Označení Wagnerova skupina či Wagnerovci je díky ruské invazi na Ukrajinu poměrně rozšířeným pojmem, který se často dostává na titulní stránky médií. Je tedy i obecně známo, že tato paramilitární skupina s vazbami na Kreml rekrutuje ruské vězně bez ohledu na důvod jejich trestu nebo že jejich hlavním cílem je v současnosti dobytí města Bachmut na východě Ukrajiny, o což se neúspěšně snaží už několik měsíců. Mnohem méně známá je však historie jejího vzniku, počátky jejich bojových nasazení a povaha postupně odkrývaných vazeb na nejvyšší patra ruských bezpečnostních institucí.

Vznik Wagnerovců lze datovat přibližně do roku 2014. Jejich první bojové nasazení totiž proběhlo v rámci samotného počátku ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Tam se její členové účastnili nejen operace s cílem anexe Krymského poloostrova, ale také přímých bojů s ukrajinskou armádou v separatistických republikách Doněcku a Luhansku, či následných likvidačních operacích tehdejších nepohodlných separatistických velitelů. Tehdy byla skupina spojena s osobou Dmitrije Utkina, který měl být jejím zakladatelem a velitelem. Dlužno podotknout, že skupina jako taková nikdy oficiálně neexistovala, pravděpodobně z důvodu jejího utajovaného napojení na Kreml a také ilegalitě žoldnéřství v rámci ruské legislativy. 

Dmitrij Utkin je sám o sobě velmi zajímavou postavou. Byl profesionálním vojákem ruské armády, s níž se účastnil obou čečenských válek. V nultých letech poté sloužil jako velitel druhé brigády speciálního nasazení (Spetznaz) ruské vojenské rozvědky GRU. V roce 2013 měl být součástí soukromé vojenské společnosti Slavonic Corps se sídlem v Hong Kongu, která se účastnila bojů v syrské občanské válce. Není jisté, zda byl Utkin tehdy v Sýrii nasazen, nicméně po tamních neúspěších se podle dostupných informací vrátil do Ruska. Tam v kontextu událostí na Ukrajině najednou vznikla poptávka po zkušených bojovnících, kteří však formálně nejsou součástí ruských ozbrojených složek. Utkin samotný byl pravděpodobně opravdu součástí původního velení Wagnerovců, nicméně je nepravděpodobné, že by se jednalo čistě o jeho nápad a iniciativu.

Do Afriky s pasy od tajných služeb

Výše zmíněné nasazení Wagnerovců na Ukrajině Kreml  pravděpodobně hodnotil jako úspěšné. Bylo to totiž právě mezi lety 2014 a 2015, kdy se jejich projekt svým způsobem etabloval. Wagnerovci dokonce získali vlastní základnu, která je jedním z mnoha vodítek na úzké vazby s ruským režimem. Základna se totiž nachází v areálu ruské vojenské rozvědky GRU poblíž vesnice Molkin. Že ruský režim Wagnerovce pouze netoleruje, ale přímo aktivně zajišťuje, dokazují též pasy, vydané členům skupiny ruskými autoritami, umožňující jim volně vycestovat do míst nasazení v Africe. Část těchto pasů byla totiž vydána Centrální migrační kanceláří v Moskvě, která slouží zejména ruským tajným službám k zajišťování krycích identit pro ruské operativce. Existují také důkazy, že žoldnéři s těmito pasy byli do Afriky dopraveni letadlem ruského ministerstva obrany. Stejná migrační kancelář je zároveň zodpovědná za vydání pasů operativcům GRU, kteří ve Spojeném království provedli neúspěšný pokus o otravu Sergeje Skripala či osobám zodpovědným za sabotáž muničního skladu ve Vrběticích. 

Těžiště operací Wágnerovců mimo Ukrajinu tehdy spočívalo zejména v řadě afrických zemí či Sýrii. V Africe byli Wagnerovci aktivní zejména v Centrální africké republice, Mozambiku, Libyi, Súdánu a v Mali, a to přibližně od roku 2015. Jejich modus operandi spočíval primárně v podpoře tamních autoritářských režimů výměnou za koncese na těžbu vzácných nerostů. Wagnerovci zároveň pomáhali tamním režimům s bojem proti islámským teroristům a podporovali vztahy s Ruskem, které do těchto zemí následně vyváželo zbraně. Mnohdy však byli i nástrojem i pro potlačování tamní opozice, při kterém prosluli brutálními postupy.

Dalším účelem těchto operací bylo i potlačování západního vlivu v Africe, mimo jiné za pomoci dezinformací. Zářným příkladem byla snaha Wagnerovců falešně obvinit francouzské jednotky v Mali z válečných zločinů vůči tamnímu obyvatelstvu. Snímky z francouzského průzkumného dronu však posléze ukázaly, že za celou operací stáli právě ruští žoldnéři, kteří sami pohřbili mrtvá těla poblíž bývalé francouzské základny. Informace o „francouzských“ válečných zločinech byly následně šířeny na sociálních sítích z účtů napojených na ruskou propagandu. Obdobných případů je však mnoho, přičemž většina z nich vede k další k významné osobě ruské mocenské politiky, současnému veliteli celé Wagnerovy skupiny Jevgeniji Prigožinovi. 

