Stručný životopis Roberta Fica
27. února 2025, Martin Dukát
Minulý týden se v americkém Marylandu konala Conservative Political Action Conference (CPAC). Jak už název napovídá, tato konference sdružuje americké konzervativce a jejich příznivce z celého světa. Je proto samozřejmé, že na ni nemohl chybět ani Robert Fico.
Počkat, cože? Ten Robert Fico, který je předsedou strany s názvem Smer – slovenská sociální demokracie? Ten muž, který svoje vítězství v posledních parlamentních volbách postavil na nenávisti vůči Americe? To, co se nám může zdát jako nepochopitelné, je pro Fica součást jeho osobnosti. Už od začátku kariéry dělal a říkal to, co se právě hodilo, a nikdy nic nedělal na sto procent (to aby se mu jednodušeji převlékal kabát). Kým vším tedy Robert Fico už byl?
Svou kariéru započal již na střední škole, kde byl předsedou základní organizace Socialistického svazu mládeže. Touto pozicí se mladý soudruh pochlubil ve své přihlášce do KSČ, kterou si podal na začátku studia práv v roce 1984. V ní se kromě jiného zmiňuje, že „zastává přísné ateistické stanovisko“. Tohle stanovisko pak potvrzuje i univerzitní výbor KSS: „Zastává vědecký marxisticko-leninský světonázor. S náboženskou otázkou je vypořádán.“
Již v roce 1992 se stal poslancem, tehdy ještě Slovenské národní rady, za stranu Slovenská demokratická ľavica. V 90. letech jeho popularita stoupala, přičemž se do povědomí veřejnosti zapsal především v roce 1998. Tehdy probíhaly pokusy o ovládnutí soukromé TV Markíza a na její stranu se postavila celá opozice. „Vážení přátelé, pokud jde o ochranu ústavnosti a demokracie, politické strany se nesmí dívat na to, jaký mají program, ať je to levicový, pravicový nebo liberální. Boj za lidská práva nás musí všechny spojovat… My chápeme svobodu projevu nejen jako šíření pozitivních a krásných informací. Svoboda projevu, to je také šíření kritických, někdy šokujících informací“ – řečnil tehdy Fico před zástupem opozičních politiků i demonstrantů, kteří mu bouřlivě tleskali…
Za jeho první vlády v roce 2009 vyhlašoval, že v roce 2014 již nebude v politice. O pět let později se stal jedním z favoritů prezidentských voleb, ve kterých ho nakonec porazil milionář a filantrop Andrej Kiska. V předvolební kampani Fico provedl jednu z jeho nejslavnějších metamorfóz, když se snažil sám sebe vylíčit jako poctivého křesťana. Kromě toho, že vyrůstal v silně katolickém prostředí také tvrdil, že má křest, „dokonce i biřmování“ a kdyby si udělal profil ve vztahu ke katolické církvi, tak by prý dopadl lépe než kterýkoliv poslanec za KDH (Kresťanskodemokratické hnutie).
Po neúspěšných prezidentských volbách se znovu vrátil do exekutivy, kde už měl naplánován důležitý projekt – „hrázi proti extrémizmu“. Tu stavěl v reakci na rostoucí popularitu Ľudovej strany naše Slovensko (ĽSNS), která se v roce 2016 nakonec dostala i do parlamentu. Stavění hrází se mu zjevně zalíbilo natolik, že se v minulém roce rozhodl v projektu pokračovat, jenom ten extremismus zaměnil za progresivismus.
Tím se ale dostáváme do současnosti, na kterou již nemá tenhle stručný životopis kapacitu. Z obyčejného pokrytce se stala zrůda, která si přivedla na setkání s papežem vlastní matku jenom proto, aby ji použila jako štít proti médiím (není divu, že papeže museli po setkání hospitalizovat). Co je však nejhorší? Sledovat přerod obyčejného pokryteckého populisty, jakých jsou po celé Evropě mraky (viďte, pane Jezulátko?). Tenhle přerod se udál na poptávku společnosti, která se stále úplně nevzpamatovala z dob covidového cynismu. Fico poptávku nejen vyslyšel, ale dělal vše proto, aby ten cynismus a hněv zesílil. V takovém prostředí se totiž pokrytectví politika stává tím nejmenším problémem. Musíme dělat vše proto, aby Ficovým spojencům v Česku sázka na tuto ďábelskou spirálu nevyšla.