Jedním z důsledků nedávných maďarských parlamentních voleb, které opět přesvědčivě vyhrál FIDESZ a in personam Viktor Orbán, jsou obnovené úvahy o budoucnosti tzv. Visegrádské čtyřky (V4).

Vzhledem k trvalé k autoritářství směrující profilaci FIDESZ a roli Maďarska v ruské agresi vůči Ukrajině se objevují hlasy, že by V4 měla být zrušena nebo že by z ní Česko mělo vystoupit. Není k tomu důvod. Bohatě by stačilo, kdyby se V4 vrátila ke svému původnímu smyslu a přestala fungovat jako uměle přiživovaná, věcně prázdná koalice uvnitř EU.

Diskuse nelze vést bez ozřejmění smyslu, proč Visegrádská čtyřka – původně Visegrádská trojka, neboť v době jejího ustavení ještě existovalo Československo – počátkem 90. let 20. století vznikla. Jejími hlavními smysly byla stabilizace středoevropského regionu, sdílení zkušeností při cestě do západoevropských organizací typu NATO a EU a klasická mezivládní spolupráce v politikách, jako je kultura či vzdělávání. Ačkoliv se mělo za to, že po splnění druhého cíle – vstup do NATO a EU – visegrádská kooperace zanikne, nestalo se tak.

Mýtus společných visegrádských zájmů

Další dva motivy přetrvaly, což není nic zvláštního. Subregionální kooperaci se v EU daří a funguje jak například na severu Evropy (Severská rada), tak na západě (Benelux). Skutečností nicméně je, že V4 se v posledních letech – pro klasickou subregionální kooperaci netypicky – profilovala hlavně v kontextu evropské integrace. Pomohla tomu zejména migrační krize, která v Evropě začala v roce 2015, ale také personální obsazení středoevropských vlád. Koordinační schůzky před summity Evropské rady, kde předsedové vlád zapojených států demonstrovali svou jednotu, se tak v posledních letech staly pravidlem.

Dlužno říct, že zbytečně a že jen maskovaly skutečnost, že V4 jako kompaktní a efektivní skupina byl jeden velký mýtus.

Za prvé, v sektorových politikách EU visegrádská spolupráce nikdy nefungovala. Existuje řada studií a analýz, které ukázaly, že například v energetice či zemědělství mají jednotlivé státy skupiny zcela odlišné zájmy a společného jmenovatele najít nedokážou. Žádné kompaktní „like-minded“ uskupení, které by procházelo napříč společnými politikami a týkala se zaznamenáníhodného množství evropské legislativy, v případě V4 nikdy neexistovalo.

Za druhé, V4 se profilovala jako brzdící síla. Pokud se už dané státy dokázaly na něčem dohodnout – zejména pak na úrovni premiérů – bylo to vždy negativní vymezení vůči něčemu, co v EU v daném kontextu dominovalo či převládalo. V4 jen zřídka dokázala přijít s pozitivní agendou. Také pro toto tvrzení existuje několik analýz, přičemž na jedné z nich se podílel autor těchto řádků. Platí přitom, že předkládání alternativ a jejich obhajoba představuje důležitý leitmotiv fungování evropské politiky. V unijním multilaterálním vyjednávacím prostředí je zcela v pořádku nesouhlasit. Ale očekává se, že vyřečený nesouhlas doprovodí návrh jiného řešení a jeho obhajoba. V4 tento axiom nikdy nedokázala pochopit.

Visegrád není potřeba rušit, protože na mimounijních tématech může fungovat i nadále. Jen stačí připustit, že s Maďarskem není důvod v kontextu EU cokoli koordinovat.

V čem tedy spočívala hlavní pomyslná přidaná hodnota V4? V politické symbolice. V4 a její percepce představovala signalizační nástroj, naznačující přítomnost více či méně fluidní a spíše méně srozumitelné opozice. V tomto smyslu ji jednotliví členové skupiny používali velmi asymetricky. Česko a Slovensko takřka vůbec, Polsko více a Maďarsko jednoznačně nejintenzivněji. Pro jeho konfliktní vztah k evropský institucím (ale nejen k nim – Viktor Orbán dokázal rozčílit také řadu členských států) sloužila skupina V4 jako fíkový list, který relativizoval rostoucí maďarskou izolaci.

Jinak řečeno, s výjimkou symboliky, ze které navíc Česko nic nemělo, spolupráce v rytmu V4 v evropské integraci nedává a nikdy nedávala smysl. Koalice v jednotlivých politikách musí Česko budovat jinak. Držet se Maďarska nic nepřináší ani z reputačního hlediska – ve vztahu k Rusku totiž má nejen Česko, ale také Slovensko a Polsko zcela jinou hodnotovou pozici než Maďarsko. Visegrád přesto není potřeba rušit, protože na mimounijních tématech může fungovat i nadále. Jen stačí připustit, že s Maďarskem není důvod v kontextu EU cokoli koordinovat.

 

---