Výroční zhodnocení stavu EU, které ve středu již potřetí přednesla předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen, zaznamenala česká média především v kontextu toho, že v ní zazněl odkaz na Václava Havla. Obsah skoro hodinové řeči zůstal stranou – zčásti na škodu, zčásti pochopitelně.

Proč pochopitelně? Ač by předsedkyně Komise ráda byla političkou s vizí, není jí a ani tentokrát svůj stín nepřekročila. Obrovské množství témat, deklarující přítomnost evropské integrace v každé politice, procházela s pečlivostí a věcností manažerky, která na boardu společnosti představuje výsledky za loňský rok. Zpráva zkrátka postrádala jedno silné téma, jednu silnou myšlenku a vizi.

Nejen délka, ale také značný záběr ji rozdrobily do těžko uchopitelného reportu, který se do médií, natož pak občanům, zprostředkovává jen těžko. Místy se až nabízela úvaha, zda má Ursula von der Leyen jasno v tom, ke komu mluví a ke komu mluvit chce. K poslancům Evropského parlamentu? Určitě – ve spleti priorit, záměrů a hodnocení si každý mohl najít své. K občanům? To zcela jistě ne. Pro ty byl projev nesrozumitelný a místy příliš abstraktní.

Přesto je nezájem o Zprávu na škodu. Řada témat se totiž bytostně týká České republiky. Za prvé je to typicky covidová vakcinace, kde EU na agregované úrovni dosáhla cíle proočkovat 70 % dospělé populace a role EU v pandemii zaslouží oprávněnou pochvalu. Navzdory zaváháním a problémům v rané fázi totiž Unie (oproti řadě národních aktérů) neselhala, počínala si věcně a konzistentně. A von der Leyen tento fakt oprávněně vyzdvihla.

Za druhé z projevu vyplynulo, že zelená transformace se v dnešní EU (či alespoň v její tradiční části) stala politickým mainstreamem, o kterém se nepochybuje. Jelikož je stejně patrné, že východní část EU tento axiom nesdílí, je velkou otázkou, nakolik se tento rozpor bude prohlubovat či snižovat.

A za třetí můžeme konstatovat, že Ursula von der Leyen se jen velmi opatrně a mezi řádky vyjádřila k problému hodnot a vlády práva, takže nějakou konkrétní akci lze očekávat jen nepravděpodobně. (Byť za touto agendou každý vidí pouze Budapešť či Varšavu, týká se problém i České republiky.)

Čím vším by Unie chtěla být

Kromě velkého množství témat – zajímavé je, že projev úplně opomenul vztah mezi EU a Spojeným královstvím – Zpráva zaujala svým lamentačním tónem nad tím, co vše Unie nemá a čím vším by měla být. Vyčnívala hlavně tři témata: Posílení globální role EU, její bezpečnostní nezávislost na USA a její migrační politika. Na předsedkyni Komise v tomto duchu navázali také zástupci největších parlamentních frakcí, kde skoro nebylo poznat, kdo mluví za socialisty, kdo za křesťanské demokraty a kdo a proč za liberály.

Ale co když je vše jinak? Co když stav evropské sounáležitosti prostě není natolik vyvinutý, aby vůbec umožňoval hlubší a efektivnější spolupráci v hodnotově citlivých agendách (migrace, zahraniční věci)? Tisíckrát se poslanci EP mohou stavět na hlavu a dojímat se, jak by bylo krásné a žádoucí, aby EU působila jako globální aktér, ale dokud budou představy zástupců národních států a evropských občanů jiné, podobné lamentace jen dokládají odtrženost bruselské bubliny od toho, co se děje mimo ni.

Znovu se tak dostáváme k tomu, že politici z nadnárodních institucí při podobných příležitostech působí, jako by mluvili jen sami k sobě a evropskou integraci formovali pro utěšení svých vlastních morálních výčitek a komplexů. Nic proti morálce a svědomí, ale čistě podle projekcí elit se žádný udržitelný politický systém rozvíjet nedá. Letošní Zpráva o stavu EU – a ignorace jejího obsahu většinovou společností – to potvrdila. Chce-li ta příští dopadnout jinak, měla by se více věnovat vnitřní situaci EU a méně chimérickým globálním ambicím a nářkům.

---