Už dlouho je zřejmé, že do otázek bezpečnosti zdaleka nepatří jen záležitosti armády a policie. Na bezpečnost státu má vliv v podstatě každá část jeho fungování. Neméně je tomu i v případě důchodového systému, jehož podoba bude mít v budoucnu zásadní vliv na stabilitu a odolnost České republiky proti vnějším i vnitřním hrozbám.

V poslední době se znovu intenzivněji hovoří o potřebě reformy českého důchodového systému. Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová začátkem března 2019 prohlásila, že Česká republika žádnou zásadní reformu důchodového systému nepotřebuje. Kulantně vyjádřila pouze potřebu průběžně se přizpůsobovat měnící se společnosti, ať už si pod tím představíme, co chceme.

Pokud budeme pokračovat v současné linii a neprovedeme podstatné změny, může to na naši zemi mít nepříjemné bezpečnostní dopady. Demografické statistiky a prognózy mluví jasně: Přirozenou obměnou naše populace zatím stagnuje, počty (spíše nárazově) navyšuje jen migrace. I když se naše země populačně přiblížila hranici 11 milionů obyvatel, toto číslo bude s největší pravděpodobností její strop. Dále už budeme pouze v nejlepším případě stagnovat, nebo nás bude dokonce ubývat.

Než mě budou chtít pranýřovat stoupenci vzmáhajícího se antinatalistického hnutí, podotýkám, že řešení jistě nejsou závody v rození dětí a umělé usilování o další miliony obyvatel. Ideální stav by byl, kdyby se počet zemřelých dlouhodobě rovnal počtu narozených. To je však možné pouze tehdy, pokud bude na jednu ženu připadat 2,1 dítěte, čehož i přes zvyšující se porodnost stále nedosahujeme a dosahovat nebudeme.

Reforma penzijního systému je zcela relevantní národní zájem, zásadní pro bezpečnost naší republiky.

K této nerovnováze se přidává faktor stále se zvyšující naděje na dožití díky mílovým pokrokům ve zdravotnictví. Česká republika jednoduše stárne. V roce 2050 bude třetina republiky v důchodovém věku a samotné MPSV varovalo, že největší rána pro systém přijde už s odchodem generace Husákových dětí do důchodu. Při současném nastavení systému nastane volba mezi snižováním životní úrovně penzistů a masivním zadlužováním státu. Obě varianty mohou mít dalekosáhlé dopady na bezpečnost země. Proč?

Snižováním životní úrovně starší části populace bude narůstat její frustrace a spolu s tím se snadno objeví i nechuť a neloajalita k systému jako takovému. Frustrovaná populace je daleko snadněji zneužitelná demagogy, nabízejícími příliš jednoduchá řešení. V tomto ohledu je také klíčové vzít v potaz větší volební disciplinovanost starších generací. (Pro příklad nemusíme chodit daleko: V hlasování o brexitu dosáhla volební účast Britů ve věku 18-24 pouhých 36 % oproti 83% účasti lidí nad 65 let, přičemž senioři na rozdíl od mladých hlasovali ve valné většině pro vystoupení).

V Japonsku, které je v problému stárnutí populace o něco napřed, se už mluví o tzv. gerontokracii. Japonské zadlužení kvůli sociálním výdajům přesahuje neuvěřitelných 250 % HDP, což je dlouhodobě neudržitelné. Pro jakoukoli japonskou vládu by bylo seškrtání a omezení v sociální a zdravotní oblasti politickou sebevraždou. Proto se systémové řešení problému odkládá na později, ačkoli dluhová spirála se do budoucna bude roztáčet ještě rychleji, a důsledky budou o to horší.

Je tedy evidentní, že reforma penzijního systému je zcela relevantní národní zájem, zásadní pro bezpečnost naší republiky. Politici by před tímto problémem neměli zavírat oči, bát se dělat nepříjemná a nepopulární rozhodnutí a nekonečně posouvat řešení do vzdálené budoucnosti. Koneckonců následky jejich rozhodnutí ponesou i oni sami, jejich děti a vnuci.

---