v okrese Gali vzbouřila skupina Gruzínců. Akce přinesla stovky mrtvých a tvrdou reakci ze strany Abcházie, kvůli které muselo své domovy opustit asi 40 000 Gruzínců. Dalším významným konfliktem byla takzvaná Kodorská krize z roku 2001, když do Kodorské soutěsky, posledního abcházského regionu v rukou Gruzínců, vnikly čečenské extrémistické jednotky. Následoval útok na vesnici Giorgievskoje a mediálně hodně sledované sestřelení vrtulníku mezinárodních pozorovatelů. Řada menších akcí se však na gruzínském území objevuje takřka nepřetržitě. Podle očitých svědků byly tyto drobnější konflikty najednou podpořeny ruskou stranou, které vyhovuje, že neustálé napětí neumožňuje Gruzii navázat těsnější spojení se Západem. Tyto obavy se potvrdily v roce 2008, kdy vypukla válka v Jižní Osetii, které se budeme věnovat samostatně.

První čečenská válka

Mezi další velké konflikty, které v postsovětské historii pomohla Moskva rozpoutat, bylo krvavé tažení v Čečensku. Jako i v předchozích případech i nyní problém vznikl ve chvíli, kdy se Čečenci rozhodli deklarovat svou kulturní, náboženskou i mentální odlišnost a pokusili se získat mezinárodní uznání a výraznější autonomii na Ruské federaci. Z hlediska Moskvy byl kromě hrozícího odtržení významného území problémem také samotný vzkaz, který by takový krok vyslal k dalším neruským národům začleněním do Ruské federace. Velmi vážné důsledky by čečenská samostatnost přinesla i v ekonomické oblasti. Čečensko Ruskou federaci geograficky propojuje s Kaspickým mořem, Gruzií, Arménií a Ázerbájdžánem, tedy zeměmi, které mají nejen velký geopolitický, ale také hospodářský význam – znamenají totiž přístup k rozsáhlému nerostnému bohatství. A právě ohrožení spojené s možným narušením plánovaného budování ropovodu Baku-Grozný-Novorossijsk bylo tou poslední kapkou, která Rusy definitivně přesvědčila, že Čečenci o svém osudu rozhodně nemohou rozhodovat svobodně a samostatně.

Rozbuškou celého konfliktu byl spor mezi čečenským prezidentem Džocharem Dudajevem a parlamentem, který v roce 1993 vyústil až v jeho násilné rozpuštění. Oponenti prezidenta byli podporováni či přímo dosazeni Ruskou federací. Jejich cílem bylo zrušit pravomoci nacionalistického prezidenta, který otevřeně vystupoval ve jménu samostatného Čečenska. Ruská federace nejprve vyzbrojila Dudajevovu opozici a později do rozpoutané občanské války i přímo vojensky zasáhla. Rusové ve své kampani použili známou taktiku, kdy navenek vystupovali tak, že do čečenského konfliktu nezasahují. Podle oficiální verze se čečenské vládě vzepřela její vlastní vnitřní opozice. Už při prvních operacích však bylo zajatých i několik ruských vojáků. (26. listopadu 1994 bylo při odraženém útoku na hlavní město Čečenska Grozný zajato asi 70 ruských vojáků, zabavena byla i ruská technika včetně dvou desítek tanků.)

Prezident Dudajev se pokusil Moskvu zahnat do kouta, když od Rusů žádal, aby oficiálně přiznali, že zajatí vojáci jsou skutečně členy jejich armády. Pokud by to Kreml přiznal, Dudajev sliboval jejich propuštění, v opačném případě vyhrožoval, že zajatce popraví. Rusko však dalo od svých vojáků ruce pryč, ministr obrany Ruské federace Pavel Gračev označil vojáky za žoldáky a Boris Jelcin se nevyjadřoval. Nakonec Gračev vyjednal propuštění poloviny zajatců, čímž nepřímo potvrdil, že skutečně jde o vojáky ruské armády. O další zajatce však nejevil zájem a mezi tím se rozhořely další boje. O značnou část dalších propuštěných Rusů se postarala demokratická frakce Dumy Jabloko, která s Dudajevem jednala a nabízela výměnu válečných zajatců za své poslance.

Čečensko Ruskou federaci geograficky propojuje se zeměmi, které mají nejen velký geopolitický, ale také hospodářský význam.

Za počátek takzvané první čečenské války se však považuje až 11. prosinec 1994, kdy došlo k otevřenému vpádu ruských jednotek na území Čečenska. Dobře vyzbrojené a početně výrazně silnější ruské jednotky však byly také kvůli přístupu Kremlu ve vyjednávání o zajatcích značně demoralizovány a v bojích s vládními jednotkami a partyzánskými silami v hornatých oblastech Čečenska utrpěly značné ztráty. Boje přesto pokračovaly až do 31. srpna 1996. Prezident Džochar Dudajev se konce konfliktu nedožil. Ruské tajné služby dokázaly napojením na jeho telefon zjistit, kde se nachází, a zasáhly jej raketou. Rusové dosáhli, co chtěli, odstranili hlavního odpůrce vazeb s Ruskou federací a také plánovaného ropovodu. Mírová dohoda již byla podepsána s politiky s příznivějším vztahem ke Kremlu, ale partyzánský odpor čečenských nacionalistů a wahhábistů (muslimských radikálů) v horách neskončil.