Putinův šéfkuchař

Prigožin je jedním z oligarchů, který se postupně dokázal dostat do přízně Vladimíra Putina, což mu umožnilo znásobit své jmění a moc. Ještě před rozpadem Sovětského svazu v 80. letech si odpykával devítiletý trest za krádeže, do kterých podle dostupných informací zapojoval i další nezletilé osoby. Poté provozoval stánek s hotdogy. Během devadesátých let se mu následně podařilo vybudovat řetězec luxusních restaurací, ve kterých hostil i Vladimíra Putina, což mu vyneslo přezdívku Putinův šéfkuchař. Osobní vztahy s Putinem mu pravděpodobně umožnily zisk rozsáhlých státních kontraktů pro školní jídelny, nemocnice, ale i armádní proviant. Pravděpodobně díky těmto vazbám bylo Prigožinovi do portfolia svěřeno i řízení Wagnerovy skupiny, či Internetové výzkumné agentury IRA zodpovědné za masivní šíření dezinformací na sociálních sítích, která je na západě přezdívána „trolí farma“. 

Nelze však spolehlivě určit, do jaké míry jsou obě organizace v rámci ruského systému autonomní, či jakou roli sám Prigožin hrál při jejich vzniku. Obě jsou pravděpodobně spíš produktem interních debat a rozhodnutí v nejvyšších patrech ruských bezpečnostních a politických institucí, přičemž Prigožin v nich pravděpodobně slouží jako člověk nepřímo pověřený jejich vedením. Nicméně prokazatelně obě organizace finančně zajišťoval skrze skryté přesuny finančních prostředků z jeho legálně vlastněných firem. Díky únikům dat v rámci kybernetického útoku na jeho osobního asistenta zároveň vyšlo zpětně najevo, že mezi lety 2013 a 2014 docházelo k frekventovaným telefonním hovorům mezi Prigožinem a vysoce postavenými představiteli ruského režimu či přímo zpravodajskými důstojníky. Tyto vazby tak dokreslují schéma, kdy Kreml umožňuje oligarchům přístup ke státním zakázkám, ale zároveň je tímto nepřímo zavazuje k participaci na utajovaných operacích.

Wagnerovci se podle dostupných informací dopouštějí různých bojových operací pod falešnou vlajkou, jako například v Mali. Jejich osud se však nyní zdá být úzce spojen s Ukrajinou. Ruští žoldnéři zde byli nasazeni fakticky jako samostatná bojová uskupení do pravidelných bojů. Charakter jejich operací vykresluje epizoda, kdy  poblíž Olenivky v podstatě zaživa údajně upálili ukrajinské válečné zajatce a obvinili z  toho ukrajinskou armádu. Zajímavé na tomto válečném zločinu však je, že ukrajinská vojenská rozvědka GUR ve své zprávě tvrdí, že Wagnerovci tento čin provedli bez vědomí Kremlu. 

Je samozřejmě otázkou, do jaké míry se na tyto neověřitelné výroky zpravodajských služeb dá spolehnout, nicméně se nejedná o první signál Prigožinovy rostoucí sebedůvěry. Prigožin totiž kritizoval vedení ruské armády za špatný výkon. Kritiku směrem k ministerstvu obrany měl údajně sdělit i Putinovi osobně. Napětí mezi Prigožinem a ministerstvem obrany existuje dlouhodobě pramení z toho, že ruská armáda nad Wagnerovci nedisponuje přímou kontrolou. Všudypřítomnou rivalitou mezi bezpečnostními složkami je navíc Rusko proslulé. Existuje hypotéza, že tato rivalita způsobila smrt několika desítek Wagnerovců během útoku americké armády v Sýrii v roce 2015, kdy americké velení varovalo ruské ministerstvo obrany o přítomnosti ruských žoldnéřů poblíž americké základny. Ministerstvo ale tehdy jejich přítomnost popřelo. 

Wagnerova skupina je nyní již zásadně odlišným aktérem v rámci ruských ozbrojených sil než ve svém počátku. Během přibližně jedné dekády se z poměrně obskurní utajované skupiny žoldnéřů vysílaných zejména do afrických zemí stala takřka paralelní ozbrojená složka ruské armády. Počet jejích bojovníků na Ukrajině je podle Ukrajinské vojenské rozvědky přibližně 8000, přičemž část jich stále zůstává nasazena jinde. V jejím čele stojí stále ambicióznější oligarcha s nejasnými úmysly a silně imperialistickými postoji. Přestože v současnosti jsou Prigožinovy mocenské ambice stále v souladu s politikou Kremlu, Prigožin bezpochyby cítí válkou oslabené postavení Vladimíra Putina. Čistě hypoteticky je osobní armáda složená z bývalých trestanců a veteránů z řady ozbrojených konfliktů právě tím nástrojem, kterým chcete disponovat v případě, že se dosavadní mocenská hierarchie začne hroutit. 

---