Bělorusko – další argument pro odpovědnější bezpečnostní politiku

21. září 2020, Václav Opatrný

Bělorusko, země označovaná jako poslední diktatura v Evropě, prožívá od konce studené války bezprecedentní politickou krizi. Pod prezidentem Alexandrem Lukašenkem se po 26 letech vlády kýve židle. V zoufalosti obviňuje západ, že se vměšuje do vnitřních záležitostí země, a zve na pomoc ruskou armádu. To znamená konec období námluv se Západem, které ještě nedávno čile probíhalo, a znovu otevírá léta diskutované spekulace o možném připojení Běloruska k Rusku jako další federativní republiky. Co by to znamenalo pro bezpečnostní situaci v Evropě?

Lukašenko píše Putinovi

Na konci května se rozhořely demonstrace požadující demisi Lukašenkovy vlády, konec policejního násilí a propuštění politických vězňů. Demonstrace začaly v souvislosti s nadcházejícími srpnovými volbami, kdy Lukašenko obhajoval svůj již šestý prezidentský mandát, a následně eskalovaly do stávek a různých projevů občanské neposlušnosti. Protestů se účastnily až statisíce lidí, což je na zemi populačně srovnatelnou s Českou republikou velmi mnoho. Lukašenko reagoval násilným potlačováním demonstrací a rozsáhlým zatýkáním. Z obavy o svůj režim dokonce požádal o pomoc Putina a jeho armádu. Podle Putina by to však běloruské bezpečnostní složky měly zvládnout samy, a vyslání ruských jednotek zatím odmítl.

Bělorusko-ruské vztahy po roce 2014 prošly významnou proměnou. Lukašenko po ruské anexi ukrajinského Krymu a agresi v Donbasu zpozorněl. Konflikt na Ukrajině byl jasný vzkaz, že pokud by se Moskvě nelíbil politický vývoj v některé ze sousedních zemí, může rychle zasáhnout. I v rámci rozhovorů o příměří v ukrajinské konfliktu se Bělorusko stavělo do role prostředníka. Takto začal Lukašenko balancovat mezi východem a západem. Na jednu stranu přiznával, že ho s Ruskem pojí silná historická, kulturní a hodnotová vazba, zároveň však navazováním hlubších vztahů se západními zeměmi dával najevo, že Bělorusko je samostatná a suverénní země.

Bude ještě Pobaltí ubránitelné?

Intenzita vztahů se prohloubila právě počátkem letošního roku. Na začátku února navštívil zemi americký ministr zahraničí Mike Pompeo a hovořil o možnostech americko-běloruské spolupráce, zejména dodávek amerického stlačeného zemního plynu LNG a ropy těžené z břidlic. Běloruská závislost na dodávkách ruských surovin je totiž silný nástroj, který Moskva ve vztazích s Minskem často využívá. Dokonce se začalo hovořit o společných vojenských cvičeních Bělorusko-NATO. Lukašenko se vyjádřil, že pokud by státy Aliance respektovaly běloruské tradiční vazby s Ruskem, ani takové společné akce by nepředstavovaly významný problém. O pár měsíců později se však situace zcela změnila: NATO je podle Lukašenkova režimu nepřítel, připravuje invazi a podporuje další tzv. barevnou revoluci. Najednou hrozí, že z nahlodaného spojence Ruska se stane jeho oddaný vazal, ještě věrnější než před rokem 2014.

I kdyby do budoucna na faktické připojení k Rusku nedošlo a Moskva pouze na území vazalského státu rozmístila své jednotky, znamenalo by to i tak zásadní zvýšení rizika ruské hrozby pro státy střední a východní Evropy a Pobaltí. Posun ruské armády dál na západ by státům Aliance připravil novou výzvu. Účinná obrana Pobaltí by už byla prakticky nemyslitelná bez použití taktických jaderných zbraní. Suvalský průsmyk, v nejužším bodě pouhých 70 km široký pruh území mezi Lotyšskem a Polskem, který představuje jedinou pozemní spojnici mezi pobaltskými zeměmi a zbytkem NATO, je extrémně zranitelný už nyní.

Lukašenko si uvědomoval, že v případě konfliktu mezi NATO a Ruskem by se z Běloruska dost možná stalo z hlavních bojišť. Rozmístěním ruských jednotek na jeho území by se tato hypotéza stala prakticky jistotou. Dosud se mu tedy Lukašenko bránil, ale nyní je zřejmě ochoten toto zvýšené riziko podstoupit – výměnou za přežití jeho režimu, který mu Putin zaručí. Lze jen těžko spekulovat, jak se situace vyvine, je však silně nepravděpodobné, že by Rusko Minsk jen tak nechalo přejít do západní sféry vlivu.

Tiché rozmístění ruských jednotek na území Běloruska je nakonec velmi pravděpodobné. Pro NATO by to znamenalo nejen zhoršení obranyschopnosti, ale i znásobení zranitelných míst, kde na něj Rusko může vyvíjet účinný nátlak.

Západní státy by, stejně jako tomu bylo v případě Ukrajiny, neriskovaly možný ozbrojený střet s Ruskem a nezmohly se víc než na ekonomické sankce. I přesto, že to dnes Putin odmítá, tiché rozmístění ruských jednotek na území Běloruska je nakonec velmi pravděpodobné. Pro NATO by to znamenalo nejen zhoršení obranyschopnosti, ale i znásobení zranitelných míst, kde na něj Rusko může vyvíjet účinný nátlak.

Toto všechno by kladlo ještě větší nároky na ochotu Spojených států bránit všechny členské státy Severoatlantické aliance podle článku pět o kolektivní obraně. Na této ochotě přitom stojí a padá bezpečnost, suverenita a nezávislost téměř všech ostatních zemí Aliance, tím spíše těch východních a malých. Na otázku, jak silná bude americká ochota bránit východní křídlo NATO, je těžké jednoznačně odpovědět. Běloruská krize nám tedy opět ukazuje, že podpora euroamerického spojenectví je strategický, či spíše životní zájem České republiky i celé střední a východní Evropy.

Opatrný Václav

Václav Opatrný

bezpečnostní expert

štítky: #




sdílet na twitteru sdílet na facebooku sdílet na linkedin sdílet na google plus odebírat newsletter