V době, kdy se oči celého světa upírají k vrcholící kampani prezidentských voleb v USA, si hlavu státu volila také malá země na periferii Evropy. Na rozdíl od USA – symbolickou. Na váze voleb to však neubralo, právě naopak. Moldavsko, bývalá sovětská republika a nejchudší stát v Evropě, se v neděli rozhodovalo, jestli půjde dál s Evropou a nebo s Ruskem. 

V druhém kole prezidentských voleb proti sobě stáli dosavadní prezidentka Maia Sandu a bývalý generální prokurátor Alexander Stoianoglo. Původní prognózy byly pro evropskou budoucnost dosti mizivé. V prvním kole sice Sandu s velkým náskokem vyhrála, byla ale fakticky jediná proevropská kandidátka. Proti ní stálo, kromě Stoianogla, dalších pět proruských kandidátů, kteří měli v prvním kole od dvou do třinácti procent. Kromě toho skončilo fiaskem referendum o proevropském směřování Moldavska, ve kterém zvítězila možnost „ano“ pouze o 12 tisíc hlasů. V neděli to tedy vypadalo, že Moldavsko se po Gruzii stane další obětí proruské propagandy a jejích patronů. 

Hořkou pravdou je, že čistě technicky vzato ruská propaganda skoro vyhrála. Stoianoglu až do pozdních večerních hodin vedl, přičemž tenhle vývoj zvrátily až v poslední chvíli spočtené hlasy ze zahraniční. Těch bylo v těchto volbách odevzdáno obrovské množství, až kolem 325 000, přičemž až 82 % z nich bylo pro Sandu. Právě díky nim se z 51,3 % pro Staionoglua při 85 % sečtených hlasů stalo konečných 55 % pro Sandu. 

  Co znamenají tato čísla? Tuzemští „odborníci“ na vůli lidu by řekli, že hlasy ze zahraničí ovlivnily výsledek voleb proti vůli a zájmům „skutečných“ Moldavanů. Jak v českém, tak v moldavském, a konec konců v jakémkoliv jiném případě, však platí, že zahraniční hlasy pocházejí v drtivé většině ze zemí západního světa. Toho světa, který tvoří dvě třetiny světového HDP. Toho Západu, který bezkonkurenčně dominuje v Indexu lidského rozvoje (HDI). Všechen tento blahobyt by nebyl možný bez hodnot, které Západ představuje, a které jsou dnes v tak velkém ohrožení. Demokracie, právní stát, svoboda jednotlivce, důstojná politická soutěž, solidarita se slabšími, zodpovědnost vůči komunitě. To jsou jen některé z hodnot, které definují politický systém a instituce západních zemí. A kdo by pak nechtěl věřit mně, ať si přečte dílo letošních laureátů Nobelovy ceny za ekonomii pánů Darona Acemoglua, Simona Johnsona a Jamesa A. Robinsona. 

Tato zjištění jsou bezesporu výjimečná, ovšem ne kvůli tomu, že by pánové objevili něco dosud neznámého. Podařilo se jim „jen” vědecky potvrdit to, co jinak pozorujeme na denní bázi. Lidé z chudých a nestabilních zemí jako je Moldavsko, se houfně stěhují za lepším životem do zemí, které byly vybudovány na základech občanské demokracie, spravedlnosti a nezávislých institucích. Tito emigranti pak umí dobře porovnat situaci doma a v nové zemi, a jsou pak i přirozeně odolnější vůči propagandě populistů a šarlatánů, kteří slibují, že oni zajistí bezpečnost a rozvoj země jinak a lépe. 

Moldavsko patří k zemím s nejvyšším počtem emigrantů na světě. Až kolem 1,2 milionů Moldavanů žije a pracuje v zahraničí, přičemž remitence (peníze, které posílají emigranti domů) tvoří až 15 % moldavského HDP. Není se pak čemu divit, když tito lidé jednoznačně odmítnou politiku proruských trollů a oligarchů, kteří slibují pořád to stejné, co slibovali generace jejich učitelů před nimi. Buďme dnes rádi za úspěch v Moldavsku, ale je zřejmé, že není dobojováno. Ani v Moldavsku, ani v Česku, ani nikde jinde na Západě.

  

---