V první čečenské válce zahynulo podle odhadů 4 000 čečenských bojovníků a asi dvojnásobek ruských vojáků. Nejkrutější bylo zničení města Grozny, kde po masivním ruském bombardování ztratilo život asi 35 000 civilistů. Velké množství Čečenců přišlo o své domovy.

Druhá čečenská válka

Čečenská karta zůstala ve hře. Nenávist vůči Čečencům byla sice po čase, i díky podpoře mezinárodních organizací, které se začaly stavět na čečenskou stranu, na ústupu, Kreml však nadále upozorňoval na další údajné hrozby, které Rusku od tohoto milionového národa hrozí. Další události úzce souvisí s nástupem Vladimira Putina. Jak popisuje kniha Rusko v plamenech (Blowing Up Russia), kterou napsal Alexandr Litviněnko a Juri Felštinskij, vedení ruských tajných služeb si nepřálo demokratizaci společnosti a chtělo si zajistit vyšší zisky z privatizačních obchodů často napojených na organizovaný zločin, proto se rozhodlo obnovit svůj vliv a moc. Doba tomu přála: Jelcinova popularita klesala a množily se privatizační skandály, které byly opakovaně využívány jako důkaz, že demokracie prostě nefunguje. Chyběl jen nový silný lídr, který by vystřídal Jelcina a zavedl takzvanou „kontrolovanou či řízenou demokracii“, tedy režim, který v Rusku funguje dodnes.

Série tajných akcií a změn v prostředí organizovaného zločinu vyvrcholila na podzim 1999, těsně před prezidentskými volbami naplánovanými na jaro 2000. V tomto období otřásly ruskými městy Moskva, Bujnaksk a Volgodonsk bombové útoky, které byly oficiálními místy prohlášeny za útoky teroristů. Od prvních chvil se však objevovala celá řada podezřelých faktů, která podle již jmenované knihy Rusko v plamenech svědčila spíše o rukopisu tajné služby FSB. Naopak vedení FSB trvalo na tom, že pachatelem útoků jsou čečenští separatisté. A to navzdory tomu, že v daném období byli Čečenci blízko uznání autonomie ze strany mezinárodního společenství a k útokům, i když se teroristé svými skutky většinou chlubí, se nikdo z nich nepřihlásil.

Sled následujících událostí a důkazů prokázal, že pachatelé těchto bezprecedentních vražd nic netušících Rusů určitě nepocházeli ze zahraničí. Ze zapojení do vícero teroristických útoků přesvědčivě obvinila ruské tajné služby i později zavražděná novinářka Anna Politkovská. Ruská tajná služba FSB byla po dlouhém zapírání nakonec nucena přiznat, že některé útoky skutečně plánovala, ale označila je za pouhé cvičení, kdy místo výbušniny hexogen použila obyčejný cukr.

Ještě před tímto částečným přiznáním však převážily hlasy politiků, vyzývajících Kreml k odvetné válce s Čečenskem či k vyhoštění všech obyvatel kavkazských národů z Ruska. Ruská armáda dostala úkol podílet se na „ochraně veřejnosti před teroristickými aktivitami“. Vedení GRU deklarovalo, že „intenzivně pracuje“ na identifikaci všech kontaktů mezi těmi, kdo plánovali výbuchy v ruských městech a mezinárodními teroristy. Ruský velitel Igor Sergejev se vyslovil pro „zavedení rozsáhlých protiteroristických opatření a protiteroristických operací“. Využití vojska k ochraně ruských občanů před teroristy však vypadalo spíše jako zavedení stanného práva. Výsledkem toho všeho byl strach a panika, která vedla k masové podpoře druhé války proti  Čečensku. Sjednocený národ pak rozhodně podpořil energického politika, který toto radikální řešení ve jménu ruského lidu prosazoval, v prezidentských volbách. Takto přišel k moci Vladimir Vladimirovič Putin.

Ve druhé čečenské válce bylo zabito přes 60 000 lidí. Podle pozdější promoskevské čečenské vlády zemřelo nebo se pohřešuje celkově 160 000 čečenských bojovníků, přes 30 000 čečenských civilistů a asi 100 000 Rusů. Čísla opakovaně potvrdil i vůdce čečenských separatistů Aslan Maschadov, který uváděl, že v důsledku těchto dvou konfliktů zemřelo asi 200 000 z milionu etnických Čečenců. Kromě přímých obětí na lidských životech válka silně zasáhla i ekonomiku, přinesla energetické krize a spustila rozsáhlé sociální problémy. Asi 500 000 Čečenců přišlo o své domovy či živobytí. V neposlední řadě se také rozpoutala silná protikavkazská xenofobie. I přes dosazení promoskevské vlády je situace ve zdecimované zemi stále napjatá a relativní klid udržují silové složky. Loajalita současné proruské čečenské vlády je postavena na profitu z ekonomických, často korupčních vztahů a vazeb.

Článek pokračuje druhým dílem.

---

---